Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Exeton 21 s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené Mgr. Jaroslavem Schwarzem, LL.M., advokátem, sídlem Sokolovská 394/17, Praha 8, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 284/2023-484 ze dne 30. 4. 2024 a zamítavé části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 46/2022-349 ze dne 25. 10. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti HURON INVEST s. r. o., sídlem Spálená 95/25, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených částí rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily především její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Právní předchůdkyně stěžovatelky a vedlejší účastnice dne 27. 2. 2015 uzavřely smlouvu, na základě které byl vedlejší účastnici poskytnut úvěr v celkové výši 1 904 254 Kč. Strany se ve smlouvě dohodly, že do dvou měsíců od jejího uzavření sjednají k zajištění pohledávky zástavní smlouvu ke specifikovaným pozemkům; pro případ, že by zástavní smlouva uzavřena nebyla nebo že by zástavní právo nebylo do tří měsíců od uzavření této smlouvy zapsáno do katastru nemovitostí, měl se úvěr stát předčasně splatný prvním dnem po marném uplynutí dohodnuté lhůty. Zástavní smlouva byla uzavřena až dne 12. 5. 2015.
3. Právní předchůdkyně stěžovatelky se žalobou podanou dne 29. 3. 2019 domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení 1 904 254 Kč s příslušenstvím (jako pohledávky ze smlouvy o úvěru) a 2 024 845 Kč (jako smluvní pokuty).
4. Obvodní soud pro Prahu 8 ("nalézací soud") uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit právní předchůdkyni stěžovatelky 1 904 254 Kč s příslušenstvím (výrok I.); dále jí uložil povinnost zaplatit 2 024 845 Kč (výrok II.), žalobu zamítl ohledně blíže určených úroků z prodlení (výrok III.), jakož i částky 48 450 Kč (výrok IV.) [rozsudek č. j. 24 C 63/2019-113 ze dne 9. 3. 2021].
5. Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu ve vyhovujícím výroku I. v částce 50 000 Kč s příslušenstvím; ve zbývající části výroku I. (tzn. ohledně zaplacení částky 1 854 254 Kč s příslušenstvím) a ve výroku II. (ohledně 2 024 845 Kč) rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dospěl k závěru, že byla-li smlouva o úvěru uzavřena dne 27. 2. 2015 a smluvní strany neuzavřely zástavní smlouvu do dvou měsíců poté, nastala splatnost úvěrovaných prostředků dne 28. 4. 2015. Právo na vrácení peněz, včetně práva na zaplacení smluvní pokuty, proto bylo v důsledku uplynutí tříleté promlčecí lhůty promlčeno, protože žaloba byla podána až dne 29. 3. 2019.
6. Nejvyšší soud jako subjektivně nepřípustné odmítl stěžovatelčino dovolání v části, která směřovala proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, neboť stěžovatelka byla v částce 50 000 Kč s příslušenstvím úspěšná. Dále jako nepřípustné odmítl dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil prvostupňové rozhodnutí a zamítl žalobu v částce 1 854 254 Kč s příslušenstvím (výrok I. ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Ohledně otázky promlčení práva na vrácení půjčených peněz z úvěru uvedl, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v tom směru, že splatnost úvěru nastala dne 28.
4. 2015 a právo na jeho vrácení se promlčelo v obecné promlčecí době, tj. dne 28. 4. 2018. Nejvyšší soud zrušil část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek nalézacího soudu změněn v části o zaplacení 2 024 845 Kč tak, že žaloba byla zamítnuta; věc v tomto rozsahu vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II. ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Ohledně uvedené části Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil spornou otázku promlčení práva na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s ustálenou judikaturou, podle které platí, že úspěšné uplatnění námitky promlčení pohledávky nemá vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo před promlčením pohledávky.
7. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, soudy protiústavně vyložily ustanovení smlouvy o úvěru a posoudily otázku předčasné splatnosti a promlčení práva stěžovatelky na zaplacení poskytnutého úvěru (pohledávek). Podmínka předčasné splatnosti podle stěžovatelky nebyla splněna: ve smlouvě bylo uvedeno, že sankce předčasné splatnosti nastane neuzavřením zástavní smlouvy do 27. 4. 2015 a/nebo nezapsáním zástavního práva do katastru nemovitostí do 27. 5. 2015; smyslem ujednání tedy bylo, aby byly pohledávky ze smlouvy o úvěru zajištěny zástavním právem nejpozději do 27.
5. 2015. Zástavní právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno s účinky ke dni 14. 5. 2015; předchůdkyně stěžovatelky tak neměla důvod vůči vedlejší účastnici sankci předčasné splatnosti uplatňovat. Sama vedlejší účastnice vykládala po celou dobu smlouvu o úvěru tak, že sankce předčasné splatnosti nenastala, což vyplývá z prohlášení jednatele. Odvolací soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu hodnotil smluvní ujednání stran formalisticky, proti jejich skutečné vůli.
8. Zadruhé, stěžovatelka namítá, že i kdyby podmínka splatnosti automaticky nastala, byla splatnost úvěru dohodou stran později změněna na původní datum 31. 3. 2016, a to uzavřením zástavní smlouvy, ze které taková změna výslovně vyplývá (k čemuž dospěl nalézací soud). Definovat zástavní smlouvu datem splatnosti, které v dobu uzavření neplatí, by bylo nelogické a v rozporu s běžnými obchodními zvyklosti a praxí stran; odvolací soud se s námitkou stěžovatelky nevypořádal a svévolně vyložil zástavní smlouvu proti jejímu textu. Odvolací soud dokonce uvedl, že strany v zástavní smlouvě prohlásily, že "úvěr byl k 31. 3. 2016 splatným podle původního ujednání ve smlouvě z 27. 2. 2015"; nic takového však v zástavní smlouvě strany neprohlašují. Vedlejší účastnice v každém případě není oprávněna promlčení pohledávky namítat, protože by těžila ze svého nepoctivého jednání (neuzavření zástavní smlouvy včas).
9. Zatřetí, odvolací soud podle stěžovatelky chybně posoudil právní důvod vzniku pohledávek, neboť uzavřel, že veškerá čerpání úvěru po datu jeho údajné předčasné splatnosti (28. 4. 2015) byla čerpání na základě nových úvěrových smluv, odlišných od původní smlouvy o úvěru. Stěžovatelka (její předchůdkyně) již v žalobě tvrdila, že všechny jednotlivé částky byly vedlejší účastnici poskytnuty jako čerpání na základě smlouvy o úvěru (k prokázání předložila žádosti o čerpání) a potvrzení o načerpání, kde vedlejší účastnice toto potvrzuje; uvedené vyplývá i z prohlášení jednatele. Podle stěžovatelky je běžné (a nezakázané) poskytnout vedlejší účastnici plnění podle smlouvy o úvěru po datu splatnosti části úvěru. Odvolací soud v tomto ohledu nezohlednil listinné důkazy prokazující právní důvod vzniku pohledávek; napadená rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná.
10. Stěžovatelka konečně namítá, že odvolací soud rozhodl překvapivě a svévolně, neboť bez provedení dokazování a jakéhokoliv upozornění stěžovatelky změnil skutkové a právní závěry nalézacího soudu (především o splatnosti a důvodu čerpání jednotlivých nároků).
11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
13. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by porušení jejího základního práva na soudní ochranu prokazovala; stěžovatelka fakticky opakuje substantivní námitky, které převážně uplatnila již v řízení před odvolacím soudem (viz bod 6 napadeného rozsudku).
14. Úlohou Ústavního soudu není vykládat jednotlivá ustanovení smlouvy o úvěru, která byla mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí uzavřena. Z ústavněprávního hlediska je rozhodné, že odvolací soud své závěry o předčasné splatnosti pohledávek a promlčení práva stěžovatelky na vrácení peněž poskytnutých vedlejší účastnici odůvodnil ústavně konformním způsobem. Odvolací soud především hodnotil znění textu zástavní smlouvy jako celku a vysvětlil, proč z něj sjednání změny splatnosti nevyplývá (viz body 10 a 13 napadeného rozsudku). Jeho právní závěry ohledně promlčení není v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a důvod výjimečného zásahu Ústavního soudu do kompetence civilních soudů dán není.
15. Zjevně neopodstatněná je i námitka stěžovatelky, že odvolací soud rozhodl protiústavně překvapivě: stěžovatelka proti odvolací argumentaci vedlejší účastnice ohledně předčasné splatnosti i promlčení práva věcně argumentovala ve vyjádření k odvolání (viz bod 6 napadeného rozsudku); odvolací soud ji o svém konkrétním právním hodnocení předem poučovat nemusel.
16. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými částmi rozhodnutí byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu