Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti VAPES CE s.r.o., sídlem Stonavská 51/6, Horní Suchá, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2025 č. j. 28 Cdo 215/2025-387 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2024 č. j. 72 Co 92/2024-323, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je spor o zaplacení víceprací vzniklých při stavebních pracích ve věznici v Příbrami.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatelka v řízení před civilními soudy domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 26 313 983,44 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že uzavřela s vedlejší účastnicí jako objednatelkou smlouvu o dílo. V průběhu provádění stavebního díla provedla stěžovatelka práce nad rámec vymezený smlouvou. Vedlejší účastnice tvrdila, že všechny vícepráce byly provedeny v režimu smlouvy, přičemž k uzavření dodatků ke smlouvě o navýšení ceny díla nedošlo. Nadto namítla promlčení nároku. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. prosince 2023 č. j. 30 C 97/2021-248 stěžovatelce vyhověl co do částky 5 602 436,10 Kč (výrok I). Ve zbytku žalobu zamítl (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání obou stran rozhodl tak, že potvrdil výrok I rozhodnutí obvodního soudu týkající se povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce částku 5 602 436,10 Kč, a navíc, na rozdíl od obvodního soudu, přiznal stěžovatelce nárok na úroky z prodlení z uvedené částky od 26. února 2021.
3. Stěžovatelka i vedlejší účastnice následně podaly dovolání. Dovolání stěžovatelky se týkalo částky 20 711 547,34 Kč, kterou jí nižší soudy nepřiznaly. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl. Dovolání vedlejší účastnice se týkalo její povinnosti zaplatit stěžovatelce částku 5 602 436,10 Kč s úroky z prodlení. Nejvyšší soud shledal dovolání vedlejší účastnice opodstatněným a v příslušném rozsahu zrušil rozsudek městského soudu. Nejvyšší soud poukázal na to, že městský soud vadně vyložil smluvní ujednání mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Dovodil, že v důsledku těchto vad jsou závěry odvolacího soudu o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce cenu víceprací realizovaných na základě dodatků č. 3 a 5 posuzované smlouvy o dílo ve výši 5 602 436,10 Kč s úrokem z prodlení zjevně předčasné, a tudíž nesprávné.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje ve specifikovaném rozsahu zrušení v návětí uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka nejprve uvedla, že se na ní vedlejší účastnice lstivě obohatila o vícepráce za více jak 26 milionů Kč. U stěžovatelky systematicky objednávala stavební dodávky a montáže, přičemž prostřednictvím svých zaměstnanců stěžovatelku utvrzovala v tom, že bude vícepráce finančně kompenzovat.
5. Stěžovatelka pojala ústavní stížnost způsobem, že Ústavnímu soudu podrobně zrekapitulovala průběh řízení a zopakovala otázky, které položila v dovolání a které podle ní Nejvyšší soud nezodpověděl správně. Ústavní soud se pokusil v těchto formulacích identifikovat ústavněprávní argumenty směřující proti napadeným rozhodnutím. Ty lze stručně shrnout do čtyř bodů. Zaprvé stěžovatelka označila napadené rozhodnutí městského soudu za překvapivé. Zatímco obvodní soud založil své rozhodnutí na promlčení žalovaného nároku, městský soud na absenci písemného dodatku ke smlouvě o dílo. Stěžovatelka tvrdí, že s novým názorem odvolacího soudu nemohla vést polemiku. Zadruhé stěžovatelka vytýká obecným soudům nesprávný výklad zákonné úpravy veřejných zakázek a občanského zákoníku, který údajně vedl k akceptaci protiprávního jednání vedlejší účastnice. Uvádí, že obecné soudy opomenuly věc posoudit ve světle základních soukromoprávních principů a základních práv, která prozařují celým právním řádem. Zatřetí stěžovatelka bez podrobnější ústavněprávní argumentace namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s několika jejími otázkami: zda obstojí názor odvolacího soudu, že provedené vícepráce nejsou samostatným dílem, zda obstojí úvaha nižších soudů, že se na věc aplikuje občanský zákoník z roku 1964, a zda je jednání vedlejší účastnice zjevným zneužitím práv. Konečně stěžovatelka napadá také kasační výrok Nejvyššího soudu, kterým vyhověl dovolání vedlejší účastnice. Tvrdí, že Nejvyšší soud zrušil také výrok I napadeného rozhodnutí městského soudu, ačkoliv nebyl dovoláním napaden. To podle stěžovatelky vedlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že v části směřující proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu je ústavní stížnost nepřípustným návrhem. Jde o kasační výrok, jímž byla část rozhodnutí městského soudu zrušena a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka se tedy i nadále může domáhat ochrany svých práv před obecnými soudy, a nevyčerpala tak procesní prostředky ochrany svých práv podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti zrušujícímu výroku napadeného rozhodnutí je proto podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, tj. předčasná (např. usnesení ze dne 20. července 2021
sp. zn. IV. ÚS 1696/21
). Toto pravidlo se uplatní i v nynějším případě, kdy stěžovatelčina argumentace směřuje k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí [v podrobnostech nález ze dne 26. dubna 2022
sp. zn. IV. ÚS 3026/20
(N 52/111 SbNU 309), bod 51 in fine]. Stěžovatelka může svoje práva hájit v probíhajícím řízení před obecnými soudy. Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky (teprve) v rámci přezkumu rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (usnesení ze dne 24. dubna 2024
sp. zn. II. ÚS 262/24
, citovaný nález
IV. ÚS 3026/20
, body 51-52). Ústavní soud současně neshledal důvody pro aplikaci § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka ostatně ani žádné netvrdila.
7. Ve zbytku je sice ústavní stížnost přípustná, ale Ústavní soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.
8. Co se týče námitky překvapivosti rozhodnutí městského soudu, Ústavní soud stabilně judikuje, že zásada zákazu překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012
sp. zn. I. ÚS 451/11
(N 8/64 SbNU 77)]. Překvapivost soudního rozhodnutí navíc nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu celého řízení (usnesení ze dne 16. června 2016
sp. zn. III. ÚS 2871/15
). Z hlediska těchto kritérií Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí. Otázka (ne)existence písemných dodatků ke smlouvě o dílo představovala zásadní součást celého řízení před obecnými soudy (zejm. bod 30 rozhodnutí obvodního soudu, bod 11 napadeného rozsudku městského soudu). Stěžovatelce tudíž muselo či mělo být zřejmé, které skutkové a právní otázky jsou pro řešení věci relevantní [srov. nález ze dne 27. února 2018
sp. zn. IV. ÚS 233/17
(N 34/88 SbNU 479), bod 38]. Stěžovatelka dostala v soudním řízení, na něž Ústavní soud nahlíží jako na celek, prostor své námitky a stanoviska soudu přednést a reagovat tak na argumenty protistrany.
9. Co se týče otázky výkladu zákonné úpravy veřejných zakázek a občanského zákoníku, Ústavní soud připomíná, že je soudem specializovaným na otázky ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv další instancí v soustavě obecných soudů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Uvedené námitky již ale vypořádaly obecné soudy v napadených rozhodnutích, přičemž Ústavní soud tyto závěry shledává ústavněprávně udržitelnými. Nejvyšší soud v bodech 11 a 12 napadeného rozsudku dostatečně odůvodnil závěry obecných soudů, neboť vysvětlil, že požadavek písemné formy v kontextu veřejných zakázek je vázán na veřejné statky účelnosti a transparentnosti veřejného investování. Již obvodní soud (bod 46 napadeného rozhodnutí) přitom konstatoval, že stěžovatelka jakožto profesionálka v oboru stavebnictví musela nebo měla vědět, jak postupovat v případě nutnosti víceprací, tj. vyčkat na písemnou smlouvu. Ústavní soud takový závěr neshledává ve světle námitek stěžovatelky za protiústavní a nic na tom nemůže změnit ani stěžovatelkou tvrzená nepraktičnost takového postupu.
10. V podobném duchu Ústavní soud musí odpovědět také zbývající přípustné námitky stěžovatelky, a to v míře podrobnosti, která odpovídá úrovni ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč obstojí názor odvolacího soudu, že provedené vícepráce nejsou samostatným dílem (bod 13 napadeného rozhodnutí), proč argument rozporu jednání s dobrými mravy nemůže konstituovat právo nevyplývající z pozitivní právní úpravy (bod 14) i jaké předpisy je třeba na posuzovaný případ aplikovat (bod 12). Ani v těchto závěrech Ústavní soud neshledává ve světle stěžovatelčiných námitek nic protiústavního.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zčásti nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu