Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ch. E. L., zastoupeného Mgr. Jiřím Vopičkou, advokátem, sídlem Harantova 511/14, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 č. j. 33 Cdo 23/2025-776, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a C. K., J. N., V. K., A. S. a M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 12. 2022 č. j. 5 C 60/2014-652 bylo určeno, že zůstavitelka B. K. (původní žalobkyně, místo níž bylo po její smrti na straně žalobce pokračováno s vedlejšími účastníky) byla k datu své smrti vlastnicí ve výroku rozsudku okresního soudu specifikovaných nemovitostí. Dle okresního soudu bylo prokázáno, že zůstavitelka v době, kdy mělo dojít k podpisu darovací smlouvy, kterou měla uzavřít se stěžovatelem a A. L. ohledně předmětných nemovitostí, nebyla schopna pro duševní poruchu a vaskulární demenci posoudit, jaké právní jednání podpisem darovací smlouvy činí, k čemu se zavazuje a s jakými důsledky. V důsledku existence duševní poruchy je třeba dle okresního soudu považovat právní jednání zůstavitelky za neplatné. Určovací žalobě proto vyhověl. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 12. 2023 č. j. 11 Co 135/2023-703 byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
3. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel bránil dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, neboť stěžovatel nepředložil žádnou otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. V odůvodnění Nejvyšší soud odkázal na skutečnost, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být spjata s otázkou, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání tudíž nemohou založit námitky proti zjištěnému skutkovému stavu. Dále stěžovatel v dovolání namítl vady v řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nim však Nejvyšší soud mohl přihlédnout pouze, pokud by bylo dovolání přípustné, samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají.
4. V podané ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že obecné soudy se dopustily nesprávné aplikace procesněprávních norem. Nejvyšší soud ani další soudy nereflektovaly stěžovatelovy námitky stran nesprávného hodnocení provedených důkazů o duševním stavu zůstavitelky ke dni podpisu darovací smlouvy a své závěry vystavěly prakticky výhradně na závěru znaleckého posudku. Obecné soudy se nezabývaly všemi relevantními okolnostmi týkajícími se posouzení duševní poruchy zůstavitelky. Stěžovatel má za to, že ve věci nastal extrémní rozpor mezi hodnocenými důkazy a z nich vyvozenými právními důsledky vlivem nesprávné aplikace § 581 občanského zákoníku.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Jakkoliv § 243f odst. 3 věta prvá o. s. ř. týkající se rozhodování o dovolání představuje výjimku z § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 o. s. ř., neboť předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům.
Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti. Musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, když Nejvyšší soud pouze cituje ustanovení o. s. ř. či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné (nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn II. ÚS 1257/15). Nejvyšší soud musí především účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude zabývat dovoláním meritorně, a toto vysvětlení, jakkoli stručné, se nesmí omezit na obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 ).
8. V posuzovaném případě Nejvyšší soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu. Z napadeného usnesení je zřejmé, z jakých důvodů dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nezakládají přípustnost podaného dovolání.
Odůvodnění napadeného usnesení přitom není obecným citováním judikatury, nýbrž v něm Nejvyšší soud uvádí konkrétní argumenty stěžovatele a vysvětluje, proč jimi přípustnost dovolání není dána. Obdobnou argumentaci jako v dovolání pak stěžovatel opakuje v podané ústavní stížnosti s tím, že směřuje proti všem soudním rozhodnutím ve věci, a to navzdory tomu, že v petitu napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu. K těmto námitkám stěžovatele Ústavní soud pouze obecně konstatuje, že ve věci neshledal, že by obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nepatřičné právní závěry, které by byly v takovém rozporu se skutečnostmi zjištěnými v rámci dokazování, že by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud naopak konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů jsou logicky a dostatečně podrobně odůvodněna a jasně z nich vyplývá, proč bylo vyhověno určovací žalobě. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů neshledal, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu