USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců a) C. K., b) J. N., c) V. K., zastoupených Doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, d) A. S., a e) M. K., zastoupené Mgr. Petrou Královou, opatrovnicí se sídlem v Plzni, Náměstí T. G. Masaryka 456/22, proti žalovaným 1) Ch. E. L., zastoupenému Mgr. Jiřím Vopičkou, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, a 2) A. L., o určení vlastnického práva ke dni úmrtí zůstavitelky, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 5 C 60/2014, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2023, č. j. 11 Co 135/2023-703, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
smrti vlastnicí nemovitostí specifikovaných ve výroku pod bodem I, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky pod body II, III). Z posudku MUDr. Mgr. Evy Navrátilové podpořeného listinami (lékařskými zprávami), které měla znalkyně k dispozici, a z výpovědí svědků i účastníků soud prvního stupně zjistil, že u zůstavitelky se dlouhodobě projevoval nepříznivý zdravotní stav, měla řadu interních zdravotních problémů, které byly příčinou – mimo jiné – i vzniku vaskulární demence. V době podpisu darovací smlouvy (19.
3. 2014) nebyla schopna pro duševní poruchu (vaskulární demenci) posoudit jaké právní jednání podpisem smlouvy činí, k čemu se zavazuje a s jakými důsledky. Na základě skutkového závěru o existenci duševní poruchy uzavřel, že smlouva z 19. 3. 2014, jíž zůstavitelka darovala předmětné nemovité věci žalovaným, je neplatným právním jednáním (§ 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“); k datu své smrti tedy byla jejich vlastnicí. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12.
12. 2023, č. j. 11 Co 135/2023-703, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů hrazených státem. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Zdravotní stav zůstavitelky byl ovlivněn závažným zdravotním omezením, konkrétně vaskulární demencí, jak bylo prokázáno nejen znaleckým zkoumáním, ale i zdravotnickou dokumentací zdravotnických zařízení, v nichž zůstavitelka bezprostředně před podpisem darovací smlouvy pobývala.
Tento závěr o závažném zdravotním stavu zůstavitelky – argumentuje odvolací soud – nelze zvrátit svědeckými výslechy či účastnickými výpověďmi; žalovaní ani svědci jako laici nemohou mít odborný náhled na schopnosti zůstavitelky platně činit jakékoli právní jednání. Laická hodnocení bez odborné znalosti zdravotní problematiky tudíž nemohou zvrátit výpovědí znalkyně stvrzený posudek, jenž je v rámci důkazního řízení stěžejní. Znalkyně učinila zcela jasný závěr, podle něhož byla zůstavitelka vyloučena z právního jednání.
Tento závěr podporují i další zjištění o jejím zdravotním stavu v průběhu hospitalizací, zejména té, při níž došlo k podpisu darovací smlouvy. Jde-li o námitku, že znalkyně přihlížela k dříve vypracovanému znaleckému posudku PhDr. Karla Bröckla, nelze tento postup považovat za nesprávný. Jmenovaný je odborníkem v oboru psychologie, chování zůstavitelky hodnotil v době před její smrtí, a pokud by znalkyně k jeho závěrům nepřihlížela, mohlo by to naopak přivodit neúplnost jejího posudku. Znalkyně rovněž vysvětlila podstatu laického hodnocení zdravotního stavu ze strany okolí zůstavitelky.
Ne každá psychická porucha činí právní jednání neplatným, a lze připustit rovněž i existenci tzv. „světlých chvilek“. V daném případě však nejde o diagnózu, která by takovýto výklad připouštěla (např.
paranoidní schizofrenie, psychický stav ovlivněný medikací, užíváním návykových látek apod.), naopak byla zjištěna diagnóza vaskulární demence těžšího typu, tedy duševní poruchy trvale přítomné, vylučující „světlé chvilky“, které by umožnily zůstavitelce plnohodnotně právně jednat, tedy aby se její schopnost právně jednat obnovila, byť jen na určitá období. Důsledky onemocnění zůstavitelky spočívajícího v trvalém poškození mozku znalkyně podrobně vysvětlila a její odborný závěr není rozporný ani se zprávou o konsiliárním vyšetření zdůrazňující úbytek mnestických a kognitivních funkcí. Pokud by se nepodařilo odstranit pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, a to ani výslechem znalkyně, je namístě zpracování revizního znaleckého posudku (§ 127 občanského soudního řádu). V projednávaném případě však takové pochybnosti nejsou, a proto nebyl důvod pro vypracování revizního
znaleckého posudku. Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že právní posouzení neplatnosti právního jednání B. K. soudem prvního stupně je správné. V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, první žalovaný – s odkazy na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu – namítl, že zdravotní stav B. K. neměl za následek neplatnost darovací smlouvy, neboť nebylo jednoznačně prokázáno, že by nemohla posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Nejvyšší soud již vícekrát judikoval, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být spjata s otázkou, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017); skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 /§ 211/ o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Dovolání tudíž nemohou založit námitky proti zjištěnému skutkovému stavu založenému zejména na závěrech znaleckého posudku MUDr. Mgr. Evy Navrátilové vypracovaného v řízení před soudem prvního stupně. Nelze přitom ani dovodit, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Námitkami, že soudy neustanovily revizního znalce, nevyslechly další svědky a neumožnily žalovaným zvrátit závěry znalkyně o zdravotním stavu B. K., nezpochybnil dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítl vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by byly skutečně dány – dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3159/2022, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 53/2022, ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014 a ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1693/2021). Vzhledem k tomu, že dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu