Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. R., zast. JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem, Sokolovská 22, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2007, č.j. 32 Odo 72/2006-174, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.3.2005, č.j. 12 Co 497/2004-159, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušného článku Listiny, který zakotvuje právo na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Nejvyšší soud stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K námitce stěžovatele, že nenapsal větu zavazující ho k zaplacení, uvedl, že si stěžovatel řádně nepřečetl odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, v němž je konstatováno, že tuto větu nenapsal, že je však rozhodující, že je u ní připojen jeho podpis a že stěžovatel podepsal celý zápis. K další námitce upozornil, že stěžovateli není zřejmý poměr občanského a obchodního zákoníku, protože i v případě obchodněprávního vztahu lze aplikovat § 533 obč. zákoníku.
To neplatí o promlčení, které je pro obchodněprávní vztahy plně upraveno v obchodním zákoníku. Nejvyšší soud se nedomnívá, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nevyjádřil. Městský soud konstatoval, že svoje právní závěry podrobně zdůvodnil v rozhodnutí a v plném rozsahu na ně odkázal, protože nepovažuje za nezbytné je opakovat, a nemá nic, co by k nim dodal. Rozhodně se ohradil proti stěžovatelovu tvrzení, že svým rozhodnutím či postupem v řízení narušil jeho práva zaručená Ústavou ČR nebo Listinou.
Proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Akciová společnost Mondi Štětí, a.s., původně Frantschach Pulp & Paper, a.s., která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalobce, se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdala. S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření obecných soudů, která neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovateli k případné replice. Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 12 C 317/99 Ústavní soud zjistil, že akciová společnost Frantschach Pulp & Paper, a.s.
se u býv. Krajského obchodního soudu v Praze vůči stěžovateli domáhala zaplacení částky 458 037,20 Kč s příslušenstvím, protože stěžovatel převzal dluh společnosti Instaplast, spol. s.r.o., a provedením částečné úhrady ho uznal. Stěžovatel s argumenty nesouhlasil a navrhoval zamítnutí žaloby. Po rozhodnutí o věcné nepříslušnosti obvodní soud rozsudkem ze dne 14.11.2002, č.j. 12 C 317/99-81, žalobu zamítl, byť shledal existenci právního vztahu mezi účastníky řízení a uznání závazku částečným plněním, avšak konstatoval, že právo na zaplacení žalované částky je promlčeno.
Proti rozsudku se žalobce odvolal; usnesením ze dne 2.4.2003, č.j. 23 Co 68/2003-100, městský soud rozsudek soudu I. stupně zrušil, protože zjistil, že závazek není promlčen a že se soud nezabýval otázkou, zda jde o závazek z přistoupení k dluhu nebo zda jde o ručitelský vztah. Po doplnění dokazování, včetně znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, obvodní soud rozsudkem ze dne 17.6.2004, č.j. 12 C 371/99-142, uložil stěžovateli povinnost zaplatit požadovanou částku, požadavek na úhradu příslušenství zamítl.
Soud posoudil vztah podle obch. zákoníku - s ohledem na postavení podnikatelů - pokud nebylo nutno podle povahy věci použít i ustanovení obč. zákoníku. Konstatoval uznání závazku částečnými úhradami a závazek stěžovatele posoudil jako přistoupení k dluhu podle § 533 obč. zákoníku. V odůvodnění též uvedl, že některé z navržených důkazů neprovedl, přičemž neprovedení důkazů odůvodnil. Rozsudek obvodního soudu (resp.
jeho výrok ve věci samé a výroky o nákladech řízení) napadl stěžovatel odvoláním obsahujícím řadu námitek. Městský soud rozsudkem ze dne 2.3.2005, č.j. 12 Co 497/2004-159, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele (věcnou příslušností, uznáním závazku částečným plněním, délkou promlčecí doby, povahou právního vztahu mezi účastníky vzniklého přistoupením k dluhu, provedením, resp. neprovedením důkazů - viz str. 3-5 odůvodnění). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, ve kterém opětovně brojil proti právnímu posouzení právního vztahu účastníků, proti nevyslechnutí navrženého svědka a právnímu posouzení délky promlčecí doby.
Nejvyšší soud dovolání rozsudkem ze dne 27.6.2007, č.j. 32 Odo 72/2006-174, přípustné v důsledku tzv. skryté diformity, jako nedůvodné zamítl. Dovolacími námitkami se podrobně zabýval v odůvodnění (viz str. 4 a 5), neshledal je relevantními a srozumitelně vysvětlil právní závěry na základě skutkových zjištění, která byla výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo. Obecné soudy věnovaly náležitou pozornost jeho procesním návrhům a poskytly mu dostatek prostoru k obraně proti vznesené žalobě. Obecné soudy argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily rozsudky vyhovující žalobci a s námitkami stěžovatele se dostatečně vypořádaly. Stěžovatel nemůže považovat za porušení práva na soudní ochranu skutečnost, že byl v soudním sporu neúspěšný. Jeho námitky jsou evidentně nezpůsobilé zvrátit výsledek sporu, navíc jsou ovlivněny nesprávnými právními názory na jeho postavení v právním vztahu se žalující akciovou společností, které vycházejí z nerespektování poměru občanskoprávní a obchodně právní regulace.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2008
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu