Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) H. T., 2) B. T., 3) H. T., 4)
V. T. a 5)
V. Č., všech zastoupených Mgr. Martinem Matuševským, advokátem, sídlem Husovo nám. 82/10, Beroun, proti výrokům II, III a IV rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3061/2023-244 ze dne 17. 5. 2024, části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 86/2023-218 ze dne 24. 5. 2023, jímž byly potvrzeny zamítavé výroky I, II, III, IV a V soudu prvního stupně, proti zamítavému výroku I co do částky 727 153,40 Kč s příslušenstvím a zamítavým výrokům II, III, IV a V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 29 C 212/2020-192 ze dne 8. 12. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel 1) se v červenci 2017 jako spolujezdec účastnil dopravní nehody na dálnici v Německu, v jejímž důsledku utrpěl vážné ublížení na zdraví, zejména devastující poranění (dominantní) pravé horní končetiny, která mu musela být chirurgicky odstraněna. Následně po vedlejší účastnici požadoval pojistné plnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 3 587 117 Kč a odčinění dalších nemajetkových újem ve výši 200 000 Kč. Vedlejší účastnice stěžovateli 1) vyplatila 2 287 559 Kč za ztížení společenského uplatnění a 100 000 Kč za další nemajetkové újmy. Stěžovatelé 2) až 4) [manželka, otec a matka stěžovatele 1)] po vedlejší účastnici požadovali náhradu nemajetkové újmy (duševních útrap) ve výši 270 000 Kč a stěžovatelka 5) [sestra stěžovatele 1)] ve výši 170 000 Kč - jim vedlejší účastnice nevyplatila nic.
2. Stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 ("nalézací soud") proti vedlejší účastnici domáhali zbývající části požadovaného pojistného plnění, celkem 2 379 558 Kč s příslušenstvím. Nalézací soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu v celém rozsahu, konkrétně v části, kterou se stěžovatel 1) domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 1 399 558 Kč s příslušenstvím (výrok I), v části, kterou se stěžovatelé 2) až 4) domáhali po vedlejší účastnici zaplacení 270 000 Kč s příslušenstvím (výroky II až IV), a v části, kterou se stěžovatelka 5) domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 170 000 Kč s příslušenstvím (výrok V); dále rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výroky VI a VII).
3. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovateli 1) další náhrada za ztížení společenského uplatnění nepřísluší, neboť mu byla vyplacena vyšší náhrada, než jaká vyplynula z revizního znaleckého posudku (podle něhož by mu náleželo 2 257 171 Kč), který vycházel z hodnot formulovaných v tzv. Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví ("Metodika"). Jako základní částku nalézací soud určil 1 770 435 Kč, kterou vypočetl z průměrné mzdy za rok 2019 a která byla navýšena o 20 % z důvodu věku stěžovatele 1). Náhradu za další nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč považoval nalézací soud za dostačující. U ostatních stěžovatelů nalézací soud dospěl k závěru, že zdravotní stav stěžovatele 1) po nehodě nebyl natolik závažný, aby zakládal nárok na náhradu za duševní útrapy ve smyslu § 2959 občanského zákoníku, jehož aplikace přichází v úvahu pouze v případech, které jsou svou závažností srovnatelné s usmrcením.
4. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze ("odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 1) 62 434,60 Kč s příslušenstvím, a ve zbývající části tohoto výroku a ve výrocích II, III a IV jej potvrdil (výrok I); dále rozhodl o nákladech nalézacího i odvolacího řízení (výroky II až IV). Odvolací soud vysvětlil, že zdravotní stav stěžovatele 1) se ustálil v roce 2019, takže bylo třeba při výpočtu základní částky vyjít z průměrné mzdy za rok 2018, nikoli 2019. Základní částka tak činí 1 740 736 Kč, kterou odvolací soud rovněž navýšil o 20 % z důvodu věku stěžovatele 1). Dále zohlednil nadstandardní míru zapojení stěžovatele 1) do sportovních a společenských aktivit, zejména to, že stěžovatel 1) nemůže nadále působit jako umělecký kovář, a proto zvýšil základní částku o dalších 15 %. Ve zbývající části se odvolací soud ztotožnil s nalézacím soudem, že náhrada 100 000 Kč za další nemajetkové újmy je dostačující a že stěžovatelům 2) až 5) právo na náhradu ve smyslu § 2959 občanského zákoníku nepřísluší.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek odvolacího soudu v části výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku nalézacího soudu, tak, že se rozsudek nalézacího soudu mění a vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 610 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dovolání stěžovatele 1) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 627 153,40 Kč zamítl (výrok II), dovolání stěžovatele 1) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 100 000 Kč odmítl (výrok III), dovolání stěžovatelů 2) až 5) odmítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI).
6. Podle Nejvyššího soudu měl odvolací soud základní částku dále modifikovat o mimořádnou okolnost hodnou zvláštního zřetele, a to obavu stěžovatele 1) ze ztráty života či vážného poškození zdraví, kterou pociťoval okamžitě po nehodě, kdy byl vystaven mimořádně stresové situaci. Základní částku je proto třeba navýšit o 30 % a původní navýšení 15 % za nadstandardní počet aktivit je třeba z důvodu ztráty dominantní horní končetiny, která je pro životní styl stěžovatele 1) rozhodující, o dalších 5 %. Ohledně požadované další nemajetkové újmy stěžovatele 1) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že část tíživých okolností již byla zohledněna při zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a část je důvodem pro případné zvýšení náhrady za bolest, která nebyla předmětem tohoto řízení. Ve vztahu ke stěžovatelům 2) až 5) Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu vyložil, že stěžovatel 1) byl na životě ohrožen krátce po dopravní nehodě, ale tento stav nepříznivě vnímal především on sám, nikoliv osoby blízké, a proto jim nelze požadovanou náhradu přiznat.
7. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele 1) podle čl. 36 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a ústavně zaručená práva stěžovatelů 2) až 5) podle čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatel 1) nejprve popisuje nehodu a duševní útrapy, které při ní a po ní zažíval - mimo jiné líčí, jak se auto několikrát ve vzduchu přetočilo; jak mu vyletěla pravá ruka z auta, která se téměř odtrhla a zůstala viset jen na kusu kůže; jak si zastavil krvácení vlastním roztrhaným trikem; jak s rukou visící jen na kusu kůže vyrazil dveře auta a přelézal v noci a mokru plot u dálnice; popisuje pocity marnosti a beznaději spojené s obavou o ztrátu vlastního života a následně ze ztráty končetiny.
9. Stěžovatel 1) namítá, že soudy při stanovení výše náhrady rigidně a nekriticky vycházely z Metodiky, která podle něj nevystihuje skutečný rozsah ztráty životních příležitostí a diskriminuje poškozené např. podle věku. Vypracování znaleckého posudku nebylo potřeba, neboť si úvahu ohledně vlivu ztráty dominantní horní končetiny na život stěžovatele 1) mohly soudy učinit samy. Procentuální vyjádření ztráty životních příležitostí v rozsahu 14,75 % považuje vzhledem k zásadnímu dopadu na jeho život za nepřiměřeně nízké. Dále namítá, že soudy nepřípustně zaměnily jednotlivé složky nároků a použily nesprávná modifikační kritéria; konkrétně Nejvyšší soud zohlednil prožitá traumata v rámci stanovení náhrady za ztížení společenského uplatnění, avšak měl tak učinit v rámci jiných nároků, zejména nároku na odčinění duševních útrap.
10. Stěžovatelé 2) až 5) považují za protiústavní, že jim nebyla přiznána žádná náhrada vyvažující jejich utrpení ve smyslu § 2959 občanského zákoníku. Soudy podle nich bagatelizovaly jejich psychické utrpení, přestože šlo o velmi těžké a trvalé zranění jejich blízkého (včetně ztráty schopnosti se o sebe starat a podstatného omezení v běžném životě). Namítají, že se soudy zaměřily pouze na posuzování poškození zdraví stěžovatele 1) a nezabývaly se intenzitou dopadu zranění do života celé rodiny, který byl zcela zásadní; zejména pro přizpůsobení nové realitě (schopný řemeslný kovář nebyl schopen zašroubovat ani šroubek do zdi).
12. Nalézací soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
13. Odvolací soud uvedl, že při rozhodování měl na zřeteli závěry judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které se vztahují k použití Metodiky. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
14. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popř. zamítnuta. Použití Metodiky k výkladu § 2958 občanského zákoníku, která slouží k objektivizaci míry ztížení společenského uplatnění, představuje ústavně konformní výkladový nástroj, jak jej schválil i plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/23 ze dne 13. 3. 2024 (101/2024 Sb.). Metodika umožňuje překonat rigiditu dřívější bodové vyhlášky a reflektovat konkrétní dopady újmy na život poškozeného. Aplikace Metodiky soudem nebyla mechanická, nýbrž byla doplněna o vlastní úvahu o specifických okolnostech případu, čímž byla respektována zásada slušnosti i požadavek přiměřenosti.
15. Nejvyšší soud odmítá výtku stěžovatele 1) týkající se pochybení v použití znaleckého posudku - sám stěžovatel 1) vycházel ze znaleckého posudku, který byl následně překonán jinými odbornými posudky. Ztráta dominantní horní končetiny je drtivým zásahem do zdraví každého člověka a má významný dopad do možnosti jeho dalšího společenského uplatnění. Z tohoto pohledu se může přibližně 15% vyřazení jevit jako nízké, nicméně nelze přehlédnout, že pomyslné 100% vyřazení je spojeno s absolutní neschopností poškozeného zvládnout jakoukoliv životní činnost. V případě stěžovatele 1) byl zohledněn jeho věk, profesní uplatnění i životní styl.
16. Podle Nejvyššího soudu bylo modifikační kritérium obavy z budoucího zhoršení zdravotního stavu oprávněně zohledněno v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění; jeho promítnutí v rámci této složky újmy vedlo k vyššímu odškodnění, než jakého by se stěžovateli 1) dostalo při jeho posouzení v rámci jiného nároku. Námitka diskriminace věkem je podle Nejvyššího soudu nelogická, neboť i z tohoto důvodu byla výše náhrady navýšena.
17. Ve vztahu ke stěžovatelům 2) až 5) rozhodnutí soudů všech stupňů vycházela z ustálené judikatury k § 2959 občanského zákoníku, zejména rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4210/2018 ze dne 27. 6. 2019 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2021), podle něhož lze náhradu druhotným obětem přiznat pouze tehdy, dosahuje-li újma primární oběti intenzity srovnatelné s usmrcením. O takový případ se zde však podle Nejvyššího soudu nejednalo, a proto nelze spatřovat v právních závěrech soudů žádný exces ani ústavněprávní deficit.
18. Podle vedlejší účastnice je přiznaná náhrada přiměřená, respektuje zásadu plné náhrady újmy a odpovídá zásadě proporcionality ve vztahu k obdobným případům. Vedlejší účastnice odmítá kritiku stěžovatelů směřující proti použití Metodiky a znaleckých posudků. Soudy v daném případě postupovaly ústavně konformním způsobem, nepřevzaly závěry znalců mechanicky, ale hodnotily je ve spojení s dalšími důkazy. Stěžovatelé podle ní požadují, aby soudy výši náhrady určily pouze na základě vlastního abstraktního uvážení a zcela vyhověly jejich návrhu, a zároveň považují jakýkoli pokus o objektivizaci újmy prostřednictvím Metodiky za nesprávný a neústavní. Vedlejší účastnice připomíná, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/23 potvrdil, že Metodika představuje významnou pomůcku pro posuzování výše náhrady a není v rozporu s ústavním pořádkem. Dále zdůrazňuje, že soudy pečlivě hodnotily situaci stěžovatele 1) a náhradu navýšily nad rámec revizního znaleckého posudku.
19. Ve vztahu k nárokům stěžovatelů 2) až 5) vedlejší účastnice uvedla, že újma na zdraví stěžovatele 1) nebyla natolik závažná, aby odůvodňovala přiznání náhrady za duševní útrapy sekundárním obětem podle § 2959 občanského zákoníku. Ochrana sekundární oběti je podle ní institutem mimořádným, určeným pro případy zásadního vyřazení primární oběti z běžného života, což se v tomto případě nestalo. Vedlejší účastnice navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, případně zamítnuta jako nedůvodná.
20. Stěžovatel 1) v replice opakuje, že Metodika není dostatečně vhodný nástroj k posouzení individuální újmy konkrétního poškozeného. Odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 27/23 nepovažuje stěžovatel 1) za přiléhavý, neboť v něm se Ústavní soud primárně vyjadřoval k § 2958, větě druhé, občanského zákoníku. Podle stěžovatele nebylo třeba ztrátu dominantní ruky u uměleckého kováře znalecky dokazovat. Soudy měly postupovat na základě srovnání s jinými obdobnými případy, a to i za použití sjednocující judikatury Nejvyššího soudu. Není na stěžovateli 1), aby sám předložil přesnější, objektivnější a spravedlivější postup, měl by to být primárně zákonodárce, alternativně soudy. Stěžovatel 1) je přesvědčen, že za stejný rozsah omezení ve všech sférách lidského života by všem poškozeným mělo v zásadě náležet stejné odškodnění bez ohledu na to, jakou základní částku určil znalec podle Metodiky. Zpochybňuje i samotnou konstrukci argumentace Nejvyššího soudu, která podle něj nedává odpověď na to, v jakém rozsahu jednotlivé modifikační faktory (zostřené vnímání újmy a obavy z budoucnosti) ovlivnily výslednou výši náhrady.
21. Podle stěžovatelů 2) až 5) se Nejvyšší soud ani vedlejší účastnice k jejich konkrétním argumentům blíže nevyjádřily a omezily se pouze na obecný odkaz na judikaturu a nedostatečnou závažnost újmy stěžovatele 1). Jelikož jejich argumentace mířila i na konkrétní dopady zdravotního postižení do jejich rodinného života, mají za to, že nebyla vypořádána.
11. Ústavní stížnost byla oprávněnými osobami podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
22. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
23. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady v nyní projednávané věci nezjistil.
24. V projednávané věci je třeba posouzení Ústavního soudu rozdělit podle předmětu přezkumu do dvou okruhů: Zaprvé, nároky stěžovatele 1) na náhradu za ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy podle § 2958 občanského zákoníku a zadruhé, nároky stěžovatelů 2) až 5) na odčinění duševních útrap podle § 2959 občanského zákoníku. V. 1 Posouzení ve vztahu ke stěžovateli 1)
25. Ústavní soud si je vědom obtížnosti situace stěžovatele 1) a jeho rodiny, kterým se v důsledku dopravní nehody a jeho úrazu změnil život. Těžkosti, jimž stěžovatel 1) čelil a nadále čelí, Ústavní soud v žádném případě nezlehčuje. Nelze stěžovateli 1) ani vyčítat, že se domáhá adekvátní náhrady za újmy, které mu vznikly. Přestože žádná finanční kompenzace nemůže plně obnovit stav před nehodou, výše náhrady musí odpovídat požadavkům plynoucím z ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu. V této souvislosti lze odkázat zejména na plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 27/23 , který se zabýval nahrazováním nemajetkové újmy na zdraví a použitelností tzv. Metodiky, a to v širším kontextu, nikoli pouze izolovaně v návaznosti na § 2958, větu druhou, občanského zákoníku, jak dovozují stěžovatelé [srov. část VI. b) uvedeného nálezu].
26. Ve zmiňovaném nálezu Ústavní soud shrnul, že z čl. 7 odst. 1 Listiny vyplývá zásada plné náhrady nemajetkové újmy, podle níž náhrada zásadně nemá být snižována a zároveň má být poskytována ve společensky akceptovatelné výši, byť hranice společenské akceptovatelnosti jsou široké a soudům poskytují značný prostor pro uvážení. Při určování konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví jsou soudy povinny mít vždy na zřeteli individuální okolnosti případu, a to i v případě využití objektivizujících kritérií (srov. zejm. body 30 až 39 odkazovaného nálezu).
27. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí ohledně otázky stanovení adekvátní výše náhrady za ztížení společenského uplatnění řádně odůvodněna a jsou v souladu s předestřenými východisky i dalšími požadavky plynoucími z judikatury Ústavního soudu. Věcí se meritorně a podrobně zabývaly soudy všech stupňů; zejména odvolací a Nejvyšší soud zohlednily při stanovování adekvátní výše náhrady specifické okolnosti věci, na něž stěžovatel 1) v ústavní stížnosti poukazuje. Skutečnost, že poškozenému není přiznáno vše, čeho se domáhá, sama o sobě neznamená porušení principu plné náhrady újmy na zdraví.
28. V projednávané věci nelze soudům vytýkat, že by pouze mechanicky aplikovaly Metodiku či že by odpovědnost za stanovení výše náhrady nepřípustně přenesly na znalce. Znalecké posudky a Metodiku použily jako objektivizační podklad své vlastní úvahy, která byla následně individualizována s ohledem na specifické okolnosti případu. O tom svědčí i to, že odvolací soud i Nejvyšší soud postupně na základě svých úvah navyšovaly náhradu za ztížení společenského uplatnění, a to vždy se zohledněním konkrétních a jedinečných aspektů věci.
29. Ostatně i sám stěžovatel 1) připustil, že je logické, že svůj nárok opřel o znalecký posudek vycházející z Metodiky. Argumentuje-li, že soudy měly při určování výše náhrady vycházet toliko z obdobných případů a judikatury Nejvyššího soudu, pomíjí, že do rozhodovací praxe soudů se Metodika do určité míry již "propsala" tím, že byla aprobována její kritéria (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 27/23 , bod 51).
30. Ústavní soud neshledal ústavněprávní deficit ani v tom, jakým způsobem Nejvyšší soud vyhodnotil obavy stěžovatele 1) ze ztráty života a zostřené vnímání ztráty dominantní horní končetiny jako modifikační kritéria. To, že tyto okolnosti zohlednil v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění, a nikoli v rámci náhrady další nemajetkové újmy, není rozhodné již proto, že stěžovateli 1) byla tímto postupem přiznána vyšší náhrada. V rámci další nemajetkové újmy požadoval "pouze" 100 000 Kč (a tímto žalobním požadavkem byly soudy vázány), zatímco náhradu za ztížení společenského uplatnění pro tyto okolnosti navýšil Nejvyšší soud o cca 600 000 Kč. Z pohledu ústavního pořádku není podstatné, v rámci kterého dílčího nároku byly jednotlivé konkrétně označené újmy odškodněny, je-li dosaženo plného a spravedlivého odčinění [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1564/20 ze dne 9. 2. 2021 (N 26/104 SbNU 319), bod 36].
31. Stejně jako Nejvyššímu soudu není ani Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by mělo spočívat tvrzené diskriminační použití kritéria věku vůči stěžovateli 1), byla-li základní částka z tohoto důvodu navýšena. Není ani důvod přisvědčit názoru, že by pravidla pro stanovení výše náhrady (či snad konkrétní výše náhrady) měla být explicitně stanovena zákonodárcem. Takový postup by mohl vést k nadměrné paušalizaci a omezení nezbytné flexibility soudní úvahy při stanovování spravedlivé náhrady, která musí reflektovat individuální okolnosti každého případu. Ústavní soud již v minulosti zdůraznil nutnost individualizace náhrady újmy před snahou o její unifikaci [srov. například nález sp. zn. II. ÚS 2925/20 ze dne 15. 11. 2021 (N 197/109 SbNU 128), bod 58]. O výši náhrady má rozhodovat nezávislý soud na základě volného hodnocení důkazů (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 27/23 , bod 45), což bylo v projednávané věci dodrženo.
32. Ústavní soud uzavírá, že náhrada za ztížení společenského uplatnění a za další nemajetkové újmy byla stanovena ústavně souladným způsobem se zohledněním konkrétních okolností věci, jejíž tragické rozměry Ústavní soud citlivě vnímá. Nelze ani pominout, že nároky na náhradu za ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy nejsou jedinými dílčími nároky při újmě na zdraví. Některé tvrzené skutečnosti a argumenty stěžovatele 1) by mohly být případně relevantní v rámci nároku na náhradu za vytrpěné bolesti, jak ostatně uvedl i Nejvyšší soud. To však nebylo předmětem nynějšího řízení. V. 2 Posouzení ve vztahu ke stěžovatelům 2) až 5)
33. Obecné soudy při posouzení nároků stěžovatelů 2) až 5) na náhradu újmy podle § 2959 občanského zákoníku výslovně vycházely ze závěrů "sbírkového" rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, podle něhož se zvlášť závažným ublížením na zdraví ve smyslu § 2959 občanského zákoníku rozumí zdravotní poškození primárního poškozeného, které má následky srovnatelné svou závažností s jeho usmrcením, popřípadě velmi těžká zranění, která ho po delší dobu ohrožují na životě nebo výrazně zatěžují nepříznivým zdravotním stavem s citelným dopadem do osobnostní sféry blízkých osob. V napadených rozhodnutích je srozumitelně odůvodněno, že skutkové okolnosti dané věci tyto podmínky nenaplňují.
34. Pro nynější posouzení je významné, že závěry z odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu byly aprobovány Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3449/19 ze dne 16. 2. 2021 (N 31/104 SbNU 360). V této věci šlo o podobně závažnou skutkovou situaci - nezletilá dcera stěžovatelů utrpěla při dopravní nehodě závažná poranění, v jejichž důsledku byla uvedena do umělého spánku a její stav byl po několik týdnů kritický. Ústavní soud tehdy vyložil, že je třeba vycházet primárně z následků újmy na zdraví poškozeného a že nalezení hranice, při které budou obecné soudy osobám blízkým přiznávat nároky plynoucí z ustanovení § 2959 občanského zákoníku, je především na judikatuře obecných soudů.
35. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny osoby a orgány, včetně Ústavního soudu [viz nález sp. zn. IV. ÚS 197/96 ze dne 12. 6. 1997 (N 77/8 SbNU 243)]. Rozhodnutí Ústavního soudu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je možné se odklonit pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech (viz nález sp. zn. II. ÚS 1186/24 ze dne 5. 3. 2025, body 30 až 32).
36. Ústavní soud v projednávané věci neshledal dostatečně silný důvod se od předchozích východisek odchylovat; jejich aplikaci obecnými soudy na konkrétní skutkové okolnosti zároveň nepovažuje za excesivní ani jinak ústavněprávně vadnou - pro výjimečný zásah Ústavního soudu proto není dán prostor. Za určitých okolností může být újma členů rodiny nahrazena také jako zásah do jejich vlastní tělesné a duševní integrity (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 14/24 ze dne 28. 5. 2024), případně, jsou-li pro to splněny (tvrzeny a prokázány) podmínky, podle § 2971 občanského zákoníku; tyto otázky však nebyly předmětem nynějšího řízení. V. 3 Závěr
37. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu