Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Gerdy Zöbischové, zastoupené JUDr. Hanou Vodolánovou Vopálenskou, advokátkou, sídlem Obrněné brigády 20/20, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2024 č. j. 20 Cdo 1196/2024-236, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 10 Co 369/2023-210 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 12. června 2023 č. j. 8 C 220/2020-188, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, a paní Hong Hanh Nguyen a Vladimíry Kovaříkové, jako vedlejších účastnic řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitých věcí, náhrady škody a dalších plateb spočívajících v náhradě za užívání nemovitostí. Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud)" částečným rozsudkem zamítl její žalobu v části, v níž stěžovatelka uplatňovala své nároky vůči paní Hong Hanh Nguyen. Částečný rozsudek okresního soud potvrdil i Krajský soud v Plzni jako soud odvolací (dále jen "krajský soud"). Stěžovatelka se následně obrátila na Nejvyšší soud, ten ale její dovolání pro vady odmítl.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva na přístup k soudu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nebyla jí poskytnuta dostatečná ochrana vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
3. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo. Nevěnuje se tedy věci samé. Pokud by dovolání nebylo vadné, poruší Nejvyšší soud právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nálezy ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23
, bod 31; a ze dne 29. srpna 2023,
sp. zn. I. ÚS 1564/23
, bod 29). Pokud však dovolání vadné bylo, je ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takové řešení plyne ze stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (bod 8), a navazuje na ně rozsáhlá rozhodovací praxe (viz např. usnesení ze dne 24. října 2023 sp. zn. II. ÚS 2646/23
, ze dne 11. října 2023
sp. zn. II. ÚS 2218/23
, ze dne 14. března 2023
sp. zn. III. ÚS 3613/22
, ze dne 22. února 2022
sp. zn. I. ÚS 97/22
, ze dne 11. listopadu 2019
sp. zn. IV. ÚS 2785/19
, ze dne 18. září 2018
sp. zn. IV. ÚS 398/18
či ze dne 9. ledna 2018
sp. zn. I. ÚS 399/17
).
4. V nálezu ze dne 29. srpna 2023
sp. zn. I. ÚS 1585/23
(v bodě 16) Ústavní soud shrnul pět náležitostí dovolání, které plynou z § 237 a § 241a občanského soudního řádu. Jednou z nich je, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto předpoklady přípustnosti jsou uvedeny v § 237 a § 238a občanského soudního řádu. U předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
5. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky a souhlasí s Nejvyšším soudem, že dovolání tuto zákonnou náležitost neobsahovalo. Stěžovatelka sice v dovolání vymezila právní otázku týkající se nabytí právní moci usnesení o příklepu, na jejímž vyřešení mělo záviset rozhodnutí odvolacího soudu (bod 4 dovolání), a následně k ní rozvinula argumentaci, proč podle ní byla posouzena odvolacím soudem nesprávně. Z textu dovolání však nijak neplyne, který z možných předpokladů přípustnosti je podle stěžovatelky naplněn a jak.
6. Nejde přitom jen o formalistické lpění na citaci § 237 občanského soudního řádu v dovolání, jak namítá stěžovatelka v ústavní stížnosti, právě naopak. Ústavní soud již dříve vysvětlil, že jedním z účelů právní úpravy přípustnosti dovolání je také to, aby se advokát dovolatele seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a díky tomu i vyhodnotil vůbec samotnou vhodnost podání dovolání, případně alespoň zvýšil kvalitu jeho obsahu (viz zejména body 32-35 a 46 výše citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V dovolání má tedy dovolatel konkrétně vymezit, v jakém vztahu je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vůči předkládané právní otázce. To v dovolání stěžovatelky zcela absentuje.
7. Jelikož Nejvyšší soud posoudil správně dovolání jako vadné, neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu, a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je tak zjevně neopodstatněná. Proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu je stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka účinně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu