Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Galiny Jelínkové, zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem Krupská 28/30, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 sp. zn. 33 Cdo 956/2025-324, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Zdeňka Lexy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v roce 1996 zakoupila od prodejce (vedlejšího účastníka) nemovitosti za kupní cenu 1 800 000 Kč. Následně však bylo zjištěno, že nemovitosti jsou zatíženy restitučním nárokem, a proto bylo rozsudkem z roku 2006 uloženo statutárnímu městu Ústí nad Labem vydat nemovitosti potomkovi oprávněné osoby (restituentovi). Stěžovatelka se vůči restituentovi domáhala určení vlastnictví k nemovitostem, přičemž Okresní soud v Ústí nad Labem jí vyhověl a rozhodl v roce 2022 tak, že stěžovatelka je jejich vlastníkem, jelikož je nabyla v dobré víře.
2. Přesto stěžovatelka následně podala k Okresnímu soudu v Litoměřicích žalobu proti prodejci nemovitostí na vrácení kupní ceny ve výši 1 800 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že kupní smlouva k nemovitostem byla neplatná, přičemž je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému co podle ní dostal.
3. Okresní soud v Litoměřicích žalobu zamítl. Zejména zdůraznil, že stěžovatelka požaduje vrácení plnění ze synallagmatického (vzájemně podmíněného) závazku, avšak sama nechce prodejci vrátit plnění, které obdržela - tedy dané nemovitosti. Požadavek stěžovatelky je navíc rozporný s dobrými mravy.
4. Stěžovatelka podala odvolání, v němž se domáhala změny napadeného rozsudku tak, aby odvolací soud žalobě vyhověl v rozsahu 1 300 000 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že tato částka představuje "odstupné" a náklady řízení, které zaplatila restituentovi jako mimosoudní dohodu v řízení o určení vlastnictví, na základě čehož nakonec restituent vzal zpět své odvolání proti rozsudku, kterým bylo určeno vlastnictví stěžovatelky. Krajský soud v Ústí nad Labem však rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s hlavními závěry okresního soudu a nad rámec toho doplnil, že tvrzení o zaplacení odstupného nepředstavovalo žalobní tvrzení v nyní vedeném řízení - žaloba byla založena na požadavku na vrácení kupní ceny, nikoli odstupného.
5. Nejvyšší soud následně zamítl dovolání stěžovatelky. Podmínky přípustnosti dovolání podle něj nebyly naplněny. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle Nejvyššího soudu vystavěno primárně na absenci návrhu na vrácení vzájemného plnění - tento závěr považoval Nejvyšší soud za správný a souladný s jeho vlastní judikaturou.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh celého řízení. Následně stručně uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je projevem nepřípustné svévole atakující její ústavně zaručená práva. Těmito právy je podle stěžovatelky právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žádná další tvrzení protiústavnosti stěžovatelka nepředkládá.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní stížnost postrádá jakoukoli věcnou ústavněprávní argumentaci. Z ústavní stížnosti není ani dost dobře patrné, o co ve skutečnosti stěžovatelka v řízení před obecnými soudy usilovala, ani co je těžištěm jejích námitek. Tomu odpovídá i průběh řízení před obecnými soudy - stěžovatelka nejprve žalovala prodejce na vrácení kupní ceny nemovitostí, přestože její vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo pravomocně potvrzeno a nehodlala se jej vzdát. Následně stěžovatelka v odvolacím řízení svá tvrzení fakticky změnila; požadovala vrácení toho, co vynaložila na odstupném, které zaplatila v rámci mimosoudní dohody restituentovi. Nakonec, v ústavní stížnosti stěžovatelka opět trvá na svém - nutno říci zcela nelogickém závěru - že přestože soud pravomocně potvrdil její vlastnické právo k nemovitostem, prodávající jí ve skutečnosti neposkytl žádné plnění, a proto je povinen protiplnění vrátit (zaplatit 1 800 000 Kč).
9. Za těchto okolností a při absenci jakýchkoli relevantních tvrzení o porušení základních práv skutečně postačí shrnout, že obecné soudy se žalobou stěžovatelky zabývaly podrobně a jejich závěry jsou ústavně konformní. Veškeré argumenty stěžovatelky byly logicky vypořádány a napadená rozhodnutí netrpí žádnými protiústavními vadami. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, z jakých důvodů není dovolání přípustné.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu