Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Rastislava Oľhavy, Ph.D., zastoupeného Mgr. Matějem Komárkem, advokátem, sídlem Drtinova 372/24, Praha 5, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2025 č. j. 14 Co 207/2025-166, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve výroku I pro tvrzené porušení svých práv podle porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhal, aby mu vedlejší účastník zpřístupnil specifikované dokumenty k nahlédnutí a umožnil mu pořídit si z nich kopie. O části jeho nároku rozhodl soud částečným rozsudkem tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost umožnit stěžovateli nahlížení do některých z požadovaných dokumentů. Toto rozhodnutí bylo zčásti změněno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost k nahlížení do anonymizované verze konkrétních dokumentů. K dovolání stěžovatele byl rozsudek městského soudu v napadené části změněn rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2025 č. j. 26 Cdo 78/2025-152 tak, že rozsudek obvodního soudu se potvrzuje. Nejvyšší soud zároveň nerozhodl o nákladech řízení, protože jeho rozhodnutím řízení nekončilo.
3. Ještě před vydáním rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodl obvodní soud o zbylé části stěžovatelova nároku, a to rozsudkem ze dne 24. října 2024 č. j. 20 C 142/2023-133. Vedlejšímu účastníkovi zároveň uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Tyto náklady ve výši 19 424 Kč se sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku, odměny za 9 právních úkonů a paušální náhrady hotových výdajů.
4. Proti výroku o nákladech řízení podal vedlejší účastník odvolání, které 26. 5. 2025 vzal zpět. Městský soud napadeným rozhodnutím odvolací řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že procesně úspěšnému stěžovateli nevznikly během odvolacího řízení další náklady řízení. Vyjádření stěžovatele se nevztahovalo k obsahu odvolání vedlejšího účastníka. Stěžovatel požadoval přiznání náhrady nákladů řízení za řízení dovolací. V odvolacím řízení ale nešlo o náklady řízení účelně vynaložené.
5. Podle stěžovatele městský soud svévolně aplikoval podústavní právo. Vyjádření v odvolacím řízení bylo způsobilým úkonem k náhradě. Povinností městského soudu bylo rozhodnout o nákladech řízení, zejména o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud nadto sám upozornil na skutečnost, že o náhradě nákladů nerozhodl. Řízení v té době nebylo skončeno. Stěžovatel se dostal do procesní pasti. Rozhodnutí obvodního soudu správně zohlednilo veškeré náklady řízení ke dni jeho rozhodnutí. Stěžovatel tak neměl důvod se proti němu odvolávat.
6. Stěžovatel napadá výhradně výrok o nákladech řízení. K této problematice se Ústavní soud konstantně staví zdrženlivě. I přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatele taková rozhodnutí zpravidla sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120), bod 20, nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18
(N 155/96 SbNU 31), bod 15]. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34, Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti. Tento požadavek zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti žádné mimořádné okolnosti svědčící o její ústavněprávní relevanci v tomto smyslu netvrdí. Jeho argumentace je založena (pouze) na absenci rozhodnutí o části nákladů řízení. Výše náhrady, která má nad rámec již přiznané stěžovateli náležet, navíc zjevně nepřesahuje hranici bagatelnosti. Stěžovateli bylo totiž na nákladech nákladů přiznáno 19 424 Kč (srov. výše, bod 3). V řízení před Ústavním soudem přitom stěžovatel rozporuje pouze náhradu nákladů za 1 úkon v odvolacím řízení a náhradu nákladů za řízení dovolací. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní přesah ospravedlňující jeho případný zásah.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu