Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Ing. Zbyňka Hejlíka, zastoupeného Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem Eliášova 266/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 877/2024-680 ze dne 31. 5. 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 128/2023-640 ze dne 26. 10. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 27 D 634/2005-559 ze dne 15. 12. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a Věry Součkové a Hany Synáčkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel je synem Jaroslava Hejlíka (dále jen "zůstavitel"), který v březnu 2005 zemřel. Zůstavitel v závěti ustanovil jedinou dědičkou veškerého svého majetku svou manželku Vlastu Škopovou. V závěti zároveň uvedl, že pokud by jeho manželka po něm dědictví z jakéhokoliv důvodu nenabyla, odkazuje veškerý majetek stěžovateli. Jelikož Vlasta Škopová v průběhu řízení o dědictví zemřela, stěžovatel se před obecnými soudy domáhal určení, že je zůstavitelovým dědicem z titulu náhradnictví. Tvrdil přitom, že v případě úmrtí závětního dědice před skončením dědického řízení vstupuje do dědických nároků on jako náhradník (substitut), a nikoli dědičky zemřelé dědičky, tj. vedlejší účastnice.
2. Obecné soudy však stěžovateli nepřisvědčily a rozhodly, že v posuzovaném případě má přednost transmise, tedy pokračování v řízení s právními nástupkyněmi Vlasty Škopové jakožto závětními dědičkami zůstavitele. Obecné soudy formulaci závěti "pokud by závětní dědička z jakéhokoli důvodu dědictví nenabyla, odkazuji veškerý majetek svému synovi..." posoudily jako ustanovení náhradního dědice. V souladu s § 460 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který se na daný případ použije, se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (v tomto případě tedy 10. 3. 2005). Tímto dnem se Vlasta Škopová podle obecných soudů stala dědičkou a náhradnictví zaniklo. Skutečnost, že v průběhu dědického řízení zemřela (tedy dříve než jí bylo dědictví ze strany státu potvrzeno) nemá na tento právní závěr žádný vliv. Obvodní soud tedy napadeným rozsudkem potvrdil, že veškerý majetek patřící do dědictví nabyla zesnulá manželka Vlasta Škopová v podílu tří čtvrtin a zůstavitelův syn v podílu jedné čtvrtiny jakožto nepominutelný dědic. Městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil.
3. Nejvyšší soud navíc v napadeném rozsudku podotkl, že usnesením o dědictví soud pouze zpětně deklaruje právní vztahy, které vznikly dnem smrti zůstavitele. Pro nabytí dědictví je významné, zdali závětní dědic zůstavitele přežil. Nejvyšší soud tak zopakoval, že okamžikem smrti zůstavitele se stala dědičkou jeho manželka a náhradnictví zaniklo. Po smrti dědičky v průběhu dědického řízení vstupují do jejích práv a povinností dle § 107 občanského soudního řádu její procesní nástupci, tedy vedlejší účastnice, a nikoli náhradní dědic. Vedlejší účastnice také z hlediska hmotněprávního vstupují do dědických nároků zemřelé dědičky.
4. Úplný průběh celého dědického řízení je účastníkům znám a podrobnější rekapitulaci nabízí napadený rozsudek Nejvyššího soudu. Ústavní soud jej proto znovu shrnovat nebude. Je však navíc vhodné poznamenat, že stěžovatel ještě za dobu života závětní dědičky Vlasty Škopové namítal absolutní neplatnost závěti z důvodu duševní choroby zůstavitele v době pořizování závěti. Obvodní soud stěžovatele odkázal k podání žaloby proti závětní dědičce o určení, že je dědicem a účastníkem dědického řízení. Stěžovatel však žalobu ve stanovené lhůtě nepodal.
5. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť podle něj porušují jeho ústavně zaručená práva na dědění podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy normy podústavního práva interpretovaly v rozporu s ústavními principy a zásadami dědického práva. Postupovaly navíc velmi formalisticky a vycházely jen ze striktního znění § 460 občanského zákoníku z roku 1964. Nerespektovaly autonomii vůle jednotlivce a specificky autonomii vůle zůstavitele, které Ústavní soud v judikatuře podle stěžovatele chrání jako ústavní princip. Podle stěžovatele i za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 (tj. podle právní úpravy před 31. 12. 2023) mohli dědicové s dědictvím po jeho smrti nakládat jen velmi omezeně, nelze tedy bez dalšího uzavřít, že dědic nabyde dědictví již v okamžiku smrti. Nerespektování vůle zůstavitele obecnými soudy, resp. rezignace na výklad jeho vůle, vedla podle stěžovatele v důsledku k tomu, že dědictví - byt, ve kterém bydlí stěžovatel téměř celý svůj život - plnohodnotně nenabyla ani manželka zůstavitele, ani stěžovatel, ale naopak vzdálené příbuzné jeho druhé manželky. Stěžovatel přitom míní, že neexistuje ústavní princip, který by v předmětné věci při posuzování střetu transmise a náhradnictví upřednostnil práva vedlejších účastnic.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podstatou věci je otázka, zda je ústavně souladný výklad obecných soudů, podle kterého mělo v tomto dědickém řízení přednost nástupnictví (transmise) před náhradnictvím (substituce) a zda obecné soudy výkladem vůle zůstavitele neporušily základní právo stěžovatele na dědění.
9. Ačkoliv lze v obecné rovině souhlasit se stěžovatelem, že ochrana autonomie vůle zůstavitele plyne z čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy a že respekt k vůli zůstavitele je ústavním požadavkem plynoucím z práva na dědění zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, v posuzovaném případě obecné soudy těmto ústavním požadavkům dostály. Svá rozhodnutí navíc řádně odůvodnily a ani v tomto ohledu tak Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Ústavní soud se dědickým věcem ve své rozhodovací praxi nevěnuje příliš často. Z judikatury ale vyplývá, že se dědictví podle § 460 občanského zákoníku nabývá již okamžikem smrti zůstavitele, a usnesení soudu potvrzující dědictví má tak pouze deklaratorní povahu se zpětnými účinky (srov. např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 4011/18
či
I. ÚS 987/18
). To je pro posouzení celé věci zásadní.
11. Stěžovatel namítá, že s ohledem na princip ingerence státu nemohla Vlasta Škopová nabýt dědictví již okamžikem smrti zůstavitele. Obecné soudy však stěžovateli vysvětlily, že v českém dědickém právu se neuplatňuje adiční princip, ale delační, což znamená, že pro nabytí dědictví je klíčový okamžik smrti zůstavitele (a nikoliv až následné soudní potvrzení dědictví). Již občanský zákoník z roku 1950 zavedl stávající právní pojetí, podle kterého soudní usnesení o dědictví sukcesi do práv a povinností zůstavitele nezakládá, pouze ji zpětně deklaruje. Odklonil se tak od předchozí koncepce tzv. ležící pozůstalosti, za jejíhož vlastníka byl považován zůstavitel a dědici se o svá práva museli u soudu přihlásit. V koncepci občanského zákoníku z roku 1950 pak pokračoval také občanský zákoník z roku 1964, který se aplikuje na posuzovaný případ. Také důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku (č. 89/2012 Sb.) zmiňuje, že neexistují vážné teoretické nebo praktické důvody měnit dosavadní koncepci dědického práva, protože její aplikace nepůsobí vážnější obtíže a odpovídá řadě právních úprav v kontinentální Evropě.
12. Jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení v bodě 20, za účinnosti občanského zákoníku 1964 neměly dle § 478 podmínky připojené k závěti právní následky. Tehdejší judikatura však jasně stanovila, že podmínkou bez právních následků není ustanovení náhradního dědice, které dědice nijak neomezuje v nabytí dědictví ani v dispozici se zděděným majetkem. Jak vyložil již Nejvyšší soud, obecné náhradnictví se stejně jako dnes zřizovalo ze dvou hlavních důvodů. Prvním z nich je nemožnost nabýt dědictví prvním z povolaných dědiců. Druhým důvodem je odmítnutí dědictví ze strany dědice. Pokud se závětní dědic dožije smrti zůstavitele, nabývá dle § 460 dědictví a náhradnictví zaniká bez dalšího. Tím se dědické náhradnictví liší od institutu svěřenského nástupnictví (upraveného zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), který tehdejší právní úprava neznala. Obecné náhradnictví na rozdíl od svěřenského nástupnictví neumožňuje zůstaviteli povolat dědice svému dědici. Vždy totiž musí dědit jen jeden - dědic, nebo jeho náhradník. V tomto případě dědila závětní dědička okamžikem smrti zůstavitele a ve stejném okamžiku zaniklo dědické náhradnictví.
13. Ústavní soud si je vědom odlišných doktrinárních názorů ohledně vztahu transmise a nástupnictví [srov. Horák, O., Dostalík, P., Procházka, M. Přednost transmise, nebo náhradnictví? K problematice zániku náhradnictví v dědickém právu (§ 1511 odst. 1 ObčZ), Právní rozhledy, 2024, č. 10, s. 307-311]. Zároveň však zdůrazňuje, že výklad podústavního práva i jeho aplikace na konkrétní případ je primárně věcí obecných soudů a Ústavní soud může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout jen ve výjimečných případech, kdy dojde k porušení základních práv stěžovatele. Obecné soudy v souladu s čl. 11 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy respektovaly vůli zůstavitele, který v závěti ustanovil svým jediným dědicem svou manželku. Jak již dovodil Nejvyšší soud, za předpokladu, že by se manželka nedožila smrti zůstavitele, anebo by dědictví odmítla, dědil by stěžovatel jakožto náhradník. To se však nestalo, a tak soud po smrti Vlasty Škopové pokračoval v pozůstalostním řízení s jejími dědici. Takovému závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
14. Obecné soudy ve shodě s doktrínou uvedly, že obecné náhradnictví vylučuje, aby dědictví nabyl dědic i náhradník, ať již současně či po sobě. Z komentářové literatury plyne, že zachování existujícího dědického práva má vždy přednost před vznikem nového. Kdyby obecné soudy stanovily dědicem náhradníka, opomenuly by již existující dědické právo, které v případě smrti dědice v průběhu pozůstalostního řízení pouze přechází na jeho procesní nástupce. Naopak v případě náhradnictví dochází vždy ke vzniku nového dědického práva. (srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. § 1475-1720. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 315).
15. Ústavní soud nadto dodává, že ačkoliv stěžovatel vytýká obecným soudům, že nedostatečně respektovaly vůli zůstavitele, byl to právě stěžovatel, kdo od počátku řízení namítal absolutní neplatnost závěti z důvodu zůstavitelovy tvrzené duševní choroby. Přestože tedy na počátku řízení projevenou vůli zůstavitele zpochybňoval, nyní svou argumentační strategii změnil a vůle zůstavitele se dovolává ve svůj prospěch. Ze spisu plyne, že to byla především vytrvalá procesní aktivita stěžovatele zpochybňující uspořádání pro případ smrti, která vedla k tomu, že řízení o pozůstalosti neskončilo dříve.
16. Ústavní soud proto neshledal, že by obecné soudy napadenými rozsudky porušily stěžovatelova základní práva. Ústavní stížnost proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu