Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 123/18, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2021 č. j. 11 Tdo 1003/2021-1618, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2021 č. j. 4 To 61/2020-1564 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. srpna 2020 č. j. 46 T 2/2020-1444, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. c) trestního zákoníku a odsouzen podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 2 000 Kč.
2. Proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, v němž mimo jiné namítl porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") související s příslušností soudu k úkonům činěným v přípravném řízení a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2006 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 . Upozornil, že podle § 26 odst. 1 trestního řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Stěžovatel namítal zejména nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení v rámci podávaných návrhů na domovní prohlídky, prohlídky nebytových prostor či na povolení odposlechů a záznamů telekomunikačních hovorů, neboť návrhy byly podány nepříslušným Okresním státním zastupitelstvím ve Znojmě, a v přípravném řízení proto rozhodoval i nepříslušný Okresní soud ve Znojmě. Připomněl, že trestná činnost byla páchána v obci R., resp. D., příslušným k podání návrhů bylo Okresní státní zastupitelství v Hodoníně a rozhodovat o nich měl Okresní soud v Hodoníně. Stěžovatel měl za to, že opatřené důkazy v přípravném řízení tak byly získány nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení, nelze k nim proto přihlížet a vycházet z nich v dalším řízení.
3. Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci (dále též "soud druhého stupně") byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byl stěžovatel zařazen podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s ostrahou a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb, kdy denní sazba činí 2 000 Kč. K námitce stěžovatele ohledně nepříslušného státního zastupitelství a nepříslušného soudu soud druhého stupně uvedl, že trestná činnost stěžovatele vyšla najevo až v rámci prověřování spoluobžalovaného, který se zdržoval v okrese Znojmo, a od této skutečnosti se následně odvíjely další návrhy činěné v rámci přípravného řízení. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že výše popsané návrhy byly v přípravném řízení činěny místně příslušným státním zástupcem a že se od této místní příslušnosti následně odvíjela místní příslušnost okresního soudu.
4. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že námitkou nezákonných důkazů, jež byly opatřeny na podkladě úkonů soudce místně nepříslušného Okresního soudu v Znojmě a jim předcházejícím návrhům místně nepříslušného státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, se již podrobně zabýval odvolací soud a zcela přesvědčivě se s ní vypořádal. Ke stěžovatelem namítanému nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14
Nejvyšší soud zdůraznil, že v této věci se Ústavní soud zabýval možností státního zastupitelství vyššího stupně (krajského či vrchního) podat v přípravném řízení návrh ke kterémukoliv okresnímu soudu v obvodu své působnosti. V nyní projednávané věci je však zjevné, že místně příslušným soudem k vydání předmětných příkazů nemohl být Okresní soud v Hodoníně, neboť státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě nebyl činný v obvodu Okresního soudu v Hodoníně, nýbrž v obvodu Okresního soudu ve Znojmě.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena práva garantovaná v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a dále v čl. 90 Ústavy České republiky (dále též "Ústava").
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na skutečnost, že ve světle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 je účelem zákonných kritérií pro určení příslušnosti k některým rozhodnutím v přípravném řízení je stanovení místní příslušnosti soudu předvídatelně a jednoznačně a vyloučení svévole orgánů činných v trestním řízení při výběru soudu. Stěžovatel namítá, že v okamžiku určení místní příslušnosti nešlo o rané stádium prověřování a v době podání návrhu na vydání rozhodnutí bylo najisto postaveno nejen místo spáchání trestného činu, ale i kdo z podezřelých a kde trestný čin spáchal.
Tomu podle stěžovatele nasvědčuje i skutečnost, že den po provedených domovních prohlídkách bylo zahájeno trestní stíhání vůči všem podezřelým. Orgány činné v trestním řízení měly povinnost svá rozhodnutí ohledně místní příslušnosti řádně odůvodnit, což podle stěžovatele neudělaly. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 a nález ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. II. ÚS 4051/16 z výše uvedeného podle stěžovatele plyne, že důkazy zjištěné v průběhu těchto nezákonně provedených úkonů jsou nepoužitelné a je třeba je z hodnocení při dokazování vyloučit.
7. Stěžovatel dále vznáší námitku neústavnosti zajištění věcí (peněžitých částek, osobního automobilu) v přípravném řízení a nevydání rozhodnutí o jejich dalším osudu. Soud prvního stupně si vyhradil rozhodnutí do veřejného zasedání, která však přes urgenci stěžovatele dosud neproběhlo. Tím porušil čl. 90 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V části vztahující se k argumentaci ohledně nesprávně určené místní příslušnosti je však zjevně neopodstatněná a v části vztahující se k tvrzené neústavnosti zajištěných věcí je nepřípustná.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Nejvyšší soud i soudy prvního a druhého stupně se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
11. Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudy nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16 ]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli spolehlivě osvětleny dovolacím i odvolacím soudem, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
12. V nálezu, na který odkazuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, se Ústavní soud vyjadřoval k výběru okresního soudu pro podání návrhu státním zastupitelstvím a kritizoval takovou praxi, kdy by si státní zástupce mohl vybrat okresní soud, ke kterému podá návrh, tedy libovůli státního zástupce [nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.)]. O takovou situaci se zjevně v případě stěžovatele nejedná. Jak ostatně uvedl dovolací soud v napadeném rozhodnutí, Ústavní soud se v citovaném nálezu zabýval možností státního zastupitelství vyššího stupně (krajského či vrchního) podat v přípravném řízení návrh ke kterémukoliv okresnímu soudu v obvodu jeho působnosti.
Ve věcech příslušnosti okresního státního zastupitelství, resp. okresního soudu (§ 16 trestního řádu) se plně uplatní aplikace § 26 trestního řádu. Jak ve svém odůvodnění uvedl Nejvyšší soud, Okresní soud v Hodoníně by se stal místně příslušným soudem v případě, že by došlo k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce proto, že část trestné činnosti by byla v rámci prověřování vyloučena ze společného řízení, což se však nestalo.
13. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v části ústavní stížnosti týkající se určení místní příslušnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
14. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Ústavní stížností se lze tudíž zásadně domáhat ochrany jen proti konečným rozhodnutím. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost v části brojící proti nečinnosti soudu prvního stupně ve vztahu k zajištěným věcem nepřípustná.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost částečně jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2022
Pavel Šámal v. r. předseda senátu