Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Stavební bytové družstvo Svatopluk, IČ 25649540, sídlem Velvarská 100, Horoměřice, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2025 č. j. 28 Cdo 276/2025-634 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2022 č. j. 21 Co 228/2022-566, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Josefa Monsporta, IČ 66218241, sídlem Vladislavova 1747/16, Praha 1, správce konkursní podstaty dlužníka H-SYSTÉM, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 3. 2022 č. j. 4 C 69/2019-527 bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit do konkursní podstaty úpadce H-SYSTEM, a. s., částku ve výši 18 261 187 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a dále, že je povinen uhradit náklady řízení. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ potvrdil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť nebyly naplněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že dovolání nemohlo být považováno za nepřípustné, neboť již byla vyslovena jeho přípustnost v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2025 č. j. 28 Cdo 1106/2023-592, kterým Nejvyšší soud odložil vykonatelnost nyní napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze. Dle stěžovatele Nejvyšší soud v usnesení o odkladu vykonatelnosti zaujal závazné kladné stanovisko k přípustnosti samotného dovolání, z nějž stěžovatel dovozuje legitimní očekávání meritorního rozhodnutí o podaném dovolání. Pokud chtěl Nejvyšší soud dospět k závěru o nepřípustnosti dovolání, musel se s ohledem na judikaturu Ústavního soudu vypořádat se svým předchozím opačným názorem k této otázce, což neudělal. Dále pak stěžovatel argumentuje k věci samé, tedy uložení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, přičemž namítá protiústavní výklad občanského zákoníku.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska jejich ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Jakkoliv § 243f odst. 3 věta prvá o. s. ř. týkající se rozhodování o dovolání představuje výjimku z § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 o. s. ř., neboť předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům.
Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti. Musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. Nejvyšší soud musí především účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude zabývat dovoláním meritorně, a toto vysvětlení, jakkoliv stručné, se nesmí omezit na obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (nález ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 ).
7. V posuzovaném případě Nejvyšší soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu. V usnesení, kterým Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, a kterým stěžovatel argumentuje, bylo uvedeno, že stěžovatel "podal včasné a projednatelné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu," a že "nelze vyloučit úspěch dovolání." To ovšem znamená pouze tolik, že Nejvyšší soud nevyhodnotil dovolání jako bezdůvodné či trpící vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Z toho důvodu se proto následně dovoláním stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že není přípustné. Citované pasáže usnesení Nejvyššího soudu o odkladu vykonatelnosti nezakládají stěžovateli legitimní očekávání stran přípustnosti dovolání. Dále je třeba upozornit, že odmítnutím dovolání stěžovatele jako nepřípustného nedal Nejvyšší soud najevo, že by se dovoláním meritorně nezabýval. Pouze vyhodnotil, že přípustnost dovolání nezakládá otázka, kterou stěžovatel předestřel, a sice že se při řešení věci odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
V napadeném usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, v jakém závěru je ukotvena jeho rozhodovací praxe a proč závěry Krajského soudu v Praze obsažené v napadeném rozsudku plně korespondují s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž Nejvyšší soud neměl důvod nic měnit. Nelze tedy tvrdit, že by Nejvyšší soud "procesně" bez jakéhokoli posouzení odmítl dovolání stěžovatele. Z napadeného usnesení je naopak zřejmé, že se Nejvyšší soud předestřenou otázkou zabýval a stěžovateli vysvětlil, z jakého důvodu nezakládá přípustnost podaného dovolání.
8.
Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom není obecným citováním judikatury, nýbrž obsahuje logické vysvětlení nepřípustnosti dovolání. Postup Nejvyššího soudu nelze označit za svévolný a napadené usnesení nelze mít za nesrozumitelné či nedostatečně odůvodněné. K námitkám stěžovatele stran uložené povinnosti k úhradě částky 18 261 187 Kč a postupu obecných soudů (především Krajského soudu v Praze) při výkladu občanského zákoníku pak Ústavní soud konstatuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před obecnými soudy. Stěžovatel, pokud jde o věc samou, nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávně relevantní argumenty a nezbývá než obecně konstatovat, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze je logicky a dostatečně podrobně odůvodněno a jasně z něj vyplývá, z jakých důvodů potvrdil rozsudek prvostupňového soudu.
9. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů neshledal, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu