USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce JUDr. Josefa Monsporta, IČO 66218241, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, jako správce konkursní podstaty úpadce H-SYSTEM a. s., se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, IČO 60192291, zastoupeného Mgr. Janou Mrázovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk, IČO 25649540, se sídlem v Horoměřicích, Velvarská 100, IČO 25649540, zastoupenému prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 18 261 187 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 69/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 51 920 Kč k rukám advokátky Mgr. Jany Mrázové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit do konkursní podstaty úpadce částku 18 261 187 Kč s 9,75% úrokem z prodlení jdoucím od 30. 5. 2019 do zaplacení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nákladech státu a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek ve výši 913 060 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda v případě, kdy je nemovitá věc neoprávněně přenechána třetímu subjektu, jenž není v dobré víře stran oprávnění věc užívat, je v režimu § 2994 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), krom faktického uživatele k vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimován též subjekt, jenž mu věc k užívání neoprávněně přenechal. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011.
3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Nejvyšší soud dovolání žalovaného nejprve odmítl usnesením ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1106/2023. Toto rozhodnutí bylo následně nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 1098/2024, zrušeno. Ústavní soud dovodil, že Nejvyšší soud při změně přidělení projednávané věci (soudnímu oddělení č. 26) nenaplnil požadované ústavněprávní požadavky na zachování práva stěžovatele na zákonného soudce (dle rozvrhu práce Nejvyššího soudu účinného ke dni nápadu podaného dovolání – tj. ve znění účinném od 1. 4. 2023 – měla být věc projednána v soudním oddělení č. 28).
5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ukotvena v závěru, že protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., je i stav, kdy je cizí nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný pod číslem 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, a ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zdůrazňovala, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost přenechává třetí osobě k užívání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3382/2014, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017). V poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se předestřené závěry neuplatní bezezbytku, neboť judikaturou přijaté pravidlo vylučující v případě neoprávněného přenechání věci odpovědnost faktického uživatele věci za bezdůvodné obohacení vůči jejímu vlastníku modifikuje § 2994 o. z., dle něhož vlastník věci může požadovat vydání bezdůvodného obohacení nejen po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání, nýbrž i po jejím faktickém uživateli, není-li tento v dobré víře (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, publikovaný pod č. 8/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1687/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný pod číslem 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1028/2018). K obdobným závěrům dospívá i komentářová literatura – srov. Petrov, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník: komentář.
VI. Závazkové právo: zvláštní část (§ 2055– 3014). Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1928; Melzer, F., Csach, K. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IX. § 2894–3081.
Praha: Leges, 2018. s. 1410, a Brim, L., Eliáš, J., Adamová, H. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521– 3081). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2021. s. 1278; nebo Bílková, J. Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 340-346. Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že pokračujícím užíváním nemovité věci je již i její nevyklizení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4018/2014).
7. Jestliže tedy dovolatel neoprávněně (nájemní smlouva uzavřená s úpadcem
H-SYSTEM a. s. ze dne 18. 5. 1998, ve znění dodatku č. 1 ze dne 20. 7. 1998 a dohody ze dne 19. 10. 1998, byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, č. j. 28 Cm 20/2002-20, shledána neúčinnou a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, bylo žalovanému uloženo předmětné nemovité věci vyklidit) přenechal dotčené bytové domy (v nich umístěné byty) do užívání třetích osob (svých členů) a tyto osoby je takto užívaly i v rozhodném období (od 5. 5. 2016 do 31.
12. 2018), pak závěr odvolacího soudu o tom, že ve sporu o vydání tím vzniklého bezdůvodného obohacení (v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty) na úkor úpadce je bez dalšího (bez ohledu na existenci či neexistenci dobré víry faktických uživatelů) pasivně věcně legitimován vždy též žalovaný disponent (jenž nemovité věci neoprávněně přenechal třetím osobám), plně koresponduje výše citované judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Za pokračování v užívání nemovité věci jest přitom v souladu s judikatorní praxí třeba považovat i její nevyklizení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4018/2014). Přenechal-li dovolatel třetím osobám do užívání byty v domech, pak jim spolu s nimi zpřístupnil i možnost konzumovat užitné vlastnosti pozemků představujících zahrady a předzahrádky přilehlé k bytovým domům, s nimiž tvoří jeden funkční celek (nikdo jiný než obyvatelé domů proto pozemky vzhledem k funkci, jíž slouží, smysluplně užívat nemůže), a způsobil tím, že se užívání pozemků ocitlo mimo sféru vlivu úpadce (vytvořil faktický stav, který úpadci – vlastníkovi neumožňoval užívat ani předmětné pozemky, a takový stav udržoval i v žalovaném období); srov. k tomu přiměřeně rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž se uživatel stavby bezdůvodně obohacuje též užíváním pozemků, které bezprostředně zastavěné nejsou, ovšem se zastavěným pozemkem tvoří funkční celek, respektive jsou k užívání stavby nezbytné (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016, či jeho usnesení ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1787/2020, ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2011, a ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, a ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2396/2023). K totožným závěrům dospěl pak Nejvyšší soud i v jiných řízeních týchž účastníků, jejichž předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení za jiné časové období (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2928/2023, proti němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. II. ÚS 1157/24, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3303/2022).
8. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v projednávané věci naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Napadá- li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, jenž podal vyjádření k dovolání dne 10. 5. 2023 patří odměna advokáta ve výši 51 620 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 51 920 Kč.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 5. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu