28 Cdo 1028/2018-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce R. V., proti žalovanému J. N.,
zastoupenému JUDr. Václavem Junkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Krajinská 35/1, o zaplacení částky 420.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 327/2016, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.
září 2017, č. j. 5 Co 922/2017-159, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 17 C
327/2016-65, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 420.000,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, jdoucím od 17. 9. 2016 do zaplacení
(výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení částku 72.424,- Kč k rukám zástupce žalobce, Mgr.Zdeňka Pícla,
advokáta (výrok II.). Vyhověl tak žádání žalobce domáhajícího se na žalovaném
vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nemovitostí ve vlastnictví
žalobce – pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 337 m2, jehož součástí
je budova bez čísla popisného a bez čísla evidenčního, průmyslový objekt, v
katastrálním území Č. B. (dále „předmětná nemovitost“). Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že žalovaný bez souhlasu žalobce předmětnou nemovitost
pronajímal, za což inkasoval nájemné. Žalobci však žádnou náhradu za to, že pro
sebe realizoval užitnou hodnotu předmětné nemovitosti, neposkytoval. Jako
nepodstatnou k rozhodnutí v dané věci soud prvního stupně shledal skutečnost,
zda žalovaný disponoval k uzavření nájemních smluv zmocněním od žalobce, neboť
i v případě existence takové plné moci by byl žalovaný povinen ve smyslu § 727
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále „obč. zák.“), všechen užitek z provedeného příkazu převést na příkazce,
tedy na žalobce.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27.
9. 2017, č. j. 5 Co 922/2017-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 35.735,- Kč k rukám jeho právního zástupce, Mgr. Zdeňka Pícla,
advokáta. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o povinnosti žalovaného vydat žalobci
požadované bezdůvodné obohacení podle § 451 obč. zák. (získané do 31. 12. 2013)
a podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od
1. 1. 2014 – dále „o.z.“ (získané po 1. 1. 2014), neboť žalovaný bez jakéhokoli
právního titulu k užívání předmětné nemovitosti nebo k nakládání s ní
vystupoval vůči třetím osobám jako její správce zmocněný žalobcem a inkasoval
od nich plnění, které by jinak za užívání předmětné nemovitosti náleželo
žalobci jakožto vlastníkovi. Užívací a ani jakýkoliv jiný titul k pozemku parc.
č. se stavbou nemohla založit ani plná moc ze dne 1. 9. 1993, jež žalovanému
udělila právní předchůdkyně žalobce. Tato plná moc pozbyla svých účinků změnou
vlastnictví předmětné nemovitosti. Dále dovodil, že na výši náhrady za
bezdůvodné obohacení stav užívaných nemovitostí nemohl mít žádný vliv. K
námitce žalovaného stran nákladů vynaložených na zhodnocení předmětné
nemovitosti a přiměřené odměny za její správu odvolací soud nepřihlížel,
jelikož byla uplatněna v rozporu s koncentrací řízení ve smyslu § 118b odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále „o.s.ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za
přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a rozsudek spočívá na otázce, jež nebyla
doposud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, respektive, která má být
dovolacím soudem posouzena jinak. Předně uvádí, že není ve sporu pasivně
legitimován, protože v souladu s § 2994 o. z. mají být žalovány osoby fakticky
užívající předmětnou nemovitost, nikoli dovolatel. Podotýká, že se nalézací
soudy nezabývaly otázkou dobré víry faktických uživatelů, byť je zřejmé, že
vzhledem k okolnostem případu nemohli být v dobré víře ohledně práva žalovaného
jakožto nevlastníka inkasovat nájemné ve svůj prospěch. Nedostatek své pasivní
legitimace pak žalovaný dovozuje též z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9.
2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15 (označený nález, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz). V souladu se závěry v něm formulovanými má za to,
že pasivně legitimován je subjekt tehdy, nedošlo-li u něj ke zmenšení majetku,
ač k tomu v souladu s právem dojít mělo. V neposlední řadě připomíná nutnost
zabývat se jednak stavem nemovitostí, jednak právem žalovaného na oddělení
nákladů vynaložených na péči a zhodnocení předmětných nemovitostí a v této
souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn.
33 Odo 1504/2005 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz). Závěrem namítá porušení svého práva na spravedlivý
proces, poněvadž se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s jeho
argumentací a neaplikovaly § 2994 o. z. Pro předestřené navrhuje změnu
rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, popřípadě zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Současně podává návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť
je starobním důchodcem, který pečuje o invalidní osobu žijící s ním ve společné
domácnosti, a má v exekuci zajištěn starobní důchod, který je jeho jediným
příjmem. Oproti tomu žalobce je osobou movitou a odklad vykonatelnosti
rozhodnutí by se nijak nedotkl práv třetích osob.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno dne 27. 9. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č.
296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s.ř.), že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné ani pro jednu z právních otázek, při jejichž řešení se
měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe soudu dovolacího, a dále ani
pro vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
řešena. Ve vztahu k důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v požadavku na
jiné posouzení právní otázky již dovolacím soudem vyřešené je pak dovolání
vadné.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen
v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž
k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.
(či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem
vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z
dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva
se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Sluší se rovněž připomenout, že významově
neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již
dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ žádost
dovolatele, podle níž má být dovolacím soudem právní otázka posouzena odlišně
od posouzení soudem odvolacím (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedenému požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (formulování
již dovolacím soudem vyřešené právní otázky, která by měla být dovolacím soudem
nově posouzena jinak) však dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového
hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 –
přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2
zákona č. 89/2012 Sb. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne
nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními
tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných;
jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v
období od 1. 9. 2013 do 31. 12. 2015, respektive do 31. 8. 2016, je třeba
uplatněný nárok posuzovat pro období od 1. 9. 2013 do 31. 12. 2013 podle § 451
a následujících obč. zák. a pro období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015,
respektive do 31. 8. 2016, podle § 2991 a následujících o. z.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí
obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat,
je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který
nastal způsobem, jenž právní řád neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za
bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je tedy ve smyslu ustanovení § 451
odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil
nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem
dojít (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3545/2009). Z komentářové literatury lze v tomto směru odkázat
na Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol.
Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1325.
Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu
obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto
ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch
plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl,
protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po
právu plnit sám.
V poměrech projednávané věci se zřetelem na právě uvedené postrádá pro založení
přípustnosti dovolání relevanci poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze
dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15. V citovaném nálezu Ústavní soud
posuzoval otázku věcné legitimace (aktivní i pasivní) v řízení o vydání
bezdůvodného obohacení mezi žalujícím nájemcem věci (ochuzeným) ažalovaným
(domnělým pronajímatelem), jenž odvozoval své postavení od absolutně neplatné
smlouvy. Zcela zřetelně přitom vyjádřil závěr přijímaný dlouhodobě i ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (ten se ostatně uplatní i v projednávané
věci), že je třeba od sebe důsledně - z hlediska posouzení věcné legitimace v
řízení - odlišovat případy, kdy je na jedné straně žalováno na vydání
bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451
odst. 2 obč. zák. a na straně druhé na vydání bezdůvodného obohacení získaného
plněním na základě neplatné nebo zrušené smlouvy ve smyslu § 457 obč. zák.
Dovolatel navíc zcela přehlíží, že pasivně legitimován ve sporu o vydání
bezdůvodného obohacení je nejen ten, u koho nedošlo
ke zmenšení majetku, ač k tomu v souladu s právem mělo dojít, ale také ten,
jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil. Rozhodující je přitom
objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž nedošlo
právním řádem předvídaným způsobem, přičemž jednou ze skutkových podstat
bezdůvodného obohacení je plnění bez právního důvodu spočívající v tom, že mezi
zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na
předmětné plnění; o obohacení jde pak tehdy, dostalo-li
se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho
majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho
majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (k tomu z
rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Cdo 396/2004, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1056/2010, nebo ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012). Do poměrů
projednávané věci lze vzhledem k období, za něž je vydání bezdůvodného
obohacení žádáno, promítnout i závěr, že citovaná judikatura dovolacího soudu,
jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného obohacení posuzovaného ve smyslu §
451 odst. 1 a 2 obč. zák., je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §
451 obč. zák. a § 2991 o. z. použitelná i v poměrech občanského zákoníku
účinného od 1. ledna 2014 (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, nebo ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1836/2017).
V posuzované věci bylo zjištěno, že žalovaný přijímal od faktických uživatelů
předmětné nemovitosti plnění představující hrazení nájemného. Realizoval tak
pro sebe užitnou hodnotu předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Hodnotu
má totiž již samotného užívací právo, které si žalovaný bez ohledu na způsob
jeho výkonu uzurpoval (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013) Odvolací soud (a shodně i soud prvního
stupně) se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
pokud v souladu s jejími závěry označil žalovaného za pasivně legitimovaného k
vydání bezdůvodného obohacení, neboť jeho majetkový stav by se plněním, jež měl
žalobci jako vlastníku předmětné nemovitosti za běžných okolností poskytovat,
zmenšil.
Respektuje obecné východisko, že bezdůvodné obohacení je povinen vydat ten,
jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u něhož nedošlo ke
zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít, judikatura
Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že k vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého následkem neplatného přenechání nemovitosti k užívání třetí osobě je
vůči jejímu vlastníku povinen – a ve sporu o jeho vydání tudíž i pasivně věcně
legitimován – domnělý pronajímatel a nikoliv „přímo“ faktický uživatel
nemovitosti [viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo
366/2003,
ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1056/2010, nebo ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, a dále např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005, či ze
dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012 (ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn.
II. ÚS 460/2014)]. Na tomto závěru Nejvyšší soud setrvává i v případě, že mezi
skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistuje žádný
smluvní vztah (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp.
zn.
28 Cdo 4753/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28
Cdo 2265/2014, a dále v nich citovaná rozhodnutí). Ani při řešení otázky věcné
pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení domnělého pronajímatele
nemovitosti se tak odvolací soud, byl-li vznik nároku na vydání bezdůvodného
obohacení posuzován podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (jednalo-li se o
exploataci užitné hodnoty předmětné nemovitosti do 31. 12. 2013) od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
K argumentační linii dovolatele, jež se upíná k nezohlednění ustanovení § 2994
o. z. odvolacím soudem (z obsahového hlediska dovolatel v této souvislosti
vymezuje důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. požadavkem na
řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené), je třeba
uvést, že námitka o absenci (nedostatku) právního posouzení věci z hlediska
citovaného ustanovení („Dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání
jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči
uživateli nebo poživateli právo na náhradu.“) v poměrech projednávané věci
přípustnost dovolání nezakládá.
Posouzení, zda určitý subjekt práva je v dobré či zlé víře, je posouzením
právním. V poměrech ustanovení § 2994 o. z. má pak právně kvalifikační závěr,
zda uživatel či poživatel byl v dobré nebo ve zlé víře, že domnělý pronajímatel
měl oprávnění dát věc třetí osoby do užívání (požívání) jinému, vliv na otázku
věcné pasivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Aby ovšem
určitý právně kvalifikační závěr mohl být učiněn, musí si soud k tomu opatřit
buď z vlastní iniciativy, anebo na základě procesní aktivity účastníka řízení,
dostatečný skutkový podklad.
V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada
dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně
povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci
samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro
rozhodnutí o věci samé (srov. též § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.).
Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na
výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze
sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na
hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a
označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud
rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který
netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé,
nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech
významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v
podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu
zjištěného
na základě ostatních provedených důkazů (srovnej například rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9.
2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci žalovaný, ač řádně na konci prvního (a jediného) jednání v
řízení před soudem prvního stupně byl poučen o koncentraci řízení a o
procesních následcích, které nastanou v případě, že do skončení prvního jednání
neuplatní všechna (z jeho pohledu) právně významná tvrzení a nenavrhne
(neoznačí) k jejich prokázání důkazy, ve vztahu k aplikačním předpokladům
ustanovení § 2994 o. z. povinnost tvrzení a ani povinnost důkazní nesplnil.
Pokud se odvolací soud (a rovněž i soud prvního stupně) aplikací citovaného
ustanovení nezabýval, neboť k tomu z hlediska rozsahu zjištěného skutkového
stavu a mezí vyplývajících z procesního předpisu, neměl žádný relevantní důvod,
pak ani dovolací soud žalovaným vymezenou právní otázku nemůže posoudit, neboť
rozsudek odvolacího soudu na jejím řešení není založen. Není tak v uvedeném
směru naplněn obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř. Sluší se v této souvislosti dále uvést, že nemůže být případná
výhrada vznášená vůči údajně nedostatečnému vypořádání se s argumentací
žalovaného ohledně nedostatku aplikace ustanovení § 2994 o. z. soudy nižších
stupňů a z toho plynoucí porušení práva žalovaného na spravedlivý proces.
Dovolatel tím vystihuje případ vady řízení, jež sama o sobě nemůže být podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 samostatným důvodem
dovolání, neboť k procesním pochybením v řízení před nalézacími soudy dovolací
soud v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží toliko tehdy, shledá-li
dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Nadto je na místě
poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, která
akceptuje, aby bylo na argumentaci sporných stran podle okolností reagováno též
implicitně, neboť povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí nemůže být chápána
tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a v něm
citovaná rozhodnutí, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22
Cdo 1027/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS
919/14). Z uvedeného plyne, že v nyní projednávané věci postupem odvolacího
soudu nebylo zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces.
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení otázky související s
aplikací ustanovení § 2994 o. z. považuje dovolací soud za vhodné uvést, že
citované ustanovení představuje rozšíření, nikoliv zúžení ochrany vlastníka v
případě, že se třetí osoby na jeho úkor bezdůvodně obohacují. Vlastníku dává
možnost (oproti úpravě účinné do 31. 12. 2013) požadovat vydání bezdůvodného
obohacení jak po neoprávněném „pronajímateli“, tak i po faktickém uživateli,
není-li tento v dobré víře. Takový závěr vyplývá nejen z relevantní literatury
(viz Petrov, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo.
Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1930, dále
Bílková, J. Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář: Praha:
C. H. Beck, 2015. s. 341, a Eliáš, J., Brim, L., Adamová, H. Bezdůvodné
obohacení. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 101-102), ale ostatně i z výslovného
zákonného textu, neboť ten neříká, že by vlastník měl právo výhradně vůči
uživateli nebo poživateli. Aplikace ustanovení § 2994 o. z. by tak žalovanému –
oproti jeho mínění – nemohla prospět, neboť - i pokud by soudy nižších instancí
dospěly k závěru, že nájemci nebyli v dobré víře, pročež by měli vydat získaný
prospěch – nebyla by tím nijak popřena pasivní legitimace žalovaného.
Přípustnost dovolání (pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací
praxe soudu dovolacího) nemůže založit ani námitka žalovaného, že odvolací soud
nepřihlédl k závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11.
2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, o potřebě zabývat se stavem nemovitostí (o
které žalovaný pečoval a zhodnocoval je) a právem žalovaného na oddělení
nákladů, jež na věc vynaložil. Závěr vyjádřený v citovaném rozsudku dovolacího
soudu do poměrů projednávané věci nedopadá, neboť byl formulován na základě
odlišného skutkového stavu v řízení, v něm se vlastník nemovité věci domáhal
vydání bezdůvodného obohacení na jejím faktickém uživateli a řešenou otázkou
bylo určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení v závislosti na výši obvyklého
nájemného věci. Sporná otázka, jaký stav věci je rozhodný pro určení této výše,
pak byla vyřešena ve prospěch okamžiku, kdy byl vztah bezdůvodného obohacení
založen (nebylo tak přihlédnuto k postupně se zhoršujícímu stavu fakticky
užívané nemovitosti, jenž by vedl k určení náhrady za bezdůvodné obohacení
nižší částkou).
Pokud jde o požadavek žalovaného na zohlednění zhodnocení nemovitosti z jeho
vlastních prostředků, popřípadě i přiměřené odměny za jejich správu, pak v
uvedeném směru se z citovaného rozsudku dovolacího soudu žádné závěry
nepodávají (rozsudek dovolacího soudu se touto problematikou nezabýval), a ani
v tomto ohledu tak nemůže být založen důvod přípustnosti dovolání spočívající v
odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dále
také platí (stejně jako v případě výše vypořádané dovolací námitky o nedostatku
posouzení žalobou uplatněného nároku ve smyslu § 2994 o. z.), že žalovaný
tvrzení o vynaložených nákladech na nemovitost ve vlastnictví žalobce a tvrzení
o požadavku na přiměřenou odměnu za jejich správu vznesl až po koncentraci
řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., přičemž soudu v tomto směru nebyly
známy žádné skutečnosti, které by – i bez procesní aktivity žalovaného – vyšly
v řízení do konce prvního jednání ve věci najevo.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
odvolacího řízení, potažmo i v části věcného výroku, pokud jím byl potvrzen
výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak ve vztahu k
těmto akcesorickým výrokům neuplatnil žádnou dovolací argumentaci, a ani
nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Pro vydání vyhovujícího rozhodnutí o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti
rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř., jenž
byl podán společně s dovoláním, neshledal dovolací soud s ohledem na odmítnutí
dovolání tohoto účastníka pro nepřípustnost již žádný důvod.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu