28 Cdo 4753/2017-391
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce:
Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO
69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, adresa pro doručování
Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, proti žalovanému: město
Vodňany, IČO 00251984, se sídlem Městského úřadu Vodňany ve Vodňanech, nám.
Svobody 18, zastoupenému Mgr. Tomášem Dvořákem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Holečkova 2649/7, o zaplacení 188.515,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 C 479/2013, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června
2017, č. j. 19 Co 129/2017-363, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2017, č. j.
19 Co 129/2017-363, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve
Strakonicích ze dne 23. 9. 2016, č. j. 8 C 479/2013-322, potvrzen ve výroku I.,
jímž byla žaloba o zaplacení 188.515,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení
zamítnuta (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud změnil
nákladové výroky II. – IV. rozsudku prvostupňového soudu tak, že žalobce
zavázal nahradit žalovanému na nákladech prvostupňového řízení 13.573,- Kč a
rozhodl o poměrné povinnosti procesních stran nahradit náklady státu (výrok II.
rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci, aby žalovanému nahradil náklady
odvolacího řízení 21.683,20 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce uplatněný nárok odůvodňuje tím, že je vlastníkem budovy bez čp. na
stavební parcele č. v katastrálním území V., kterou žalovaný coby nevlastník
nájemní smlouvou ze dne 20. 9. 1999 neplatně pronajal obchodní společnosti
Městské hospodářství Vodňany, spol. s r.o., přičemž se, inkasuje uvedenou
smlouvou sjednané nájemné, za dobu od 12. 2. 2010 do 31. 5. 2013 na žalobcův
úkor bezdůvodně obohatil o 188.515,- Kč. Soud prvního stupně se sice ztotožnil
s argumentací žalobce ohledně nedostatku vlastnického práva žalovaného města k
předmětné budově, dovodil však současně, že žalovanému k budově svědčilo právo
hospodaření, pročež se jejím pronájmem na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil. Z
uvedeného důvodu žalobě nevyhověl. Odvolací soud pak uzavřel, že bez ohledu na
to, kdo byl v rozhodném období ve skutečnosti vlastníkem předmětné budovy či
osobou oprávněnou s ní disponovat, není namístě žalobě vyhovět, neboť i pro
případ existence žalobcova vlastnického práva a nedostatku oprávnění žalovaného
budovu pronajmout, brání úspěšnosti žaloby nedostatek věcné legitimace žalobce
k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (odpovídajícího částkám
nájemného vyplaceným na základě neplatné smlouvy) vůči žalovanému domnělému
pronajímateli; za pasivně věcně legitimovaný subjekt ve sporu o vydání
případného bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětné budovy přitom
odvolací soud ve vztahu k žalujícímu vlastníkovi označil toliko přímého
uživatele (domnělého nájemce). Rozsudek soudu prvního stupně proto, byť z
jiných než soudem prvního stupně artikulovaných důvodů, v zamítavém výroku I. o
věci samé jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předpoklady jeho
přípustnosti spatřoval v tom, že odvolací soud hmotněprávní otázku věcné
legitimace účastníků řízení o vydání bezdůvodného obohacení, na jejímž vyřešení
jeho rozhodnutí závisí, posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
1056/2010, 28 Cdo 2542/2009, 28 Cdo 3545/2009, 33 Odo 654/2005, 28 Cdo
1095/2008, 33 Odo 793/2005, 33 Odo 49/2006 a 28 Cdo 896/2011. Namítal, že v
poměrech projednávané věci se na úkor žalobce, coby vlastníka nemovitosti,
bezdůvodně neobohacuje její faktický uživatel, nýbrž ten, kdo ji neplatně
pronajímá (domnělý pronajímatel), tj. žalovaný. Závěry odvolacího soudu o
nedostatku věcné legitimace účastníků posuzovaného sporu o vydání bezdůvodného
obohacení z uvedeného důvodu označoval za nesprávné. Navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudky soudů nižších stupnů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (v textu i jen – „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na
data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod
2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro
dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalobcem), jednající prostřednictvím pověřeného
zaměstnance s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení hmotněprávní otázky (věcné legitimace účastníků sporu o
vydání bezdůvodného obohacení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací
soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3
o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posuzovaný případ se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), neboť bezdůvodné
obohacení, jehož vydání se žalobce domáhá, mělo vzniknout v době od 12. 2. 2010
do 31. 5. 2013 (srov. § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014).
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí
obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat,
je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který
nastal způsobem, jež právní řád neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za
bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je tedy ve smyslu ustanovení § 451
odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil
nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem
dojít (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3545/2009). Z komentářové literatury viz Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil,
J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1325. Respektuje uvedené obecné východisko, přitom
judikatura Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že k vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého následkem neplatného přenechání nemovitosti k užívání třetí
osobě je vůči jejímu vlastníku povinen – a ve sporu o jeho vydání tudíž i
pasivně věcně legitimován – domnělý pronajímatel (viz rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33
Odo 654/2005, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010 nebo ze dne 28. 2.
2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006), a nikoliv „přímo“ faktický uživatel nemovitosti
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo
793/2005, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012 /ústavní stížnost
proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 6.
2014, sp. zn. II. ÚS 460/2014/).
Odvolací soud se citovanými judikatorními závěry dovolacího soudu, jež obstály
i v ústavněprávní rovině a od nichž není důvodu se odchylovat ani v
projednávané věci, očividně neřídil. Zamítavý rozsudek totiž založil naopak na
úvaze, že v posuzovaném sporu o vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého na
úkor žalujícího vlastníka nemovitosti následkem jejího neplatného přenechání k
užívání třetí osobě, nelze vzhledem k nedostatku pasivní věcné legitimace na
straně žalovaného domnělého pronajímatele žalobě vyhovět ani v případě, že bude
prokázáno žalobcovo vlastnické právo k předmětné budově a vyjde najevo
nedostatek oprávnění žalovaného tuto budovu pronajmout. Právní posouzení věci
odvolacím soudem (jde-li o vyřešení otázky věcné legitimace účastníků
projednávaného sporu o vydání bezdůvodného obohacení) je tudíž zjevně nesprávné.
V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí
dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu, včetně akcesorických nákladových výroků, zrušil
(§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2, věty první, o. s. ř.). Podle ustanovení § 243a odst. 1, věty první, o.
s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu