28 Cdo 1089/2020-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce K. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem
se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalované T. K., nar. XY, bytem XY,
zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Malé náměstí 124/15, o zaplacení 100 575 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 93/2014, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 37 Co
130/2017-300, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6 582 Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Zahuty do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 5. 11. 2019,
č. j. 37 Co 130/2017-300, byl rozsudek Okresního soudu v Blansku (dále jen
„soud prvního stupně“) ze dne 12. 12. 2016, č. j. 3 C 93/2014-275, ve spojení s
doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 31. 1. 2017, č. j. 3 C 93/2014-276,
potvrzen ve výrocích I. a III., jakož i ve výroku I. doplňujícího usnesení,
jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 100 575 Kč s příslušenstvím
a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu); současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II. rozsudku
soudu prvního stupně přitom byla žaloba co do částky 10 209 Kč s příslušenstvím
zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího soudu podala v celém rozsahu dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda vlastníku pozemků (žalobci) zastavěných stavbami v
jejím vlastnictví, nacházejícími se uvnitř oploceného areálu, náleží (vůči ní)
právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním celého areálu v
situaci, kdy areál byl (mohl být) užíván i žalobcem (jenž měl kontrolu nad
přístupem do něj), zatímco dovolatelka měla do svých staveb zajištěn přístup i
z jiných (žalobcem nevlastněných) pozemků. Dovolatelka měla za to, že odvolací
soud uvedenou otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, a
ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017). Za dovolacím soudem dosud
neřešenou pak pokládala otázku, zda nepravidelné užívání oploceného areálu k
chovu koní zakládá právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním
areálu jako celku nebo zda z něj vznikají toliko práva na vypořádání imisí ve
smyslu ustanovení § 1012 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen – „ o. z.“). Odklon od judikatury dovolacího soudu spatřovala též v
řešení otázky výše vzniklého bezdůvodného obohacení odvolacím soudem v situaci,
kdy nebylo zohledněno, že posuzované pozemky jsou zčásti zastavěny stavbami
vlastněnými třetí osobou. Odkazovala přitom na rozsudky dovolacího soudu ze dne
11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo
4930/2009, a ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012. http://kraken.slv.cz/28Cdo900/2012. Konečně vytýkala, že odvolací soud dospěl k
odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž provedl či zopakoval
relevantní důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 724/2018), že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné (viz nález
Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/2002, publikovaný pod č. 109/2002 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005) a že odvolacím soudem převzatá
skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že plněním bez
právního důvodu (srov. § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013; § 2991 o. z.) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván
subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného
titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění
realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž
nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka
stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu
vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku
užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě
realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu. Je pak výlučně
věcí vlastníkova rozhodnutí, zda bude stavbu užívat sám nebo ji bezplatně či
úplatně přenechá jinému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne
6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Jde-li současně o pozemky funkčně
související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora
řečeného právě její vlastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne
5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1265/2018). O funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že
pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, jedná se též v případě
přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez
přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními
pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí – areálu
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn.
28 Cdo 2518/2006,
ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28
Cdo 2016/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, a ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016). Bezdůvodné obohacení pak vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor
vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý
oplocený pozemek (areál) pod uzamčením a mohl jej tak učinit přístupným jen pro
sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně
užíval (jakou plochu užíval či jak často, případně kolikrát, konkrétně se zde
zdržoval; srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo
845/99, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011). Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění, že dovolatelka
byla v posuzovaném období (od 28. 2. 2012 do 18. 3. 2014) vlastnicí budov a
asfaltových cest nacházejících se uvnitř oploceného funkčního areálu
situovaného na pozemcích v k. ú. XY vlastněných žalobcem a provozovala zde chov
koní, dovodil, že jí užíváním žalobcových pozemků bez jakéhokoliv
občanskoprávního titulu vzniklo bezdůvodné obohacení, a to bez ohledu na to,
jak intenzivně či v jakém faktickém rozsahu oplocený areál užívala, nijak se
tím od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv
měnit, neodchýlil. Z totožných judikaturních východisek přitom vycházejí i
dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 138/2018 a
sp. zn. 28 Cdo 651/2017 (označená výše) s tím, že je v nich otázka vzniku a
rozsahu bezdůvodného obohacení řešena vždy se zřetelem k individuálním
skutkovým okolnostem toho kterého sporu zjištěným provedeným dokazováním. Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu o rozsahu a intenzitě
užívání pozemků v žalobcově vlastnictví, když vzdor skutkovým zjištěním soudů
nižšího stupně o tom, že v posuzovaném období k chovu koní trvale užívala
pozemky ve vlastnictví žalobce o celkové výměře 6 705 m2, a to jak pozemky
zastavěné stavbami v jejím vlastnictví, tak i další nezastavěné pozemky
nacházející se uvnitř oploceného areálu, přičemž žalobci v užívání jím
vlastněných pozemků dokonce i bránila (nevpustila do areálu nájemce), předkládá
vlastní skutkovou verzi, dle níž žalobce areál užíval, resp. užívat mohl,
společně s ní (kontroloval k němu přístup) a chované koně se v areálu
vyskytovali toliko nepravidelně, představuje její kritika polemiku se
skutkovými, a nikoliv právními konkluzemi odvolacího soudu. Jakkoliv přitom
vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění. Platí
přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné
procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn.
30 Cdo 998/2016, dále viz
též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10,
ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s
účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně
tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu),
když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Předestírá-li dovolatelka na základě jí vykonstruovaného skutkového stavu (dle
kterého se chovaní koně v areálu vyskytovali toliko nepravidelně) otázku, zda
žalobci za této situace nepřísluší vůči ní pouze právo na vypořádání imisí ve
smyslu ustanovení § 1012 a násl. o. z., nezbývá než uvést, že na vyřešení
uvedené otázky rozsudek odvolacího soudu nezávisí, když tento v odůvodnění
svého rozhodnutí danou otázku se zřetelem k zjištěnému skutkovému stavu
očividně neřešil. Zákonná ustanovení o sousedských imisích ostatně zjevně
nevylučují, aby v situacích, kdy dochází k užívání cizího pozemku k chovu
hospodářských či domácích zvířat bez odpovídajícího občanskoprávního titulu,
odpovídal uživatel vlastníkovi pozemku za vzniklé bezdůvodné obohacení. Odvolací soud se nezpronevěřil judikatuře dovolacího soudu ani svými závěry o
výši vzniklého bezdůvodného obohacení, odpovídající v místě a čase obvyklému
nájemnému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25
Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo
2029/2003, ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, a ze dne 13. 3. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 1321/2011). Výtky dovolatelky vůči soudy nižšího stupně určené
výši vzniklého bezdůvodného obohacení nesou se pak opět v rovině skutkové, a
nikoliv právní. Soudy nižšího stupně přitom v souladu s ustálenou judikaturou
vyšly při jejím posuzování ze znaleckého posudku vypracovaného za řízení
znalcem Ing. Jiřím Tajovským, přičemž hodnotily jeho přesvědčivost co do jeho
úplnosti, logičnosti odůvodnění jeho závěrů a souladu s ostatními provedenými
důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo
1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
209/2018). Výtky dovolatelky, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než
soud prvního stupně, aniž provedl či zopakoval relevantní důkazy, a že napadené
rozhodnutí je nepřezkoumatelné, pak vystihují vady řízení.
Ke zmatečnostem,
jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, ovšem dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Jejich prostřednictvím tudíž na přípustnost
dovolání usuzovat nelze. Řízení ostatně dovolatelkou vytýkanými vadami ani
netrpí. Odvolací soud se totiž s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, jakož
i s jeho skutkovými a právními závěry, zcela ztotožnil (k odlišným skutkovým
závěrům tedy zjevně nedospěl). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (z něhož
vyplývá, jaké rozhodné skutkové okolnosti vzal ve shodě se soudem prvního
stupně za prokázané, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy i jak byla
věc posouzena po právní stránce) pak přes svou obsahovou stručnost nevykazuje
takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky; tomu ostatně
nasvědčuje (mimo jiné) i skutečnost, že dovolatelka na podkladě odůvodnění
napadeného rozsudku byla schopna zformulovat dovolací důvody (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Skutkové závěry soudů nižšího stupně se konečně opírají o provedené a řádně
zhodnocené dokazování (viz zejména odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně),
pročež nelze přitakat ani výtkám dovolatelky o extrémním nesouladu mezi
skutkovými konkluzemi a provedenými důkazy. Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v
posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.). Napadá-li snad dovolatelka usnesení odvolacího soudu v nákladovém výroku (či ve
výrokové části potvrzující nákladový výrok soudu prvního stupně), pak ve vztahu
k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním
náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na
to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady
nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 5 140 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou
hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon
právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 6 582 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.