28 Cdo 1787/2020-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobců: a) A. Ch., narozené XY, bytem XY, b) A. Š., narozené XY, bytem XY, c)
V. M., narozeného XY, bytem XY, a d) J. V., narozeného XY, bytem XY, všech
zastoupených JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní
340/21, proti žalované obci Tursko, identifikační číslo osoby: 002 41 768, se
sídlem v Tursku, Čestmírovo náměstí 59, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou,
advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení
částky 411 786 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod
sp. zn. 18 C 387/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 24 Co 193/2019-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12 438,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Aleše Janocha, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 340/21.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem bod bodem I., byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 1. 2019, č. j. 18 C 387/2017-69,
jímž bylo žalované uloženo zaplatit každému z žalobců a) až c) částku 34 315,50
Kč a žalobci d) částku 308 839,50 Kč, vždy spolu s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % z uvedených částek za dobu od 29. 12. 2017 do zaplacení, a nahradit
žalovaným náklady řízení; dále bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Podle shodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů jsou žalobci podílovými
spoluvlastníky (žalobci a/ až c/ každý v rozsahu ideální jedné dvanáctiny,
žalobce d/ v rozsahu ideálních tří čtvrtin) identifikovaných pozemků v
katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“), na nichž se nacházejí
stavby ve vlastnictví žalované (objekt pošty, čistička odpadních vod,
autobusová zastávka) a sportovní zařízení – fotbalové hřiště provozované
žalovanou. Jelikož žalovaná užívá předmětné pozemky bez právního důvodu a bez
souhlasu žalobců, vzniká jí (jak uzavírá odvolací soud) bezdůvodné obohacení,
které je povinna vydat a jež za žalobou vymezené období od 23. 2. 2016 do 21.
12. 2017 činí celkem 411 786 Kč. Odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne
1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, označil odvolací soud za nepřípadný, neboť je
založen na jiných skutkových okolnostech (v nyní posuzované věci předmětné
pozemky neslouží jako veřejné prostranství a nebyly vydány žalobcům v
restituci) a navíc ustálená rozhodovací praxe opakovaně (i po vydání tohoto
nálezu) zdůraznila, že užíváním pozemku jako veřejného prostranství bez
soukromoprávního oprávnění vzniká bezdůvodné obohacení příslušné obci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též jako
„dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti v tom, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, jež má být
dovolacím soudem posouzena jinak. Podle názoru dovolatelky měla by být
přehodnocena ta rozhodovací praxe, že obce je pasivně legitimovaným subjektem k
vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizích pozemků tím, že jsou na
nich umístěny stavby v jejím vlastnictví, jež slouží veřejnému zájmu, případně
užíváním cizích nezastavěných pozemků jako veřejného prostranství. Přitom
namítá, že k užívání těchto pozemků totiž dochází nejen ze strany občanů dané
obce, nýbrž i (a to v nezanedbatelné míře) občany jiných obcí, dovozujíc, že
povinnost k vydání bezdůvodného obohacení měl v těchto případech nést stát. Závěr připínající pasivní legitimaci v těchto případech příslušné obci považuje
dovolateka za nespravedlivý a rozporný se zásadou řádného hospodaření s
finančními prostředky obce, zakotvenou v § 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích
(obecní zřízení). Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony), v textu i jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné
náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je
dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě pozemku
zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku
povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání koresponduje povinnost
vlastníka stavby poskytnout za užívání pozemku náhradu; neplní-li vlastník
stavby tuto povinnost, obohacuje se tím na úkor vlastníka pozemku, neboť se
nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti
nepochybně dělo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28
Cdo 4558/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3348/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5808/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo
756/2019; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS
3490/13). K obohacení vlastníka stavby dochází přitom již ze samotného titulu
vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017). Uvedené závěry
lze pak vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné,
tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek – ucelený areál (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017). Citovaná judikatura je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 obč. zák. a § 2991 o. z. použitelná i v poměrech – na posuzovanou věc dopadajícího (je-li
předmětem řízení náhrada za bezesmluvní užívání pozemků v období od 23. 2. 2016
do 21. 12. 2017) – občanského zákoníku účinného od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 756/2019, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016), kdy jde o
skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty dle § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).
Nejvyšší soud neshledává důvody pro odklon od výše citovaných závěrů dosažených
rozhodovací praxí, jež obstály i z ústavněprávního hlediska, nová úprava
občanského práva nepředstavuje impulz pro změnu této rozhodovací praxe a ani
nedošlo k jiné změně poměrů odůvodňující revizi těchto závěrů, přičemž ani
konkrétní okolnosti projednávané věci nesvědčí pro závěr o nespravedlnosti
napadeného rozhodnutí. Úkolem obce je mimo jiné pečovat o všestranný rozvoj
svého území, o potřeby svých občanů a chránit veřejný zájem [§ 2 odst. 2 zákona
č. 128/2000 Sb.]. S plněním těchto úkolů je zpravidla spojeno také vlastnictví
některých staveb sloužících veřejnosti nebo např. provozování sportovišť; plní-
li tím obec zákonem jí uložené úkoly, není důvodu, aby s tím související
náklady nesl stát, a to zvlášť za situace, kdy obce mají povahu veřejnoprávních
korporací s vlastním majetkem a právní subjektivitou (§ 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.) a spravují své záležitosti – včetně hospodaření – samostatně (§ 7
odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.). V této souvislosti nelze než odmítnout i tu
argumentaci dovolatelky, že by zde byl závěr o pasivní legitimaci obce k vydání
bezdůvodného obohacení v kontradikci se zásadou řádného hospodaření s
finančními prostředky obce zakotvenou v ustanovení § 38 zákona č. 128/2000 Sb.;
plnění závazků obce nemůže být v rozporu se zásadou řádného hospodaření
(ostatně za normálních okolností by si obec musela předmětné pozemky ze svých
prostředků pronajmout nebo je koupit). Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani argumentace proti současně
zmiňovanému závěru o pasivní legitimaci obce k vydání bezdůvodného obohacení v
případě užívání cizího pozemku jako veřejného prostranství, jež se zakládá na
zjevně jiném skutkovém stavu věci, než z jakého vyšel při jejím právním
posouzení odvolací soud (a nejde tak o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu
dle § 241a odst. 1 o. s. ř.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); odvolací soud totiž na rozhodovací praxi týkající se
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku jako veřejného prostranství
odkázal toliko podpůrně, jelikož v posuzované věci o takový případ nejde
(předmětné pozemky nejsou užívány jako veřejné prostranství; v této souvislosti
lze odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4208/2016, v němž se dovolací soud zabýval pojmem veřejné prostranství a uvedl,
že za veřejné prostranství nelze bez dalšího pokládat každý pozemek, který
veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj). Nicméně také v případě užívání pozemků jako veřejného prostranství byla by dle
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu založena pasivní věcná legitimace
žalované obce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28
Cdo 4250/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4208/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
430/2017).
Přitom tato rozhodovací praxe nemohla být překonána ani částí
odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14,
řešící otázku vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a subjektem spravujícím
veřejný statek (body 40 a 41 odůvodnění), jež nepatří k nosným důvodům
rozhodnutí, nýbrž má povahu orbiter dicta. Citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS
581/14 tak nebyla revidována či popřena ani předchozí judikatura Ústavního
soudu (aprobující závěr, že za bezesmluvní užívání pozemků jako veřejného
prostranství přísluší vlastníku náhrada ze strany obce), k níž se ostatně
Ústavní soud znovu přihlásil i po vydání zmíněného nálezu (srov. např. nález ze
dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, nebo usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15, ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 2314/15, ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, v nichž Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že
orbiter dictem nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 nemohla být překonána dosavadní
rozhodovací praxe). Ovšem ani k revizi posledně citované rozhodovací praxe (na posuzovanou věc
ovšem ani nedopadající) nebyly by dány důvody, s přihlédnutím k již výše
uvedeným kritériím. I zajištění veřejného prostranství lze totiž podřadit pod
péči o rozvoj území obce a o potřeby občanů obce (§ 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb.). Ačkoliv lze dovolatelce přisvědčit, že veřejné prostranství
slouží bezpochyby i občanům jiných obcí (a tyto občany nelze z užívání tohoto
veřejného statku vyloučit), především slouží občanům dané obce a rozvoji obce
(proto také rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že pasivně
legitimovanými subjekty k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním
pozemků jako veřejného prostranství na území hlavního města XY jsou jednotlivé
městské části – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 276/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013). Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí
odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního
soudu), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již
vyřešených právních otázek]. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalované bylo odmítnuto a kdy nákladům k náhradě oprávněným žalobcům, jež se
prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřili k dovolání, patří
odměna advokáta ve výši 9 980 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11
odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon
právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou
za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 2 158,80
Kč, tj. celkem 12 438,80 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1.
lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.