28 Cdo 430/2017-473
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Polanecké
kreditní a finanční s.r.o., IČ 294 41 951, se sídlem v Ostravě – Polance nad
Odrou, Oblouková 206/4, zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v
Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalovanému městu Kutná Hora, IČ 002 36 195, se
sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem
Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, o
165.384 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn.
29 C 15/2010, o dovoláních žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016, č. j. 20 Co 350/2015-417, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016, č. j. 20 Co
350/2015-417, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek okresního soudu
tak, že byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 68.910 Kč s
příslušenstvím, a ve výrocích II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá.
s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.);
doplňujícím usnesením pak nepřiznal náhradu nákladů řízení státu. Nevyhověl tak
žalobkyni požadující vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému dostalo
bezesmluvním užíváním pozemků v jejím vlastnictví (resp. jejího právního
předchůdce) skrze pozemní komunikace, související plochy a veřejnou zeleň.
Vyšed z posudku ustanoveného znalce Ing. Oty Meissnera, zjistil okresní soud
rozsah skutečného užívání pozemků žalovaným, jakož i výši v místě a čase
obvyklého nájemného (48 Kč/m2/rok). Byť žádání žalobkyně právně kvalifikoval
jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
nepřiznal jí právo na jeho vydání, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ze
dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a označil za nelogické, aby samosprávný
subjekt platil individuálnímu vlastníku za užívání jeho nemovitostí, jež jsou
jako veřejný statek využívány neurčitým okruhem osob. Vedle řečeného shledal
počínání žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně (spekulativní koupi
předmětných pozemků vedoucí k nabytí toliko holého vlastnictví s úmyslem
domáhat se právě bezdůvodného obohacení na žalovaném) rozporné s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 obč. zák.), a tudíž nehodné právní ochrany.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 20 Co 350/2015-417, změnil tak, že
žalovaného povinoval k úhradě 68.910 Kč se specifikovaným příslušenstvím; jinak
je potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů účastníků za řízení před
soudy obou stupňů (výrok II.), jakož i o náhradě nákladů státu (výrok III.).
Odvolací soud připomněl ustálený náhled prolínající se judikaturou Nejvyššího i
Ústavního soudu, podle něhož je obec pasivně věcně legitimována k vydání
bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemků třetí osoby jejími
občany coby veřejné prostranství. Nález Ústavního soudu, o nějž své rozhodnutí
opřel soud okresní, nazval ojedinělým. Nachází-li se v nyní posuzované při na
pozemcích žalobkyně pozemní komunikace, chodníky, parkoviště, veřejná zeleň
apod., jež jsou využívány širokou veřejností, je to právě žalovaný, kdo je
povinen vydat náhradu za takové užívání cizí věci. Při určování výše popsaným
způsobem vznikajícího prospěchu žalovaného vyšel krajský soud ze znaleckého
posudku. Jelikož cena jím vypočtená převyšovala maximální cenu nájemného za
užívání pozemků nesloužících k podnikání v daném místě a rozhodné době podle
výměru Ministerstva financí č. 01/2008, stanovil hodnotu bezdůvodného obohacení
sumou 20 Kč/m2/rok. Opodstatněným neshledal argument žalovaného označující
výkon práva žalobkyně za rozporný s dobrými mravy. Z tvrzení žalovaného měl za
to, že dopustila-li se žalobkyně v tomto směru problematického jednání, stalo
se tak ve vztahu ke třetím osobám, nikoliv k žalovanému, pročež jako
irelevantní odmítl jím navrhované důkazy, přičemž dodal, že podnikatelskou
činnost žalobkyně vedenou ekonomickými cíly nelze samu o sobě považovat za
nemravnou. S ohledem na vylíčené žalobě v části vyhověl. O náhradě nákladů
řízení rozhodl ve smyslu § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle poměru
úspěchu účastníků ve věci.
Proti zmíněnému rozsudku (jeho potvrzující části, omezujíc požadovanou částku
na 165.384 Kč s příslušenstvím) brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
podle § 237 o. s. ř. spatřuje v od ustálené judikatury dovolacího soudu
odlišném řešení pro rozhodnutí stěžejní otázky, jež nadto nebyla Nejvyšším
soudem dostatečně vyřešena, eventuálně jím má být posouzena jinak. Žalobkyně
zakládá svou argumentaci především na nesouhlasu s aplikací cenového výměru.
Zdůrazňuje, že své pozemky měla v úmyslu užívat k podnikatelským účelům, a
proto měla být i výše bezdůvodného obohacení vypočtena jako obvyklé nájemné
prostoru užívaného k podnikání. V použití cenové regulace shledává zásah do
svého práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod,
jež nelze omezit v takové míře, aby zůstalo toliko ve formě holého vlastnictví.
S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08 prosazuje, aby omezení
jejího vlastnického práva limitací výše bezdůvodného obohacení regulovanou
cenou bylo podrobeno testu proporcionality zvažujícímu na druhé straně veřejný
zájem. Nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, domnívajíc se, že jí
přísluší jejich plná náhrada, poněvadž rozhodnutí soudu o věci vycházelo ze
znaleckého posudku (srov. § 142 odst. 3 o. s. ř.), případně neměla být náhrada
přiznána žádnému z účastníků. Závěrem navrhuje změnu napadeného rozsudku tak,
že bude žalobě vyhověno v částce 165.384 Kč s příslušenstvím, a odpovídajícím
způsobem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
K dovolání žalobkyně se nesouhlasně vyjádřil žalovaný, navrhuje je jako
nepřípustné odmítnout.
Proti rozsudku krajského soudu v části výroku I., jíž mu byla uložena povinnost
k úhradě shora uvedené částky, brojí dovoláním též žalovaný, vymezuje jeho
přípustnost podle § 237 o. s. ř. mimo jiné potřebou odlišného posouzení
Nejvyšším soudem již řešené otázky. Za ni považuje problematiku vzniku
bezdůvodného obohacení na straně obce skrze užívání veřejného prostranství
nevymezeným okruhem osob, jež by měla být řešena v souladu s tezemi vyjádřenými
v rovněž soudy zmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14.
Zdůrazňuje, že žalobkyně (její právní předchůdce) si pořídila pozemky, jež už v
okamžiku jejich nabytí vykazovaly charakter veřejného prostranství přístupného
každému, pročež nemohla uvažovat o jejich individuálním užívání. Závěrem
nesouhlasí s posouzením námitky rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy,
s níž se odvolací soud dostatečně nevypořádal. Pro vyslovené navrhuje rozsudek
v napadené části zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
K dovolání žalovaného podala negativní vyjádření žalobkyně.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jako na přípustné lze pohlížet na dovolání žalovaného, a to v části, jíž brojí
proti úsudku odvolacího soudu o souladu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy,
neboť zde patřičně nereflektoval judikaturu Nejvyššího soudu.
Žalovaný se nejprve dovolává revize dosavadní judikatury v otázce vzniku
bezdůvodného obohacení na straně obce, jež spočívá ve využívání pozemků třetí
osoby jako veřejného prostranství neomezeným okruhem subjektů. V tomto ohledu
odkazuje především na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS
581/14, konkrétně jeho body 31 a 40. Ve vztahu k naznačenému se jeví
nejpřípadnějším připomenout opakovaně vyjadřovaný názor dovolacího soudu
akcentující, že shora citovaný nález se zabývá primárně překážkami pro vydávání
pozemků v restituci podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále
jen „zákon o půdě“), tedy otázkami věcně nesouvisejícími s posuzovaným
případem, a toliko v části odůvodnění označené jako obiter dictum se vyjadřuje
k otázce bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, aniž by šlo o projev
nosných důvodů, o něž se opírá výrok tohoto nálezu. Řečeným nálezem sp. zn. I.
ÚS 581/14, tak nebyla revidována, ba ani popřena předchozí judikatura Ústavního
soudu, k níž se ostatně opět přihlásil i po vydání zmíněného nálezu (srov.
např. kasační nález ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, v němž se
Ústavní soud znovu postavil za stanovisko, že za zmíněné bezesmluvní užívání
pozemků přísluší vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze
ji po obci vymáhat z titulu bezdůvodného obohacení). I Ústavní soud opakovaně
uzavřel, že zmiňovanou pasáží odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 (body 40 a
41) – tj. pouhým obiter dictem – nemohla být překonána ani dosavadní ustálená
judikatura Nejvyššího soudu a nosné důvody několika nálezů Ústavního soudu (k
tomu přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn.
II. ÚS 2520/15, či jeho usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 505/15, ze
dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, či ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS
3217/15, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak rozsudek ze dne 4. 10. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, nebo usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1836/2017). Z vylíčeného je tedy zjevné, že ani v nyní projednávané při nebylo
důvodu k revizi doposud zastávaného náhledu Nejvyššího soudu, v souladu s nímž
rozhodoval i odvolací soud.
Opodstatněnost ale nelze upřít těm námitkám dovolatele zpochybňujícím závěr
krajského soudu o souladu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák. Předně se jeví vhodným připomenout, že úvaha soudu, zda výkon
práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se díky povaze shora citovaného
ustanovení vždy odvíjí od zcela konkrétních okolností rozhodované věci, pročež
je posouzení zmiňovaného aspektu sporu zpravidla svěřeno do rukou soudů nižších
instancí, jež jsou, vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení, s účastníky
v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady.
Soud dovolací proto může řešení takové právní otázky učinit předmětem svého
přezkumu toliko ve výjimečných situacích jeho zjevné nepřiměřenosti (srov. mimo
jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, a
další rozhodnutí, na něž odkazuje). Při posuzování pře ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák. je zároveň zapotřebí dbát toho, že odepření výkonu práva pro rozpor s
dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v
případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty
a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (k tomu srovnej
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1298/2008, či jeho usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010).
Konečný závěr tak bude vždy nutně individuální a úzce provázán se specifiky
dané kauzy, a proto jej zpravidla nebude možné bez dalšího zobecnit a aplikovat
na skutkově odlišné věci.
V kontextu projednávaného sporu je ovšem třeba mít při hodnocení daného aspektu
na paměti, že optikou dobrých mravů je nepochybně možné nahlížet i na výkon
jednotlivých oprávnění spjatých s vlastnictvím věci (viz přiměřeně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, usnesení téhož
soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1010/2014, či ze dne 25. 3. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 4065/2014), a tedy i na právo majitele na vydání bezdůvodného
obohacení při neoprávněném užívání jeho vlastnictví. Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi přitom již dříve připustil eventualitu, že též o požadavku na
vydání bezdůvodného obohacení získaného na straně obce užíváním pozemků jiného
subjektu jako veřejného prostranství by mohlo být uvažováno jako o rozporném s
dobrými mravy, nastaly-li by zvlášť mimořádné okolnosti (srov. zejména rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 7. 5.
2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, či obdobně jeho usnesení ze dne 21. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 324/2017). Těmi může být vnímán i spekulativní úmysl žalobkyně
při nabývání dotčených pozemků, na nějž pak navázala výkonem svého vlastnického
práva takovým způsobem, o němž je možné mít pochybnosti stran jeho souladu s
dobrými mravy (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 1151/2015, či jeho rozsudek ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2140/2013).
S ohledem na nastíněné nelze kvitovat postup odvolacího soudu, jenž neshledal
případnými námitky žalovaného o rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy,
neboť jeho úvahu omezující se na odmítnutí žalovaným navrhovaných důkazů pro
irelevantnost a vyzdvihnutí podnikatelské činnosti žalobkyně není možné
považovat za komplexní a zcela reflektující specifika aktuálního sporu.
Odvolací soud rezignoval na vypořádání se s odlišnými zjištěními soudu prvního
stupně, jenž zdůraznil především způsob nabytí předmětných pozemků žalobkyní
(maje je za spekulativní), jež, vědoma si jejich charakteru, musela být od
počátku srozuměna s tím, že nabývá toliko holé vlastnictví. Upozornil rovněž na
jí požadovanou výši bezdůvodného obohacení, která za jeden rok užívání
převyšuje pořizovací cenu nemovitostí. Nezbytným je dodat, že ani počínání si
subjektu v mezích podnikatelské činnosti zapsané v obchodním rejstříku samo o
sobě ještě neodůvodňuje soulad výkonu takového jednání s dobrými mravy.
Nezohlednil-li tak odvolací soud náležitým způsobem všechny podstatné aspekty a
nelze-li jeho závěry v tomto smyslu pokládat za přesvědčivé a nepřipouštějící
pochybnosti, jeví se jeho úsudek o souladu výkonu práva žalobkyně s dobrými
mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. pro jeho neúplnost přinejmenším předčasným.
Při řešení naznačeného aspektu pře je pak nezbytným uvážit veškeré pro věc
důležité okolnosti, tedy také počínání obou zainteresovaných stran. Kromě shora
nastíněného je tak vhodným zkoumat i přičinění žalovaného, neopomenul-li snad
některou ze svých preventivních povinností a jednal-li vzhledem ke své roli
veřejnoprávního subjektu s patřičnou měrou obezřetnosti i zodpovědnosti (k
řečenému viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28
Cdo 4228/2015).
Nebylo-li možné závěry krajského soudu o souladu výkonu uplatněného práva s
dobrými mravy označit za komplexní a dostatečné, přistoupil Nejvyšší soud ve
smyslu § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř., ke zrušení jeho
rozhodnutí v žalovaným napadené části výroku I. (jíž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně a žalovaný povinován k úhradě 68.910 Kč s příslušenstvím), jakož
i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně směřující (hodnoceno podle jeho obsahu, dožaduje-li se
přiznání celkově 165.384 Kč s příslušenstvím) proti rozhodnutí o částce 96.474
Kč s příslušenstvím naproti tomu přípustným shledat nelze.
Žalobkyni není možné přitakat, domnívá-li se, že se postup odvolacího soudu při
určování výše bezdůvodného obohacení příčí nálezu Ústavního soudu ze dne 29.
12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08. Rozhodovací praxe v obecné rovině akceptuje
aplikaci cenových předpisů stanovujících maximální výši nájemného za pozemky
využívané k nepodnikatelským účelům. Opačný názor v dovolatelkou odkazovaném
nálezu byl pouze výsledkem reflexe pro konkrétní spor specifických skutečností.
V nynějším případě se ovšem ze spisu nepodávají takové okolnosti, jež by
obdobně vylučovaly veřejný zájem na regulaci nájemného ve vztahu k dotčeným
pozemkům, jež nadto představují veřejné prostranství, eventuálně jsou zastavěny
veřejnou komunikací, u nichž je zpravidla takový zájem na úpravě maximální ceny
za jejich užívání dán (k veřejnému zájmu a regulaci nájemného blíže viz zejména
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014).
Zpochybňované závěry krajského soudu jsou dále zcela konformní s ustálenou
rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn.
25 Cdo 845/99, či například usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2017, sp.
zn. II. ÚS 2079/16, bod 17). Podle v ní vyřčených závěrů není možné za
bezdůvodné obohacení považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci
teoreticky dosáhnout (v nyní projednávané při viz dovolatelkou akcentované
domnělé podnikatelské využití dotčených pozemků), nýbrž pouze ten prospěch, o
nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se
jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžného běhu událostí stalo.
Rovněž vyčíslení výše bezdůvodného obohacení odvolacím soudem pak sleduje
konstantní judikaturu, jež majetkovým vyjádřením takového prospěchu rozumí
peněžitou částku odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase za
užívání obdobné věci. Je-li tato v konkrétních poměrech cenou regulovanou,
nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku takto cenovými předpisy
omezenou (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25
Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
a dále namátkou jeho rozsudek ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016).
S ohledem na vylíčené je tedy zjevné, že v posouzení výše bezdůvodného
obohacení odvolacím soudem k namítanému judikatornímu odklonu nedošlo, přičemž
naznačená otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již mnohokrát a
takřka vyčerpávajícím způsobem řešena, a není ani důvodu k jejímu odlišnému
posouzení. Ve zbytku dovolatelka přípustnost svého mimořádného opravného
prostředku vzdor úvodnímu avizování nevymezuje. Nedostává tak požadavkům zákona
na řádné vymezení přípustnosti dovolání, jež v důsledku toho postrádá patřičné
náležitosti (k vymezení přípustnosti srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2015, a ze dne 1. 9. 2017. sp.
zn. 28 Cdo 1277/2017, jakož i další rozhodnutí v nich odkazovaná). Nepředložila-
li tedy žalobkyně Nejvyššímu soudu žádnou jinou otázku, jež by naplňovala
kritéria § 237 o. s. ř., muselo být její dovolání coby nepřípustné (§ 243c
odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítnuto.
Vzhledem k aktuální procesní situaci, přistoupil-li Nejvyšší soud ke kasaci
napadeného rozsudku ze shora přiblížených důvodů, bylo by nyní nadbytečným
posuzovat korektnost rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, s
nímž vyjadřuje nesouhlas žalobkyně.
Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými
v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu