26 Cdo 1106/2023-608
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a
soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce
JUDr. Josefa Monsporta, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, jako
správce konkursní podstaty úpadce H-SYSTEM a. s., se sídlem v Praze 5,
Ostrovského 253/3, IČO 60192291, zastoupeného Mgr. Janou Mrázovou, advokátkou
se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému Stavebnímu bytovému
družstvu Svatopluk, se sídlem v Horoměřicích, Velvarská 100, IČO 25649540,
zastoupenému prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2,
Botičská 1936/4, o zaplacení částky 18 261 187 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 69/2019, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co
228/2022-566, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 51 920 Kč k rukám Mgr. Jany Mrázové, advokátky se sídlem v Praze
2, Londýnská 674/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal, aby žalovaný zaplatil do
konkursní podstaty úpadce částku 18 261 187 Kč s příslušenstvím (zákonným
úrokem z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, jež získal na jeho úkor
tím, že v období od 5. 6. 2016 do 31. 12. 2018 (dále jen „žalované období“)
užíval bez právního důvodu tam specifikované bytové domy (dále jen „bytové
domy“, resp. „domy“), pozemky, na nichž jsou postaveny, a pozemky, které k
domům přiléhají (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“).
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č.
j. 4 C 69/2019-527, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost do tří měsíců
od právní moci rozsudku zaplatit do konkursní podstaty úpadce částku 18 261 187
Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I); současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení účastníků a státu (výroky II a III) a o povinnosti žalovaného
zaplatit tam stanovený soudní poplatek (výrok IV). Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co
228/2022-566, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II). Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněnou otázku
dovolatelovy pasivní věcné legitimace vyřešil odvolací soud v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení
(§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je
povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující
právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu
bezdůvodného obohacení. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení
získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně
legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor
jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného
neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo
po právu nastat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021). Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. je i protiprávní užití cizí hodnoty, tedy stav, kdy je cizí nemovitá věc
užívána subjektem odlišným od jejího vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného
obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská
oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se
tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého následkem přenechání cizí nemovité věci k
užívání (požívání) jinému neoprávněnou osobou je vůči jejímu vlastníku povinen
– a ve sporu o jeho vydání tudíž i pasivně věcně legitimován – především
subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání
(požívání). Shodný závěr se prosadí i tehdy, jestliže mezi skutečným vlastníkem
věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistoval žádný smluvní vztah. Podle
ustanovení § 2994 o. z. však v uvedených případech může vlastník věci požadovat
vydání bezdůvodného obohacení nejen po subjektu, který nemovitost neoprávněně
přenechal jinému k užívání (požívání), nýbrž (nově) i po jejím faktickém
uživateli (poživateli), není-li tento v dobré víře (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu z 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, a ze dne 23. 6. 2021,
sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněné pod č. 8/2022 a č. 25/2022 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu z 12. 9. 2018, sp. zn.
28
Cdo 1028/2018). Dovolatel nezpochybňuje, že v letech 2002 a 2003 neoprávněně přenechal bytové
domy (v nich umístěné byty) do užívání třetích osob (svých členů) a že tyto
osoby je užívaly i v žalovaném období. Zdůrazňuje však, že předmětem smluv (o
nájmu a o zřízení věcných břemen bydlení), jimiž tak učinil, nebyly předmětné
pozemky, a že tudíž nelze dovodit, že to bylo jeho počínání, jež třetím osobám
(jeho členům) umožnilo jejich užívání. Okolnost, že dovolatel nezahrnul pozemky do smluv, jimiž přenechal třetím
osobám do užívání byty v domech, ale bez dalšího nevylučuje závěr, že spolu s
danými byty zpřístupnil těmto osobám i možnost konzumovat užitné vlastnosti
pozemků. Předmětné pozemky totiž představují zahrady a předzahrádky přilehlé k
bytovým domům, s nimž tvoří jeden funkční celek. Nikdo jiný než právě (a jen)
obyvatelé domů proto pozemky (vzhledem k funkci, jíž slouží) smysluplně užívat
nemůže. Byl to tudíž dovolatel, kdo svým jednáním (přenecháním bytů v domech do
užívání svých členů) způsobil, že se (také) užívání pozemků ocitlo mimo sféru
vlivu úpadce, a kdo tak převzal pozemky do své moci (detence). Jinak řečeno, v
důsledku přenechání bytů v domech do užívání třetích osob dovolatel vytvořil
faktický stav, který úpadci (vlastníkovi) neumožňoval užívat ani předmětné
pozemky, a takový stav udržoval i v žalovaném období. Dovolateli tak vzniklo
bezdůvodné obohacení i za užívání předmětných pozemků (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu z 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012), a není nezbytné, aby
ve vztahu k jednotlivým pozemkům platilo, že „celý oplocený pozemek uzamkl a
učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu“, jak (poněkud účelově)
zdůrazňoval v dovolání. Dovolatel dále namítá, že v důsledku později nastalých okolností nelze užívání
bytových domů a pozemků ze strany třetích osob (jeho členů) v žalovaném období
odvozovat od jeho osoby (a tedy ani mu je přičítat k tíži při úvaze o pasivní
věcné legitimaci v daném sporu), neboť nejméně od roku 2003 si tyto osoby
„nemohly nebýt vědomi“, že je k užívání dotčených nemovitostí nic neopravňuje,
a že je tak užívají bez právního důvodu. Vyjádřeno jinak, dovolatel usuzuje na
nedostatek své pasivní věcné legitimace v daném sporu mimo jiné z nedostatku
dobré víry faktických uživatelů bytových domů a pozemků. Přehlíží však, že
ustanovení § 2994 o. z. (zmiňované v dovolání) představuje rozšíření, nikoliv
zúžení ochrany vlastníka v případě, že se třetí osoby na jeho úkor bezdůvodně
obohacují. I pokud by tedy soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že faktičtí
uživatelé domů a pozemků nebyli v dobré víře, že dovolatel byl oprávněn jim
přenechat předmětné nemovitosti do užívání, a měli by vydat takto získaný
prospěch, dovolatelova pasivní legitimace v tomto sporu by tím nebyla nijak
popřena (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
1028/2018). Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že pokračujícím užíváním nemovité
věci je již její nevyklizení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4018/2014).
Pro projednávanou věc je pak rozhodující,
že dovolatel nezajistil vyklizení úpadcových nemovitostí v průběhu trvání
žalovaného období, a to i přesto, že mu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015 (dále též jen „Rozsudek“), jenž nabyl právní
moci 23. 7. 2018, uložil povinnost vyklidit bytové domy a vyklizené je předat
žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Na vyřešení dovolatelem
formulované otázky, zda je jeho pasivní legitimace k vydání bezdůvodného
obohacení časově neomezená, proto napadené rozhodnutí nespočívá. Nepřípadná je námitka i dovolatele, že nemůže dosáhnout vyklizení domů
(užívaných třetími osobami) soudní cestou a že takového vyklizení nelze docílit
ani soudním výkonem (exekucí) Rozsudku. Užívaly-li totiž třetí osoby bytové
domy se souhlasem dovolatele (jak je zřejmé ze smluv, které s nimi uzavíral v
letech 2002 a 2003)
a odvozovaly-li tedy titul k jejich užívání od jeho osoby, bylo na něm, aby
zajistil, že dotčené (protiprávně užívané) nemovitosti vyklidí (srov. již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4018/2014). Pokud tak (jak
ostatně přiznává i v dovolání) do současné doby neučinil, nelze uzavřít, že
vyklizovací povinnost uloženou mu Rozsudkem splnil, a že tedy od užívání
bytových domů (a potažmo i pozemků) upustil. Z uvedeného vyplývá, že v žalovaném období trval stav, v němž bytové domy a
pozemky byly užívány subjektem odlišným od jejich vlastníka (úpadce) bez
právního důvodu, a že prospěch z tohoto užívání vznikal především (byť nikoli
výlučně) dovolateli, jenž bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění realizoval
uživatelská oprávnění k dotčeným nemovitostem tím, že v letech 2002 a 2003
neoprávněně přenechal byty v domech do užívání svým členům, že tím fakticky
znemožnil úpadci realizovat jeho uživatelská oprávnění i k předmětným pozemkům
a že do skončení žalovaného období nezajistil, aby dotčené nemovitosti (zejména
bytové domy) byly vyklizeny. Jestliže tedy odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že
dovolatel je v daném sporu pasivně věcně legitimován, neodchýlil se od ustálené
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).