Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů a) K. K., b) P. K., c) K. K., ml. a d) D. K., zastoupených JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1363/2023-541 ze dne 1. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastníce řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím bylo porušeno jejich právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé se žalobou u civilních soudů domáhali proti vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním prvního stěžovatele (příbuzného ostatních stěžovatelů). Původně požadovali přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy a peněžitou náhradu ve výši 5 000 000 Kč pro prvního stěžovatele a 1 000 000 Kč pro každého příbuzného. První stěžovatel byl trestně stíhán od 16. 7. 2003 do 12. 3. 2007; nejprve byl rozsudkem příslušného trestního soudu ze dne uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu, ale po kasačním zásahu Nejvyššího soudu byl pravomocně zproštěn obžaloby.
3. Městský soud v Praze ("nalézací soud") v návaznosti na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v pořadí druhým rozsudkem č. j. 34 C 187/2008-458 ze dne 13. 10. 2021 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit prvnímu stěžovateli 150 000 Kč (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výroky II. až V.). Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu věcně potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelů, kteří brojili proti zamítnutí jejich žalob.
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatelé tvrdí, že přiznaná výše peněžité satisfakce je nepřiměřeně nízká. Výklad příslušných zákonných ustanovení zastávaný Nejvyšším soudem vede podle stěžovatelů k tomu, že k náhradě nemajetkové újmy je ze strany státu přistupováno jako k výjimečnému institutu, a přiznané částky proto bývají pravidelně nepřiměřeně nízké. Zatímco podle judikatury Ústavního soudu je třeba ke stanovení formy a výše náhrady přistupovat velkoryse, obecné soudy stále následují závěr Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27.
6. 2012, podle kterého "forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecně slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat". V rozhodované věci stát nedůvodně zahájeným trestním stíháním zamezil prvnímu stěžovateli v úspěšně se rozvíjejícím podnikání, trvale a nevratně zničil jeho dobrou pověst a život celé rodiny "obrátil vzhůru nohama".
Za to se nyní má stěžovatel smířit s náhradou ve výši blížící se průměrnému měsíčnímu platu v jeho oboru pojišťovnictví. Podle stěžovatelů je namístě, aby Ústavní soud soudu Nejvyššímu znovu připomenul, že rozhodovací praxi je třeba přizpůsobit judikatuře Ústavního soudu.
5. Zadruhé, stěžovatelé namítají, že rodinným příslušníkům rovněž svědčí právo na náhradu nemajetkové újmy za nezákonně vedené trestní stíhání jejich příbuzného. Článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat zužujícím způsobem. Existuje-li újma způsobená veřejnou mocí, musí existovat i právo na její reparaci.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Nejvyšší soud se přiznanou výši peněžitého zadostiučinění 150 000 Kč za nezákonné trestní stíhání prvního stěžovatele ústavně konformním způsobem zabýval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil, proč se obecné soudy neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani Ústavního soudu. Nejvyšší soud především potvrdil věcnou správnost postupu obecných soudů, které při stanovení výše přiznané částky zohlednily, že případ prvního stěžovatele nebyl medializován a že první stěžovatel nebyl stíhán vazebně; zároveň zohlednily délku hrozícího trestu a délku trestního stíhání (viz str. 5 napadeného usnesení). Stěžovatel ostatně ani ve své ústavní stížnosti neuvádí konkrétní okolnosti jeho případu, které by zjevnou nepřiměřenost přiznané náhrady prokazovaly.
9. Ohledně druhé námitky týkající se aktivní legitimace rodinných příslušníků lze stěžovatele odkázat na nález sp. zn. IV. ÚS 2287/18 ze dne 8. 10. 2019 (N 170/96 SbNU 184), ve kterém Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání nemá výslovný základ v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nýbrž byl v minulosti dotvořen judikaturou obecných soudů a Ústavního soudu.
Rozšíření aktivní legitimace na osoby blízké osobám, proti kterým bylo vedeno trestní stíhání, by tento nárok na náhradu újmy nepřípustně rozšířilo a nepřípustně zasáhlo veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, konkrétně na řádném stíhání trestné činnosti.
10. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelů, jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu