USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobců a) K. K., nar. XY, b) P. K., nar. XY, c) K. K., ml., nar. XY, a d) D. K., nar. XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Peterem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/18, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 187/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2022, č. j. 3 Co 23/2022-513, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se původně podanou žalobou domáhali vůči žalované jednak přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy a jednak peněžité náhrady nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč pro žalobce a), ve výši 2 000 000 Kč pro žalobkyni b), ve výši 1 000 000 Kč pro žalobce c) a ve výši 1 000 000 Kč pro žalobkyni d). Újma (v podobě zásahu do osobnostních práv) měla jednotlivým žalobcům vzniknout tím, že žalobce a) byl trestně stíhán od 16. 7. 2003, rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 4 T 188/2003-192 (dále též “posuzované řízení“), byl uznán vinným trestným činem podvodu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši 6 měsíců s podmíněným odkladem 18 měsíců. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, pak tento rozsudek „potvrdil“ (správně zamítl odvolání – poznámka Nejvyššího soudu) svým usnesením ze dne 19. 4. 2004, č. j.
2 To 77/2004-238. Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, které Nejvyšší soud vyhověl rozsudkem ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 4 Tz 92/2005, a vrátil věc k novému projednání Okresnímu soudu v Šumperku. Ten posléze uznal žalobce a) opět vinným a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na 4 měsíce s podmíněným odkladem na 15 měsíců, to vše rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č. j. 4 T 144/2005-509. Krajský soud v Ostravě, pobočka v
Olomouci, následně rozsudkem ze dne 12. 3. 2007, pravomocným téhož dne, č. j. 55 To 25/2007-551, žalobce a) zprostil obžaloby. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 34 C 187/2008-349, o žalobě rozhodl tak, že žalovaná byla povinna zaslat na adresu žalobce a) omluvu (výrok I), zaplatit žalobci a) jako náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 1 000 000 Kč (výrok II), žalobkyni b) zaplatit částku 500 000 Kč (výrok III), žalobci c) zaplatit částku 200 000 Kč (výrok IV) a žalobkyni d) pak částku 200 000 Kč (výrok IV).
Co do zbylé části žalovaného nároku soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok VI) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení částku 159 912 Kč (výrok VII) a na náhradu nákladů řízení zálohovaných státem pak 699 Kč (výrok VIII). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 Co 102/2019-375, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až VI potvrdil, ve výroku VII jej změnil tak, že žalovaná byla povinna každému ze žalobců zaplatit na náhradu nákladů řízení 39 978 Kč, a výrok VIII zrušil.
K dovolání žalované Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 499/2021-418, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o věci samé, vyjma té jeho části, kterou byly potvrzeny výroky I a VI rozsudku soudu prvního stupně, a zrušil také rozsudek soudu prvního stupně vyjma jeho výroků I a VI. Důvodem pro částečné zrušení byla podle Nejvyššího soudu nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí, jelikož při stanovování přiznané výše náhrady nemajetkové újmy soudy dostatečně nepřihlédly ke stávající judikatuře, neboť provedly srovnání toliko s jedním jiným případem rovněž trestně stíhaného poškozeného, a podrobně nevysvětlily, jak se rozdílné či shodné znaky mezi tímto rozhodnutím a posuzovaným případem promítly do výše jimi stanoveného zadostiučinění.
Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu rozhodl ve věci Městský soud v Praze svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 34 C 187/2008-458, nyní již jen v rozsahu nároku na finanční náhradu nemajetkové újmy, a to tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku ve výši 150 000 Kč (výrok I), co do zbylého uplatněného nároku žalobce a) a co do nároků všech zbývajících žalobců b), c) a d) soud prvního stupně žalobu zamítl (výroky II až V) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI a VII).
Odvolací soud k odvolání žalobců i žalované svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. 9. 2022, č. j.
3 Co 23/2022-513 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), rozhodl tak, že řízení o odvolání v rozsahu povinnosti zaplatit žalobci a) 80 000 Kč zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části
výroku I a ve výrocích II až VII potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Odvolací soud nejprve k částečnému zpětvzetí odvolání žalovanou její odvolání proti výroku I rozsudku prvostupňového soudu v rozsahu uložení povinnosti žalované prvnímu žalobci zaplatit 80 000 Kč zastavil. Co se týče vlastního posouzení, odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně za to, že okruh osob aktivně legitimovaných k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním nelze rozšiřovat nad rámec osob takto vymezených v § 7 OdpŠk.
Z žalobci odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, potom nevyplývá odklon od soudní praxí zastávaného výkladu, podle něhož vedle účastníků řízení o věci samé bude třeba za účastníky ve smyslu citovaného ustanovení považovat i další osoby, o jejichž právech a povinnostech se v určité dílčí fázi řízení rozhoduje, anebo osoby, které jsou oprávněny v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky. Byť odvolací soud nesouhlasil s dílčím názorem soudu prvního stupně, že „náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání již z principu počítá se zásahem do osobnostních práv osobám blízkým, což se promítne na výši přiměřeného zadostiučinění, které se promítne na výši přiměřeného zadostiučinění, které bývá přiznáno osobám, proti nimž bylo trestní stíhání vedeno“, měl jeho závěr o tom, že žalobci b), c) a d) nejsou ve věci aktivně legitimovaní, ve výsledku za správný.
Aktivně legitimovaným tak byl k uplatnění žalovaného nároku toliko žalobce a), proti kterému bylo nezákonné trestní stíhání vedeno. Co se týče výše přiměřeného zadostiučinění, soud prvního stupně se podle odvolacího soudu pečlivě zabýval posouzením kritérií rozhodných pro určení výše zadostiučinění ve světle judikatury Nejvyššího soudu (potud odkázal na rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), správně podle odvolacího soudu hodnotil zásadní kritérium dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a), zjišťoval jaké dopady do osobnostních práv byly v porovnávaných věcech soudy zjištěny a pokud za dané situace uzavřel, že jde o srovnatelné případy a měl za odpovídající satisfakci částku 150 000 Kč, nelze podle mínění odvolacího soudu jeho závěru nic vytknout.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (dále také „dovolatelé“) v rozsahu jeho výroků II až IV včas podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí stojí na posouzení právní otázky, při řešení které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (odkázali např. na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, nebo ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17), a to konkrétně zda má být nedůvodným trestním stíháním vzniklá újma nahrazena poškozeným v maximální možné míře a s individuálním posouzením každého jednotlivého případu.
Z uvedených rozhodnutí podle dovolatelů vyplývají odškodňovací zásady individuality a velkorysosti, které odvolací soud při stanovování výše náhrady nemajetkové újmy v nynějším případě neuplatnil. Jako druhou potom dovolatelé předestírají otázku, zda manželovi a dětem nedůvodně trestně stíhané osoby [zde žalobci b) až d)] přísluší právo na náhradu nemajetkové újmy tímto trestním stíháním způsobené. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1339/2022, měli dovolatelé za to, že aktivní legitimace dovolatelů b), c) a d) není v nynějším případě vyloučena, a že odvolací soud při zamítnutí jejich nároků pochybil.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Nejprve je nutno poznamenat, že z formulace dovolání vyplývá, že obsahově nedílné dovolání podali všichni dovolatelé.
Dovolatelé však zároveň náležitě nevymezili rozsah, ve kterém každý z nich napadený rozsudek napadá. Již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, Nejvyšší soud vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor zaujal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 1.
2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154, v usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, rozsudek ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020, nebo usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1386/2018. V projednávané věci tak nastala procesní situace, kdy se žalobci domáhali poskytnutí omluvy - o tomto dílčím nároku již bylo s konečnou platností rozhodnuto v předchozí fázi řízení - a dále každý ze žalobců požadoval přisoudit konkrétní výši peněžitého zadostiučinění spojeného se zásahem do jejich osobnostního práva; jednotliví žalobci tak neměli v řízení postavení tzv. nerozlučných společníků v rozepři, ale každý uplatňoval svůj vlastní nárok a jednal tak v řízení ohledně takového nároku sám za sebe (srov. § 91 odst. 1, odst. 2 z opaku o.
s. ř. ). Řečeno jinak: jednotliví žalobci byli (subjektivně) oprávněni podat dovolání jen ve vztahu k takovému nároku, který sami uplatnili. Dovolání je tak subjektivně nepřípustné v tom rozsahu, ve kterém dovolatel a) napadá výrok II napadeného rozhodnutí v té jeho části, kterou se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III – VI, a výrok IV.
Dovolání je také subjektivně nepřípustné v tom rozsahu, ve kterém dovolatelka b) napadá výrok II napadeného rozhodnutí v té jeho části, kterou se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, IV, V a VII, a výrok III. Dovolání je konečně subjektivně nepřípustné i v tom rozsahu, ve kterém dovolatel c) napadá výrok II napadeného rozhodnutí v té jeho části, kterou se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, V a VII, a výrok
III. Dovolání je naposled z týchž příčin nepřípustné v tom rozsahu, ve kterém dovolatelka d) napadá výrok II napadeného rozhodnutí v té jeho části, kterou se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV a VII, a výrok III rozsudku odvolacího soudu. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitce dovolatele a) týkající se jím tvrzených „zásad individuality a velkorysosti“, které odvolací soud podle jeho přesvědčení nepoužil při stanovování výše zadostiučinění za zásah do osobnostních práv, nelze přisvědčit, neboť při stanovování výše přisouzené částky se odvolací soud (a spolu s ním samozřejmě i soud prvního stupně) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z důvodů dále vyložených, neodchýlil. Ve svém předchozím kasačním rozhodnutím v nynější věci Nejvyšší soud zopakoval svůj ustálený názor, že výše soudem přisouzené satisfakce poskytované za nezákonně zahájené trestní stíhání musí v konečném důsledku odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují.
Neměla by se tedy bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011). Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) v nynějším (novém) rozhodnutí tento kasační důvod náležitě reflektoval a uvedl, která dřívější rozhodnutí týkající se jiných poškozených použil jako základ pro komparativní nalézání odpovídající výše relutární náhrady nemajetkové újmy.
Při zohlednění povahy stíhaného trestného činu, délky trestního řízení a následků trestního řízení způsobené v osobní sféře dovolatele a) prvostupňový soud vycházel z rozhodnutí ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 247/2014, sp. zn. 12 C 70/2021, sp. zn. 10 C 45/2012 a sp. zn.
19 C 304/2011 a ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Co 107/2014 a sp. zn. 69 Co 99/2016. S ohledem na mimořádnost skutkových okolností ve věcech, ve kterých přiznaná částka jednotlivým poškozeným přesahovala 1 000 000 Kč, k takovým rozhodnutím nepřihlížel a s ohledem na prokázanou intenzitu zásahu do poměrů poškozeného dovolatele a) v nynější věci rovněž nezohlednil ta rozhodnutí, ve kterých byla poškozeným přiznána toliko částka 50 000 Kč. Nakonec soud také zohlednil, že nynější případ nebyl medializován a že dovolatel a) nebyl stíhán vazebně.
Při uvážení v rozsudku soudu prvního stupně podrobně zmíněných skutečností soudy dospěly k částce 150 000 Kč, kterou měly ve vztahu k dovolateli a) a zjištěným relevantním okolnostem za odpovídající. Vzhledem k tomuto posouzení nicméně není zcela jasné, jakým způsobem vlastně dovolatel a) staví argument týkající se potřeby individuálního posouzení jeho věci, když odvolací soud (resp. soud prvního stupně) s ohledem na výše uvedené projednávanou věc individuálně posuzoval. Pokud snad dovolatel a) implicitně namítal, že následky v osobní sféře poškozené osoby nebyly v jeho případě dostatečně individuálně zohledněny, protože vedle nich se soudy zabývaly také povahou trestného činu (tedy zejména délkou hrozícího trestu odnětí svobody) a délkou řízení [přičemž vzhledem k těmto kritériím byly v případech podobných projednávané věci přiznávány spíše nižší částky], je takový přístup odvolacího soudu a soudu prvního stupně plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 499/2021). Nejvyšší soud doplňuje, že ani žalobci označené nálezy Ústavního soudu (ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17), pokud na straně jedné akcentují potřebu zohlednění individuálního rozměru každého projednávaného případu odškodnění a na straně druhé zapovídají mechanické odškodnění podle předem daných schémat či tabulek, nikterak nezpochybňují závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a neměla by se bez zjevných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném, což nakonec výslovně potvrzuje odůvodnění prvního z citovaných nálezů soudu ochrany ústavnosti.
Jde-li o nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, resp. z něj žalobci dovozované zásady velkorysosti, Nejvyšší soud nemůže dovolatelům přisvědčit v úvaze, že z uvedeného rozhodnutí vyplývá konkrétní pravidlo, které lze aplikovat při stanovení odpovídající výše náhrady způsobené nemajetkové újmy. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by se napadené rozhodnutí odvolacího soudu ocitlo v rozporu se závěry onoho nálezu.
Podle Ústavního soudu platí, že citovanou pasáž zdůrazňující odškodnění "v maximální možné míře" nelze vyložit jako kontrapozici k výše zmiňovanému rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Ústavní soud požadavek na odškodnění újmy "v maximální možné míře" zcela zřetelně formuloval v souvislosti s vnitřně rozporným odůvodněním tehdy vydaných rozhodnutí obecných soudů, které na jedné straně deklarovaly újmu s určitou intenzitou, na druhé straně již nezohlednily zjištěnou intenzitu újmy při stanovení výše peněžitého zadostiučinění; nešlo proto ze strany Ústavního o formulaci nějakého nového judikaturního pravidla či dokonce principu, nýbrž o použití již existující ústavní maximy na konkrétní tehdy projednávanou věc.
Taková maxima ani není v rozporu se závěry posledně zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Netýká se totiž zodpovězení otázky, zda je peněžitá náhrada primární formou zadostiučinění při vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným trestním stíháním (pravidlo), nýbrž toliko obecně formulované zásady vyjadřující povinnost orgánů veřejné moci vyvinout takovou snahu, aby se skutečně poškozenému dostalo zadostiučinění přiměřeného jeho újmě (srov. bod 16 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. IV.
ÚS 656/21), a to vše v relaci k odškodnění, které bylo poskytnuto jiným poškozeným ve srovnatelných či alespoň obdobných případech. Obdobně se k věci staví Nejvyšší soud, který ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, vyslovil, že dovolateli akcentovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, neobsahuje žádný konkrétní postup, který by se obecně dal aplikovat. Krom toho se týká konkrétní specifické věci, a to navíc nepřiměřené délky trestního řízení, kdy Ústavní soud dovodil, že obecné soudy v tomto případě pochybily, když případ neposoudily s náležitou mírou soudní diskrece.
V nyní projednávané věci však o zadostiučinění za nemajetkovou újmu spojenou s nepřiměřenou délkou řízení nejde (výše takového zadostiučinění se navíc určuje podle zcela odlišných pravidel, než v případě odčinění nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání). Promítnuto do poměrů nynější věci, z dovolatelem odkazovaných rozhodnutí nevyplývá existence „odškodňovací zásady zvyšující výši relutární náhrady nemajetkové újmy“, ale toliko požadavek, aby stanovená náhrada nebyla vzhledem ke způsobené újmě nepřiměřená.
Měl-li snad dovolatel za to, že skutkové okolnosti případu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 304/2011, který posléze vyústil ve výše zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, jsou dostatečně podobné s jeho vlastním případem, měl na to soudy rozhodující v jeho věci včas upozornit, neboť je primárně na žalobci, aby (za případného přiměřeného postupu soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
9. 2015, sp. zn.
30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016). Pro Nejvyšší soud je nadto rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.) a nemůže proto z logiky věci přihlédnout k tvrzením prvně uplatněným až v podaném dovolání. Obecně platí, že otázku, jaké zadostiučinění je přiměřené, posuzují soudy prvého a druhého stupně na základě individuálních okolností každé věci a Nejvyšší soud je oprávněn k zásahu až za situace, kdy je rozhodnutí nižších soudů zatíženo prvkem „libovůle“ nebo dokonce „svévole“ [srov. též nález Ústavního soudu ze dne 16.
1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15], tedy když přiznané (poskytnuté) zadostiučinění je očividně nepřiměřené způsobené újmě, v důsledku čehož je poškozený dotčen z hlediska samotné podstaty daného práva, která požívá i ústavní ochrany. K přiměřenosti zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání je třeba též zdůraznit, že jakákoli jeho výše nemůže být dostatečná, aby nemajetkovou újmu (nezákonně) trestně stíhaného kompenzovala. Jde tak spíše o určitý společenský (politický) kompromis mezi tím, že je neoddiskutovatelně nutné určitou formou nezákonně trestně stíhaného odškodnit, avšak na druhou stranu takto poskytnuté odškodnění musí být systémově udržitelné (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 8.
11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2804/22). Dovolací soud již dříve v usnesení ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4525/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2486/18, vysvětlil, že „vedení trestního stíhání negativně ovlivňuje sféru stíhané osoby, vnáší do jejího života nejistotu a způsobuje pocity frustrace. Na stranu druhou, spravedlivé postihování činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových úkolů právního státu a jedním z raison d'etre státu jako takového vůbec (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12). Rovněž dodal, že přístup, kdy je zahájení trestního stíhání, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, pokládáno na roveň nezákonného rozhodnutí, je přístupem velmi velkorysým, k němuž dospěl dovolací soud rozšiřujícím výkladem zákona, přičemž ani Úmluva na něco takového vůbec nepamatuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015, popř. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s.
6) a většina evropských států za prosté vedení trestního řízení žádné odškodnění nepřiznává. Byť tedy stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v každém případě musel zásadně odškodnit penězi. K odčinění určité míry nejistoty, frustrace a jiných negativ vnesených do života prostřednictvím trestního stíhaní, které probíhalo přiměřenou dobu v souladu s právními předpisy, v určitých případech dokonce postačují jiné, než peněžní formy odškodnění [což ale není případ právě projednávané věci žalobce a)].
Lze tak k dané otázce shrnout, že prostřednictvím uplatněné argumentace se dovolateli a) nepodařilo z hlediska konstrukce § 237 o. s. ř. zpochybnit soulad rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) s ustálenou judikaturou, resp. zpochybnit, že by jemu in concreto poskytnuté zadostiučinění extrémně vybočovalo z částek přiznávaných v obdobných či jinak souměřitelných případech. Druhá dovolací námitka, ve které dovolatelé poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1339/2022, jako na údajnou ilustraci neudržitelnosti dosavadní judikatury týkající se aktivní legitimace rodinných příslušníků či osob blízkých primárnímu poškozenému v případě nezákonně zahájeného trestního stíhání k uplatněnému požadavku na náhradu nemajetkové újmy, rovněž nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. založit, jelikož ani zde se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dojde-li k trestnímu stíhání určité osoby, jež není skončeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, je třeba nároky na náhradu škody, jež jí tímto vznikly, posoudit podle ustanovení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2010).
Právo na náhradu škody vzniklé nezákonným rozhodnutím pak ustanovení § 7 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 24. 6. 2006 [dále jen “OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“], jímž se řídí i právní poměry projednávané věci s ohledem na okamžik vydání usnesení, jímž bylo nezákonně zahájeno trestní stíhání stěžovatele, přiznává pouze účastníkům řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno.
Otázku, kdo je účastníkem daného řízení, řeší konkrétní procesní předpisy. Pouze tyto osoby je tak třeba považovat za účastníky řízení ve smyslu § 7 OdpŠk, kteří jsou aktivně věcně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012). Výše uvedené závěry týkající se náhrady škody jsou aplikovatelné i na náhradu nemajetkové újmy (satisfakci za zásah do osobnostních práv), přestože tato je v nynějším řízení posuzována ještě v režimu ochrany osobnosti podle § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), a to z důvodů, že zákon č. 82/1998 Sb., v tehdy účinném znění ještě institut náhrady nemajetkové újmy neznal.
Odškodnění tvrzeného zásahu do osobnostních práv nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání vydaným před 24. 6. 2006 prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti, sledovalo (či spíše suplovalo) poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu tak, jak jej nyní definuje § 31a odst.
1 a 2 OdpŠk a výše přiznávané satisfakce by se tak ve srovnatelných případech neměla odlišovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2624/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 747/16). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2767/2013, vyslovil názor, že obecný požadavek na účastenství v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, není omezením základního práva zaručeného čl.
36 odst. 3 Listiny, ale promítnutím požadavku na adekvátnost příčinné souvislosti do zákonné úpravy. Jinými slovy, i kdyby podmínku účastenství výslovně nevyžadoval zákon, nebyla by dána odpovědnost státu vůči dovolatelům b) až d) právě z důvodu chybějící příčinné souvislosti (srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, uveřejněný pod číslem 71/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Jen osoby účastné řízení jsou totiž se státem ve vztahu regulovaném veřejným právem, a jen ohledně nich proto může stát předpokládat (adekvátně očekávat), že jim vydáním nezákonného rozhodnutí může být způsobena újma.
Tuto logiku je z povahy věci nutno vztáhnout jak na náhradu škody, tak na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, a to zcela bez zřetele na to, že je uplatňována ještě v režimu tzv. ochrany osobnosti. Je tomu tak proto, že příčina vzniku nemajetkové újmy i škody je z hlediska nezbytného kauzálního nexu v obou případech stále totožná. Obdobné stanovisko zastává také Ústavní soud, který k rozšiřování aktivní legitimace na osoby blízké uvedl, že osoby blízké osobě, proti které je vedeno trestní řízení, nejsou samy o sobě aktivně legitimovány k uplatnění nároku na náhradu újmy, neboť svou újmu neodvozují od rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, ale od újmy, která v souvislosti s ním vznikla obviněnému.
Újmu z trestního stíhání prožívají zprostředkovaně skrze újmu vzniklou obviněnému; nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním by vůbec nepociťovaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18, obdobně srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012). Na uvedené judikatorní závěry přitom soud prvního stupně správně v jím vydaném rozsudku odkázal a Nejvyšší soud v dovolání žalobců b) až d) neshledal potenciál k tomu, aby uvedenou otázku (nadto vázán podle čl.
89 odst. 2 Ústavy nosnou argumentací Ústavního soudu) posoudil nyní jinak. Co se týče dovolateli odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1339/2022, je zde nutné poznamenat, že závěry tam činěné míří na zcela odlišnou situaci. Ve zmíněném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud uzavřel, že tamější žalobce, přestože podle § 94 odst. 2 věty první zákona č. 258/2000 Sb., zákon o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, nemohl být účastníkem správního řízení, jež vyústilo ve vydání nezákonného rozhodnutí vydaného podle § 31 odst.
1 téhož zákona, podmínku (účastenství) upravenou v § 7 odst. 1 písm. a) OdpŠk splňuje, byl-li na základě vlastní žaloby (výslovně předjímané zákonem) a podané proti předmětnému rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. (alespoň) účastníkem řízení vedeného před správním soudem, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu pro svou nezákonnost následně zrušeno. Důvodem pro shledání aktivní legitimace byla v popisovaném případě podobnost s aktivní legitimací u náhrady škody způsobené nezákonným opatřením obecné povahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3444/2013, uveřejněný pod číslem 89/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3292/2015). Ve věci nynějších dovolatelů jde však o nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, v nichž žalobcům b) až d) v žádné jeho fázi postavení účastníka v rámci trestního řízení nesvědčilo. Ani druhá předestřená otázka tak nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.