25 Cdo 2076/2020-198
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně:
AAAAA (pseudonym), narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Tomášem Maxou,
advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti žalované: UNIQA pojišťovna,
a. s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupená JUDr.
Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, o 393 176 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 42/2017,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020,
č. j. 53 Co 28/2020-181, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 53 Co 28/2020-181, v
části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se
žaloba v rozsahu 230 000 Kč s příslušenstvím zamítá, se zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání
odmítá.
zamítl žalobu co do částky 17 589,58 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III a IV). Rozhodl
tak o žalobě na zaplacení doplatku bolestného ve výši 99 256 Kč, nákladů
spojených s uplatněním nároku ve výši 43 920 Kč a další nemajetkové újmy ve
výši 250 000 Kč. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla účastnicí
dopravní nehody dne 1. 3. 2014, kterou zavinila J. K. a při které žalobkyně
utrpěla vážná zranění, vyžadující dlouhodobé léčení. V době nehody bylo
žalobkyni 6 let. J. K. měla sjednané pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou
provozem vozidla u žalované. Znalec MUDr. Vladimír Kolařík ohodnotil bolest
podle metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (uveřejněné pod číslem
63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dále jen „Metodika“, celkem 2
207,75 body a žalovaná z tohoto titulu vyplatila žalobkyni 473 097 Kč. Žalobkyně dále vynaložila náklady právního zastoupení v souvislosti s
uplatněním nároku u žalované a část těchto nákladů ve výši 43 920 Kč jí nebyla
uhrazena. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce podle § 6 odst. 2
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla, a podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném v době dopravní nehody (dále jen „o. z.“). Ohledně doplatku bolestného
vycházel ze znaleckého posudku s tím, že 1 bod měl v roce 2014 hodnotu 251,28
Kč a celkové bolestné tak činí 554 763,42 Kč. Jestliže žalovaná z tohoto titulu
vyplatila žalobkyni doposud částku 473 097 Kč, zbývá k doplacení částka 81
666,42 Kč, která byla také přiznána a ve zbylém rozsahu (17 589,58 Kč) byla
žaloba zamítnuta. Důvodným shledal soud prvního stupně i nárok na náhradu
účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování
nároků v částce 43 920 Kč. Stejně tak soud vyhověl i nároku na náhradu další
nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč, přičemž přihlédl k věku žalobkyně v době
dopravní nehody a k duševním útrapám spojeným s léčením. Je podle něj zřejmé,
že v tomto věku nebyla žalobkyně schopna racionálně posoudit následky svého
zranění, které vnímala velmi intenzivně a měla strach, že již nikdy nebude moci
chodit či provozovat běžné činnosti dětí jejího věku. Tato obava byla umocněna
i tím, že rehabilitace nepostupovala bez komplikací, naopak docházelo k
počínajícímu ochrnutí dolních končetin, žalobkyně tak musela být znovu
operována a tato operace byla neočekávaná a traumatizující. Přihlédl i k
okolnostem nástupu do první třídy, kdy s žalobkyní musela docházet do výuky
její matka, žalobkyně měla ve třídě postel, aby mohla střídavě odpočívat, což
důvodně vnímala jako omezení oproti ostatním spolužákům. V důsledku dopravní
nehody u ní navíc propukla úzkostná porucha, která vyžadovala návštěvu
psychologa a žalobkyně je dodnes silně fixovaná na matku. Dále bylo prokázáno,
že v důsledku užívání kortikosteroidů u ní v sedmi letech propukla tzv. předčasná puberta.
Velmi náročným obdobím pro ni byly i tři měsíce po druhé
operaci, kdy byla v domácím léčení upoutána na lůžko a vyžadovala celodenní
péči, což pro ni bylo v průběhu léta velmi náročné a frustrující i proto, že
trpí ADHD s projevy hyperaktivity. Její stav se sice zlepšuje, avšak úzkostnou
poruchou ve slabším rozsahu trpí dodnes. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 53
Co 28/2020-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky
250 000 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v rozsahu 230 000 Kč s
příslušenstvím zamítá, jinak jej v této části vyhovujícího výroku a ve výroku
IV ohledně náhrady nákladů státu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vyšel ze skutkových zjištění
obvodního soudu a žalobní nárok na 250 000 Kč s příslušenstvím posuzoval jako
další nemajetkovou újmu ve smyslu § 2958 o. z., neboť takto byl tento nárok v
žalobě výslovně vymezen. Uzavřel, že tak, jak byly skutkově vylíčeny duševní
útrapy žalobkyně ve vztahu k nároku na zaplacení další nemajetkové újmy, lze
považovat za individuální a běžnému chodu věcí se vymykající okolnosti pouze
ty, které se vztahují k nástupu žalobkyně do první třídy základní školy. Těmto
specifickým okolnostem případu podle odvolacího soudu odpovídá odškodnění další
nemajetkové újmy částkou 20 000 Kč. Další okolnosti, které žalobkyně podřazuje
pod uplatněný nárok, však podle odvolacího soudu z tohoto titulu odškodnitelné
nejsou, jelikož nejde o obtíže, jež by významně vybočily z obvyklého způsobu
léčby či omezení z ní plynoucích. Z titulu další nemajetkové újmy tedy nelze
již odškodnit vedlejší účinky užívaných léků, strach z léčebných zákroků (druhá
operace), obavy z dalšího vývoje zdravotního stavu, nesamostatnost či závislost
na péči třetích osob a obdobné nepříjemné a omezující okolnosti, neboť ty jsou
pravidelně spojené s léčením, případně s hospitalizací ve zdravotnickém
zařízení pro každého pacienta s obdobným typem zranění. Odškodnitelná pak
nemůže být ani případně vzniklá (a podle žalobních tvrzení trvající) úzkostná
porucha, jež by mohla spadat pouze pod náhradu za ztížení společenského
uplatnění jako trvalý nepříznivý následek úrazu. V částce 230 000 Kč tedy
odvolací soud shledal nárok na náhradu další nemajetkové újmy nedůvodným. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 250 000 Kč s
příslušenstvím tak, že se žaloba v rozsahu 230 000 Kč s příslušenstvím zamítá,
jinak jej v této části vyhovujícího výroku a ve výroku IV ohledně náhrady
nákladů státu potvrdil, podala žalobkyně dovolání s tím, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v hmotněprávní otázce
výkladu § 2958 o. z. a v procesní otázce vázanosti soudu žalobou, případně
ohledně další nemajetkové újmy jde o otázku dosud v daných skutkových
okolnostech neřešenou, anebo by měla být posouzena jinak. Jako dovolací důvod
dovolatelka uvedla nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem soudu
prvního stupně, který při stanovení výše bolestného vyšel pouze z paušálního
bodového ohodnocení vypočteného podle Metodiky a nezohlednil konkrétní průběh
jejího léčení. Samotné vyčíslení bolestného podle Metodiky podle dovolatelky
nesnímá ze soudu povinnost zabývat se tím, zda takto stanovená částka plně
vyvažuje bolesti poškozeného a zda je v souladu se zásadou slušnosti. Soud
prvního stupně bez dalšího vycházel z Metodiky, aniž by se zabývaly konkrétními
okolnostmi případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15). Podle jejího názoru jsou skutečnosti uvedené v žalobě (a v řízení
prokázané) specifickými okolnostmi vymykajícími se obvyklému způsobu léčby,
které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad
obvyklou míru. Proto bylo namístě tyto okolnosti zohlednit při stanovení
peněžité náhrady podle § 2958 o. z., a to bez ohledu na to, zdali mají být
posouzeny jako další nemajetková újma nebo bolestné v širším smyslu. Namítá
rovněž, že náhrada újmy za její omezení při nástupu do první třídy základní
školy je v projednávaném případě nepřiměřeně nízká a nevyvažuje plně vytrpěné
bolesti, což vyplývá i z porovnání její výše s náhradami poskytovanými
cestujícím v letecké dopravě v případě zrušeného letu (až 600 eur) nebo za rok
nepřiměřeně dlouhého soudního řízení (15 až 20 tisíc Kč/rok). Pokud pak Městský
soud v Praze posuzoval uplatněný nárok pouze jako další nemajetkovou újmu
„neboť takto byl tento nárok v žalobě výslovně vymezen“, je takový postup v
rozporu se zásadou iura novit curia (soud zná právo), jelikož soud není vázán
právní kvalifikací uvedenou v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, nebo jeho usnesení ze dne 30. 7. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 936/2018 a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5173/2016). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se nejprve zabýval jeho přípustností. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou tento soud potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů státu, není
přípustné s ohledem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pokud dovolání dále směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou
tento soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni 20 000 Kč s příslušenstvím, není k jeho podání
dovolatelka oprávněna. K podání dovolání je subjektivně oprávněn jen ten
účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma
odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno – tzv. subjektivní
přípustnost dovolání (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, nebo
rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 154). V tomto rozsahu dovolatelce
žádná újma nevznikla, proto její dovolání není v této části subjektivně
přípustné [§ 243b, § 218 písm. b) o. s. ř.]. Ustanovení § 2958 o. z., na základě něhož odvolací soud stanovil výši náhrady
nemajetkové újmy, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak
přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil
sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda určitá částka v
konkrétním případě představuje odpovídající náhradu za vytrpěnou újmu na
zdraví, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci
právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008,
sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Závěr odvolacího soudu, že náhrada za další
nemajetkovou újmu v částce 20 000 Kč vystihuje míru strádání a obtíží
dovolatelky při nástupu do první třídy, a že tudíž v rozsahu převyšujícím tuto
částku je uplatněný nárok neopodstatněný, není zjevně nepřiměřený, odpovídá
skutkovým zjištěním a je přiléhavě odůvodněn. Odvolací soud v daném případě
vycházel z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci. Za nepřiléhavé považuje dovolací soud výtky dovolatelky, podle kterých má
nepřiměřenost náhrady další nemajetkové újmy za omezení při docházce do první
třídy vyplývat z porovnání s výší náhrad poskytovaných cestujícím v letecké
dopravě v případě zrušení letu (až 600 eur) a za rok nepřiměřeně dlouhého
soudního řízení (15 až 20 tisíc Kč/rok). Obecně lze souhlasit, že judikatura
Ústavního soudu vyžaduje srovnatelnost náhrad za různé újmy (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, body 56 a 57). Vzhledem k rozdílné povaze újem a mnohosti faktorů ovlivňujících výši náhrady
směřující k jejich odčinění je sice žádoucí orientační zařazení dotčeného práva
do hierarchie chráněných hodnot, avšak nelze z něj vyvodit zjednodušující
závěr, že by náhrada přiznaná v konkrétním případě byla bez dalšího, jen s
ohledem na to, že je vyšší nebo nižší než náhrada přiznaná ve skutkově zcela
odlišných případech jiných nemajetkových újem, nepřiměřená. Srovnání s
odškodněním v případě zrušeného letu není možné už z toho důvodu, že se jedná o
náhradu paušální. Náhrada další nemajetkové újmy však vychází z okolností
jednotlivého případu. Ani srovnání s odškodněním za nepřiměřeně dlouhé řízení
nelze považovat v projednávané věci za vhodné. V těchto případech se odškodňuje
zcela jiná nemajetková újma, jde o zásah do jiného druhu osobnostních práv. Zároveň se k jejímu stanovení využívají jiné mechanismy a zohledňují se odlišné
okolnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn.
25 Cdo
2207/2020). Za přiléhavější je tedy třeba považovat srovnání s případy jiné
nemajetkové újmy utrpěné v souvislosti s ublížením na zdraví. Jelikož dovolání proti právě zmíněným částem výroku I rozsudku odvolacího soudu
není přípustné, dovolací soud jej podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. v
tomto rozsahu odmítl. Za souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a tedy
nezakládající přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., lze pokládat také
závěr odvolacího soudu, že ostatní výše zmíněné útrapy dovolatelky (tedy s
výjimkou útrap spojených s omezeními při docházce do první třídy základní
školy) nelze podřadit pod nárok na náhradu další nemajetkové újmy, neboť
spadají pod náhradu za bolest nebo za ztížení společenského uplatnění. Smyslem
náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru
nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též
obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu § 2957 věty třetí
o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z
povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v
jednotlivých položkách (tzv. bolest v širším smyslu). Výkladem § 2958 o. z. nelze dovodit, že nyní má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest
bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Nárokem na odškodnění
bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti
fyzické, tak i duševního strádání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod č. 7/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Nemožnost věnovat se svým zálibám, vedlejší účinky léků, strach z
léčebných zákroků, obavy z dalšího vývoje zdravotního stavu, nesamostatnost či
závislost na péči třetích osob, odloučení od rodiny a přátel a obdobné
nepříjemné a omezující okolnosti jsou pravidelně spojené s léčením, případně s
hospitalizací ve zdravotnickém zařízení pro každého pacienta. Nespadají tudíž
do kategorie tzv. další nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 o. z. Nelze také
oddělit vnímání fyzické bolesti poškozeným od negativního vnímání nepohodlí
spojeného s léčením. Míru takových obtíží je třeba zohlednit při stanovení výše
bolestného, neboť bodové hodnocení lékaře (znalce) je pouze východiskem, na
jehož základě soud určuje konečnou výši náhrady s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem každého případu, jejichž demonstrativní výčet obsahuje § 2957 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019,
uveřejněný pod číslem 51/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
trestní, dále „Sb. rozh. tr.“, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2207/2020).
U náhrady za ztížení společenského uplatnění
se pak odčiňují obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu,
pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do
obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního
zapojení, rodinných vztahů, obvyklých činností při péči o svou osobu a
domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit apod. (blíže již citované
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, a ze
dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, publikované pod č. 39/2020 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud však shledal, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro
posouzení otázky vázanosti soudu žalobou, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné
pro tu část rozhodnutí odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 250 000 Kč s příslušenstvím
tak, že se žaloba v rozsahu 230 000 Kč s příslušenstvím zamítá. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pokud soud rozhoduje o
nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný
nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce,
je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku
rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí
žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat
plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj
nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí
žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení
by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu
požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který
byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001,
publikovaný pod číslem 78/2004 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud pochybil, pokud žalobní nárok na zaplacení 250 000 Kč s
příslušenstvím posuzoval výlučně z hlediska další majetkové újmy s odůvodněním,
že „takto byl tento nárok v žalobě výslovně vymezen“. Je pravda, že § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodní
události, a je nutné je v žalobě přesně vyčíslit a každý nárok podložit
konkrétními skutečnostmi. Žaloba v takových případech musí obsahovat (třeba i
laickým popisem) specifikaci okolností, z nichž poškozený dovozuje vznik škodní
události (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo
3584/2012, publikované pod C 14698 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck), a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své
obtíže, které požaduje odčinit.
Protože soud je při rozhodování o těchto
nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v
návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké
výši jednotlivé nároky požaduje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19). Přiřazení
jednotlivých plnění, jichž se žalobce domáhá na základě různých skutkových
tvrzení, k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z., je však věcí právní
kvalifikace, která náleží soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 219/2021). Pokud odvolací soud v projednávané věci shledal, že určitá jednotlivá plnění,
jichž se dovolatelka domáhala na základě různých skutkových tvrzení, jí nelze
přiznat z titulu náhrady další nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 o. z., měl za
povinnost posoudit, zda dovolatelce nenáleží z titulu ostatních nároků na
náhradu újmy na zdraví. Přesněji řečeno měl odvolací soud povinnost posoudit,
zda v řízení tvrzená a prokázaná nemajetková újma dovolatelky splňuje obecné
předpoklady pro náhradu újmy na zdraví a zda byla plně odškodněna soudem
prvního stupně, ať již jako náhrada za bolest, ztížení společenského uplatnění
nebo další nemajetkovou újmu, přičemž přiřazení plnění k jednotlivým nárokům
zakotveným v § 2958 o. z., jak již bylo výše řečeno, je věcí právní
kvalifikace, která náleží soudu. Jelikož takto odvolací soud nepostupoval,
odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ostatně žalobkyně v
přednesu své zástupkyně u jednání dne 16. 10. 2019 uvedla, že se nebrání tomu,
aby nárok jí označovaný jako náhrada další nemajetkové újmy byl posouzen jako
nárok na bolestné v širším slova smyslu. Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl s ohledem na
uvedený nedostatek v úvahách odvolacího soudu naplněn, proto Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž tento soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 250 000 Kč s příslušenstvím
tak, že se žaloba v rozsahu 230 000 Kč s příslušenstvím zamítá, zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení tak soud
neopomene zvážit a zdůvodnit, jak mají být kvalifikovány (a případně ohodnoceny
přiměřenou částkou peněžité náhrady) okolnosti doprovázející základní obtíže
žalobkyně spojené s úrazem, zejména prožívání průběhu léčby s ohledem na nízký
věk poškozené, povaha a dopady zjištěné úzkostné poruchy, strach z další
operace a obavy z dalšího zhoršení zdravotního stavu (viz § 2957 věta druhá o. z.) a propuknutí tzv. předčasné puberty v důsledku užívání kortikosteroidů.
Nepřehlédne přitom, že bodové hodnocení bolesti posudkem znalce z oboru
zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách
na zdraví, slouží k objektivizaci bolestivých stavů a k vyčíslení základní
náhrady bolestného, kterou ovšem soud v odůvodněných případech do výsledné
podoby ještě upraví zvýšením či snížením (modifikací) podle konkrétních
okolností případu s využitím zákonem stanovených a soudní praxí dovozených
hledisek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo
2207/2020). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů
nového a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g
odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.