25 Cdo 219/2021-299
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. J.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Svítkem, advokátem se sídlem
Krakonošovo náměstí 74, Trutnov, proti žalovanému: D. R., narozený XY, bytem
XY, zastoupený Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem se sídlem Revoluční 1003/3,
Praha 1, o zaplacení 600 801,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 7 C 236/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2020, č. j. 26 Co 189/2020-279, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2020, č. j. 26 Co
189/2020-279, vyjma výroku II, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 15.
6. 2020, č. j. 7 C 236/2015-250, vyjma části výroku I, kterou byla žaloba
zamítnuta co do 9 548,59 s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 1. 10. 2015 do
zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Trutnově
k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal náhrady za vytrpěnou bolest 14 322,88 Kč a za ztížení
společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) 886 880 Kč, které mu způsobil
žalovaný napadením nožem. Okresní soud v Trutnově částečně vyhověl žalobě
rozsudkem ze dne 5. 10. 2017, č. j. 7 C 236/2015-144, a z žalované částky v
celkové výši 901 202,88 Kč uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu újmy na
zdraví 300 400,96 Kč (na náhradu za bolest 4 774,29 Kč a na náhradu za ZSU 295
626,67 Kč), ve zbytku žalobu zamítl. Svůj závěr o výši náhrady za bolestné i
ZSU opřel zejména o žalobcem předložený posudek MUDr. Karla Martiníka, DrSc.,
znalce v oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví (od
1. 1. 2021 „hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na
zdraví“), který podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, jejíž
základní východiska byla publikována pod č. 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „Metodika“), vyčíslil bolestné na 55 532,88 Kč a náhradu
za ZSU na 886 880 Kč s tím, že žalobce trpí posttraumatickou stresovou
poruchou, která ovlivňuje jeho budoucí společenské uplatnění. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu
zrušil v zamítavé části co do 600 801,92 Kč mimo jiné proto, že soud prvního
stupně při stanovení výše náhrady vyšel ze znaleckého posudku, který odvolací
soud shledal vadným a neúplným, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jehož
předmětem byl nadále nárok žalobce na zaplacení bolestného ve výši 9 548,59 Kč
a nárok na zaplacení náhrady za ZSU ve výši 591 253,33 Kč. Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 15. 6. 2020, č. j. 7 C
236/2015-250, zamítl žalobu na zaplacení 600 801,92 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení
účastníků i státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 6. 1. 2014 napadl žalobce
nožem, čímž mu způsobil poranění levého lokte hlubokou bodnou ránou s venózním
krvácením. Znalec MUDr. Martiník, DrSc. Ani po doplnění znaleckého posudku
neodstranil jeho nedostatky a vady tak, aby posudek mohl být podkladem pro
závěr o výši peněžité náhrady, a proto okresní soud ustanovil znalce k podání
revizního posudku. Znalec MUDr. Jan Flídr v revizním znaleckém posudku ze dne
2. 11. 2019 vyčíslil bolestné na 319 251 Kč a náhradu za ztížení společenského
uplatnění na 34 247 Kč. Na základě svého vyšetření shledal žalobce psychicky
zdravým, jeho posttraumatická stresová porucha již odezněla, proto se nemohla
projevit v hodnocení ZSU, ale znalec její existenci po přechodnou dobu po
zranění zahrnul do hodnocení bolestného, s tím, že šlo o psychickou bolest. Po
seznámení s těmito závěry revizního znaleckého posudku žalobce při jednání 4. 5. 2020 změnil žalobu tak, že požadoval zaplacení celé částky 600 801,92 Kč
jako náhrady za bolest. Žalovaný proti celému takto uplatněnému nároku vznesl
námitku promlčení. Okresní soud věc posoudil podle § 2958 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a s odkazem na § 619 odst. 2, §
620 odst. 1 a § 629 odst. 1 o. z. shledal námitku promlčení důvodnou.
Žalobci
byly známy okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty nejpozději 2. 11. 2015, kdy podal žalobu, neboť již v ten okamžik věděl o svém nároku na
bolestné a osobě povinné k jeho úhradě. Uplatnil-li nárok na bolestné změnou
žaloby 4. 5. 2020, bylo to po marném uplynutí promlčecí lhůty. Vznesení námitky
promlčení soud neshledal v rozporu s dobrými mravy, žalobce při vyčíslení
jednotlivých nároků vycházel ze znaleckého posudku MUDr. Karla Martiníka,
DrSc., na jehož nedostatky žalovaný upozorňoval od počátku řízení, žalobce
přesto trval na jeho správnosti. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 10. 2020, č. j. 26 Co
189/2020-279, potvrdil rozsudek okresního soudu v části, kterou byla zamítnuta
žaloba co do 591 253,33 Kč s příslušenstvím (výrok I), v části, kterou byla
žaloba zamítnuta co do 9 548,59 Kč s příslušenstvím, rozsudek změnil tak, že
uložil žalovanému zaplatit žalobci 9 548,59 Kč s příslušenstvím (výrok II),
rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudem prvního stupně (výrok
III až V) a o nákladech odvolacího řízení (výrok VI). Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a s odkazem na judikaturu dovolacího soudu
podrobněji rozvedl, že nároky podle § 2958 o. z. jsou jednotlivé, dílčí a
samostatné, tudíž se i samostatně promlčují. Nárok na bolestné ve výši 591
253,33 Kč, který žalobce uplatnil až 4. 5. 2020, shledal promlčeným již ke dni
7. 9. 2018, s tím, že promlčecí lhůta počala běžet 7. 9. 2015. Totožnost škůdce
žalobce znal již 6. 1. 2014, kdy ho žalovaný napadl, nejpozději pak v okamžiku,
kdy byl žalovaný uznán vinným v trestním řízení, tj. 4. 9. 2014. Vědomost o
újmě, resp. o ustálení svého zdravotního stavu ke dni 12. 8. 2015, získal
žalobce ze znaleckého posudku MUDr. Karla Martiníka, DrSc., který mu musel být
znám nejpozději ke dni 7. 9. 2015, kdy formuloval předžalobní výzvu. Shodně se
soudem prvního stupně odvolací soud nespatřoval ve vznesení námitky promlčení
porušení dobrých mravů. Nárok na náhradu bolestného vy výši 9 548,59 Kč na
rozdíl od soudu prvního stupně promlčeným neshledal, neboť jej žalobce uplatnil
již žalobou dne 2. 1. 2015, kterou následně rozšířil o 591 253,33 Kč. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a navazujících výrocích III až VI napadl
žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména
od rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018 a rozsudků sp. zn. 33 Odo 944/2006 a 33 Odo
1310/2004. Odvolací soud pochybil, posoudil-li žalobcem uplatněnou změnu
právního důvodu ze ztížení společenského uplatnění na bolestné jako změnu
žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. Jeho povinností bylo nárok v žalobě skutkové
vymezit a uvést, čeho se domáhá. Je pak na soudu, aby nároky v žalobě právně
posoudil a podřadil pod příslušné hmotněprávní ustanovení.
Již v žalobě
dostatečně uvedl, z čeho dovozuje vznik škodní události a popsal negativní
projevy, se kterými spojuje své obtíže. Na jednání 4. 5. 2020 nezměnil skutkové
vymezení nároku, petit a ani nežádal více než v původní žalobě. Pouhá změna
právní kvalifikace neznamená změnu žaloby, proto odvolací soud nesprávně
posoudil nárok žalobce jako promlčený. Žalovaný vznesl námitku promlčení v
rozporu s dobrými mravy. Žalobce vycházel při podání žaloby ze závěrů
znaleckého posudku, kterému jako laik důvěřoval. Odvolací soud to nevzal
dostatečně v potaz, stejně jako to, že posudek byl zpracován bezprostředně po
zásadní změně právní úpravy náhrady újmy. Žalobce navrhl zrušení rozsudku v
rozsahu napadeném dovoláním, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení
věci Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením, které učinily soudy obou
stupňů, a navrhl dovolání odmítnout či zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v dané specifické skutkové situaci soudy
obou stupňů nesprávně posoudily dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku
okamžiku uplatnění nároku na náhradu za bolest u soudu. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného
peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy;
vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu
škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit,
stanoví se podle zásad slušnosti. Citované ustanovení zakládá při újmě na zdraví právo poškozeného na náhradu za
bolest, za ztížení společenského uplatnění a za další nemajetkové újmy. Byť jde
o důsledek téže škodní události, jedná se o různé nároky, lišící se svým
skutkovým vymezením. Bolestné má poškozenému vynahradit přechodné („vytrpěné“)
bolestivé stavy (ať fyzické či psychické), včetně určité míry nepohodlí a
omezení, obvykle provázejících léčbu. Náhrada za ztížení společenského
uplatnění slouží k odčinění trvalých nepříznivých následků, představujících
překážku lepší budoucnosti poškozeného poté, kdy se jeho zdravotní stav ustálil
natolik, že nelze očekávat další zlepšení. Jedním z rozdílů mezi uvedenými
dvěma nároky je doba jejich trvání. Nová kategorie dalších nemajetkových újem
je pak spojena se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve
fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o
specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace
zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné
újmy na zdraví nad obvyklou míru. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné
nároky, byť vycházejí z téže škodní události, je nutné je v žalobě přesně
vyčíslit a každý nárok podložit konkrétními skutečnostmi.
Žaloba musí obsahovat
(byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik
škodní události (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo
3584/2012, publikované pod C 14698 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck), a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své
obtíže, které požaduje odčinit. Protože soud je při rozhodování o těchto
nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v
návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké
výši jednotlivé nároky požaduje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19). Přiřazení
jednotlivých plnění, jichž se žalobce domáhá na základě různých skutkových
tvrzení, k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z., je pak věcí právní
kvalifikace, která náleží soudu. V daném případě žalobce v žalobě popsal způsob poškození svého zdraví žalovaným
a vylíčil i obtíže, které mu toto poškození přináší, včetně obtíží psychického
rázu. Částky požadované náhrady u každého z nároků (bolestného a ZSU) odvodil
ze znaleckého posudku, zpracovaného před podáním žaloby, v srpnu 2015. Znalec u
žalobce konstatoval posttraumatickou stresovou poruchu, kterou ohodnotil v
rámci ztížení společenského uplatnění žalobce. V průběhu řízení však došlo ke
změně skutkových okolností, když revizní znalec konstatoval, že posttraumatická
stresová porucha sice u žalobce byla po poranění přítomna, avšak ke dni podání
revizního znaleckého posudku již vymizela, proto ji znalec nemohl vzít v úvahu
při stanovení míry ZSU. Protože však žalobce po určitou dobu skutečně trpěl
psychickými obtížemi, posoudil je znalec jako přechodnou psychickou bolest a
ohodnotil je při stanovení výše odškodnění v rámci bolestného. Za těchto
okolností se postup odvolacího soudu, který ve shodě se soudem prvního stupně
posoudil reakci žalobce na popsanou změnu skutkových okolností v průběhu řízení
jako částečné zpětvzetí žaloby o náhradu za ZSU a tomu odpovídající rozšíření
žaloby o náhradu bolestného, jeví formalistickým a nespravedlivým. Žalobce již
v žalobě tvrdil, že trpí psychickými obtížemi a od zahájení řízení za ně
požadoval náhradu. Vzhledem k tomu, že v době, kdy podle prvního znaleckého
posudku byl již žalobcův zdravotní stav ustálen, vzal znalec tyto obtíže v
úvahu při hodnocení ZSU, a proto i žalobce odpovídající část náhrady zahrnul do
požadavku na odčinění ZSU. V průběhu řízení se žalobce nepřestal domáhat
náhrady za posttraumatickou stresovou poruchu, jen po jejím odeznění ji znalec
posoudil (s ohledem na její dočasnost) jako dočasnou psychickou bolest. Nezměnilo se tedy nic na tom, jak ji žalobce pociťoval, ani na tom, že za ni
požaduje náhradu, jen v důsledku ukončení jejího trvání je již namístě ji po
právní stránce pokládat za psychickou obtíž dočasnou.
Nárok na její náhradu
nezměnil svou povahu tím, že jej žalobce při změně žaloby nazval bolestným,
posouzení daných obtíží v rámci bolestného je důsledkem objektivních důvodů,
nezávislých na vůli účastníků (vymizení psychických obtíží v průběhu soudního
řízení). Podřadí-li žalobce v žalobě, veden závěry znaleckého posudku o trvalých
následcích, své obtíže odpovídající posttraumatické stresové poruše s jim
odpovídající částkou pod nárok na náhradu za ZSU, pak nejde o změnu žaloby,
jestliže tyto obtíže v průběhu řízení vymizí a v reakci na to žalobce tento
druh obtíží podřadí pod bolest a na její náhradu požaduje nadále danou částku
jako bolestné. Za takové specifické skutkové situace je proto namístě závěr, že
žalobce uplatnil nárok na zaplacení náhrady za bolest představovanou dočasnou
posttraumatickou stresovou poruchou již v žalobě. Závěr soudů obou stupňů o
jeho promlčení je proto nesprávný. Nelze ovšem přehlédnout, že o části nároku na náhradu za posttraumatickou
stresovou poruchu bylo již soudem prvního stupně pravomocně rozhodnuto, byť v
rámci rozhodnutí o náhradě za ZSU. Tuto okolnost by soud měl při rozhodování o
bolestném vzít v potaz, stejně jako zásadu, že právní kvalifikací žalobce není
soud vázán. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání je důvodné, neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním závěru
ohledně vymezení nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví v žalobě a v jeho
důsledku na nesprávném závěru o promlčení uplatněného nároku na bolestné. Proto
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
vrátil věc soud prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g ve spojení s § 226
o. s. ř.). O nákladech řízení před soudy obou stupňů i o nákladech tohoto dovolacího
řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu