30 Cdo 936/2018-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce města
Trutnov, se sídlem v Trutnově, Slovanské náměstí 165, proti žalované České
republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o
zaplacení 163 852 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C
348/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.
11. 2017, č. j. 55 Co 355/2017-84, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. 55 Co 355/2017-84,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhá po žalované náhrady škody ve výši 163 852 Kč
způsobené nesprávným úředním postupem Policie České republiky (dále jen
„Policie“), která v období od dubna do listopadu 2014 oznámila Městskému úřadu
Trutnov, jakožto správnímu orgánu příslušnému k projednání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, celkem 32 případů podezření na
ovlivnění řidiče jinou návykovou látkou než alkoholem, a to na základě
orientačního vyšetření odběrem slin, aniž by nařídila toxikologické vyšetření.
V některých těchto případech žalobce na základě jím objednaných toxikologických
vyšetření dospěl v rámci projednávání přestupků k závěru, že buď míra ovlivnění
návykovou látkou byla zanedbatelná, a tudíž se o přestupek nejednalo, v
dalších, že naopak míra ovlivnění dosáhla intenzity umožňující kvalifikaci
případu jako trestného činu a ve zbylých se jednalo o přestupek. Žalobce tvrdí,
že obstarání toxikologického vyšetření bylo ve všech případech povinností
Policie při plnění jejích úkolů v oblasti stíhání trestné činnosti a oznámení
případů jen na základě orientačních vyšetření odběrem slin, bez podložení
příslušným toxikologickým vyšetřením žalobci, jakožto správnímu orgánu k
projednání přestupku, bylo nesprávným úředním postupem. Pokud následně žalobce
musel v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu při plnění povinností při
působnosti správního orgánu k projednávání přestupků proti bezpečnosti a
plynulosti silničního provozu vynaložit žalobní částku na provedení
toxikologických vyšetření, jde o škodu, která mu vznikla nesprávným úředním
postupem Policie, za níž odpovídá stát v režimu odpovědnosti státu za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
13. 7. 2017, č. j. 10 C 348/2015-72, žalobě vyhověl co do povinnosti žalované
zaplatit žalobci částku 150 633 Kč (výrok I rozsudku soudu prvního stupně), ve
zbývající části co do částky 13 219 Kč žalobu zamítl (výrok II rozsudku soudu
prvního stupně) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení
tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu (výrok III rozsudku soudu
prvního stupně).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, podle něhož
Policie v případech uvedených v rozsudku (kromě dvou případů řidičů D. D. a T.
H.) poté, co při silniční kontrole zjistila orientačním testem přítomnost
návykové látky u řidiče motorového vozidla, vyzvala jej, aby se podrobil
lékařskému vyšetření a ve zdravotnickém zařízení zajistila odběr vzorků
biologického materiálu. Policie následně oznámila tyto případy podezření ze
spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu žalobci,
jakožto příslušnému správnímu orgánu. Žalobce nechal v projednávaných případech
provést toxikologické vyšetření a příslušnému zdravotnickému zařízení zaplatil
za tento rozbor žalobní částku. Ve dvou případech (řidičů D. D. a T. H.) nebylo
prokázáno, že došlo k oznámení přestupku ze strany Policie, soud prvního stupně
proto žalobu co do částky 13 219 Kč připadající na tyto dva případy zamítl, ve
zbytku co do částky 150 633 Kč žalobě vyhověl. Po právní stránce soud prvního
stupně uzavřel, že bylo povinností Policie před tím, než oznámila správnímu
orgánu přestupek, nejen zajistit odběr vzorků biologického materiálu, ale
nechat provést i toxikologické vyšetření na přítomnost omamných psychotropních
látek v těchto odebraných vzorcích. Pokud tak Policie neučinila, šlo o její
nesprávný úřední postup; jestliže v jeho důsledku vznikla žalobci škoda,
odpovídá za ni stát v režimu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci nesprávným úředním postupem.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 11.
2017, č. j. 55 Co 355/2017-84, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku I a v závislém nákladovém výroku III a řízení zastavil
(výrok I usnesení odvolacího soudu). Dále rozhodl o nákladech řízení vedeného
před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu
(výrok II usnesení odvolacího soudu). Zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního
stupně nebyl odvoláním napaden a nabyl tak samostatně právní moci.
5. Odvolací soud vyslovil na témže skutkovém základě, na němž rozhodoval
soud prvního stupně, následující právní závěry. Projednávání přestupků proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu je realizováno ze strany žalobce v
rámci výkonu přenesené působnosti státu, na kterou žalobce, jakožto obec s
rozšířenou působností, dostává příspěvky ze státního rozpočtu. Jestliže si
žalobce v souvislosti s projednáváním přestupků obstarával toxikologické
vyšetření jednotlivých přestupců, tak náklady na provedení těchto vyšetření
mají být hrazeny z rozpočtových prostředků za tím účelem poskytnutých žalobci
ze státního rozpočtu. Dále odvolací soud dovodil, že způsob, jakým žalobce
skutkově vylíčil svůj nárok, nelze podřadit pod institut náhrady škody, aby byl
projednatelný v občanském soudním řízení. Žalobní nárok není možno podřadit
režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“, neboť nešlo o vzájemný vztah účastníků z výkonu veřejné
moci, stát zde nevystupoval vůči žalobci v tzv. vrchnostenské pozici dané
zákonem. Není tak dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci v
občanském soudním řízení podle § 7 občanského soudního řádu. Není zde ani
pravomoc soudu ve správním soudnictví podle soudního řádu správního, když
oznámení přestupku ze strany Policie, kterým deleguje projednání přestupku na
žalobce, není rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy správním orgánem.
Nejde rovněž o případ, kdy bylo možno pravomoc soudu založit dle části páté
občanského soudního řádu, jež se týká řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto
jiným orgánem, neboť zde správní orgán podle zvláštního zákona žádné rozhodnutí
nevydal. Odvolací soud proto napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil pro
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku pravomoci
soudu, a to aniž by postoupil věc k projednání a rozhodnutí jinému orgánu,
neboť zde takového orgánu není, v jehož pravomoci by věc byla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu („do všech
výroků“) včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázek
hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny.
7. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož náklady
vynaložené žalobcem v souvislosti s projednáváním přestupků proti bezpečnosti a
plynulosti silničního provozu v rámci výkonu státní správy v přenesené
působnosti mají být hrazeny z rozpočtových prostředků poskytnutých státem, a
jen z toho důvodu nemůže být vynakládání těchto prostředků škodou vzniklou
žalobci. Žalobce dále opakuje svou argumentaci uplatněnou v předchozím řízení
před soudy nižších stupňů, že bylo v projednávané věci nesprávným úředním
postupem Policie, pokud oznamovala žalobci, jakožto příslušnému správnímu
orgánu, podezření ze spáchání přestupku k projednání, aniž by toto oznámení
bylo podloženo relevantním důkazem prokazujícím spáchání přestupku, v tomto
případě toxikologickým vyšetřením. Uvedená povinnost Policie přitom v souzeném
období vyplývala z ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění tehdy platném a účinném, podle něhož orgány Policie
oznamují příslušným správním orgánům přestupky, o nichž se dozví, nejsou-li
samy příslušné k jejich projednávání, přičemž v oznámení uvedou zejména, který
přestupek je ve skutku spatřován, důkazní prostředky, které jsou jim známy a
které prokazují, že jde o přestupek a že byl spáchán určitou osobou, je-li
známa. Zároveň tato povinnost plyne i z dalších předpisů upravujících působnost
a činnost Policie související s výkonem dohledu nad bezpečností a plynulostí
silničního provozu a s jejím postavením v trestním řízení a úkoly v rámci
stíhání trestné činnosti. Dále žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
že uplatněný nárok nelze podřadit pod instituty obecné (soukromoprávní)
odpovědnosti za škodu ani odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci, tudíž se nejedná o věc svěřenou do pravomoci soudů v občanském
soudním řízení (ať již podle části třetí či páté občanského soudního řádu),
jakož ani o věc správního soudnictví, čímž je založen nedostatek podmínky
řízení v nedostatku pravomoci soudu. A vzhledem k tomu, že odvolací soud
neshledal pravomoc ani jiného orgánu, že je zde důvod k zastavení řízení, aniž
by byla věc postoupena orgánu, v jehož pravomoci by projednání a rozhodnutí
věci bylo. Žalobce zdůraznil, že žalobní nárok uplatnil podle § 14 OdpŠk u
žalované, následně po odmítnutí uspokojení žalovanou (jakož i Ministerstvem
dopravy ČR, u něhož jej uplatnil rovněž), podal žalobu k příslušnému soudu,
přičemž žalobní nárok právně opodstatnil jako nárok z odpovědnosti státu při
výkonu veřejné moci dle zákona č. 82/1998 Sb. (přitom žalobce výslovně
zdůraznil, že se touto žalobou vůči žalované nedomáhá navýšení příspěvku na
plnění úkolů obce v přenesené působnosti dle § 62 zákona č. 128/2000 Sb., o
obcích). Pokud odvolací soud vyslovil v napadeném usnesení nejen to, že nejde o
nárok z tohoto titulu, že nejde ani nárok z obecné (soukromoprávní)
odpovědnosti za škodu, ale dokonce, že nejde vůbec o věc, jež by byla v
pravomoci soudu, přičemž není ani v pravomoci jiného orgánu, pak jde o odepření
spravedlnosti a práva na soudní ochranu.
Tento závěr nadto vyslovil odvolací
soud napadeným rozhodnutím bez toho, aby o svém názoru žalobce jakkoliv zpravil
a dal mu možnost k vyjádření; rozhodnutí je vůči žalobci překvapivým a jde tak
o upření práva na spravedlivý proces. V této souvislosti žalobce poukázal na
doktrinální pravidlo, podle něhož není-li věc sice svěřena do pravomoci soudu,
avšak není-li zároveň stanovena ani pravomoc jiného orgánu, musí být věc
projednána a rozhodnuta soudem, aby nedošlo k odepření spravedlnosti.
8. Takto lze tedy extrahovat z obsahu dovolání dovolací otázku, zda je k
projednání a rozhodnutí žalobcem uplatněného nároku na zaplacení nákladů
vynaložených na provedení toxikologických vyšetření žalobcem v jeho působnosti
správního orgánu k projednávání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu dána pravomoc soudu či jiného orgánu vzhledem k hmotněprávní
povaze uplatněného nároku. Hledisko přípustnosti dovolací otázky pak spočívá v
tom, že jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena.
9. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že souhlasí se závěry
odvolacího soudu vyjádřenými v napadeném rozhodnutí a navrhla zamítnutí
dovolání jako nedůvodného.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (dovolatelem je obec a jedná za ni
před soudem starostou pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání) a
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným dle § 237 o. s. ř. pro
řešení shora uvedené dovolací otázky, zda je k projednání a rozhodnutí nároku
na zaplacení nákladů vynaložených na provedení toxikologických vyšetření
žalobcem v jeho působnosti správního orgánu k projednávání přestupků proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dána pravomoc soudu či jiného
orgánu. Tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání je důvodné.
16. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého
práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly
jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudní řízení projednávají a rozhodují
za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci
projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to
zákon (odstavec 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje
zvláštní zákon (odstavec 4).
17. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní
firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,
musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a
označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
18. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky
řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci
soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci
usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním
žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
19. Pravomoc soudů projednávat a rozhodovat spory v občanském soudním
řízení dle citovaného ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. se odvíjí od hmotněprávní
povahy věci, která musí vyplývat z poměrů soukromého práva. Podle § 7 odst. 3
o. s. ř. jsou pak soudy nadány pravomocí projednávat a rozhodovat i jiné věci,
které nemusí vyplývat z poměrů soukromého práva, je-li taková pravomoc soudům
svěřena přímo (zvláštním) zákonem.
20. V tomto případě odvolací soud založil své rozhodnutí na východisku,
podle něhož způsob, jakým žalobce vylíčil svůj nárok, nelze podřadit pod
institut náhrady škody, aby byl projednatelný v občanském soudním řízení. Podle
právních závěrů odvolacího soudu, vzhledem k tomu, že žalobce realizuje
projednání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích v rámci výkonu přenesené působnosti státní správy, na kterou
žalobce, jakožto obec s rozšířenou působností, dostává příspěvky ze státního
rozpočtu, pak náklady spojené s tímto výkonem státní správy (na obstarání
toxikologických vyšetření) mají být hrazeny z rozpočtových prostředků. Jelikož
v tomto případě ze strany Policie nešlo o výkon veřejné moci vůči žalobci,
uzavřel odvolací soud, že žalobní nárok nelze podřadit pod režim zákona č.
82/1998 Sb. a tento zákon na vztah žalobce a žalované nedopadá.
21. Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn.
22 Cdo 4072/2011, uveřejněném pod číslem 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 1229/13, vyslovil, že občanské
soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací; je tedy věcí
žalobce, co učiní předmětem řízení a jaké skutkové okolnosti vnese do řízení.
Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok,
který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně
relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). V intencích
těchto judikaturních závěrů lze uzavřít, že jsou-li pro vymezení předmětu
řízení určující výhradně jen skutková tvrzení vyjádřená v žalobě, pak pro toto
vymezení předmětu řízení není významné, jaký je vzájemný (skutečný) vztah
účastníků řízení, jež vedl k podání žaloby. Vždy je podstatné a určující, jak
žalobce svůj nárok v žalobě vymezil.
22. V tomto případě žalobce vymezil svůj nárok ve skutkové rovině
jednoznačně jako nárok na náhradu škody, která měla vzniknout žalobci tím, že
vynaložil určité náklady (na provedení toxikologických vyšetření) v příčinné
souvislosti s konkrétním postupem Policie, jež žalobce považuje za nesprávný
úřední postup. Podstatné v této souvislosti je, že žalobce vylíčil rozhodující
skutečnosti tak, že předmětné náklady na provedení toxikologických vyšetření
vynaložil ze svých prostředků, s nimiž hospodaří jakožto obec v postavení osoby
soukromého práva.
23. Je-li takto skutkově nárok vymezen a jsou-li skutková tvrzení v
souvztažnosti s žalobním požadavkem (petitorně znějícím na zaplacení žalobní
částky), pak nebylo možno uzavřít, že nejde o věc vyplývající z poměrů
soukromého práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., k jejímuž
projednání by nebyla dána pravomoc soudů. Otázku pravomoci soudu k rozhodnutí a
projednání věci zkoumá soud jakožto podmínku řízení kdykoliv za řízení (viz §
103, § 104 odst. 1 o. s. ř.), přičemž z hlediska posouzení otázky pravomoci
soudu je určující, jak je žalobní nárok skutkově (a petitorně) vymezen, a
nikoliv, jak tvrzený skutkový stav nižší soudy právně kvalifikují.
24. K tomu lze odkázat na judikaturu zvláštního senátu zřízeného podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který v
usnesení ze dne 28. 5. 2013, č. j. Konf 67/2012-8, uvedl: „Při rozhodování o
příslušnosti soudů k projednání předmětného sporu není namístě zvažovat, zda
žalobkyně v občanském soudním řízení může být úspěšná, či nikoliv, případně zda
by pro ni nebylo příznivější domáhat se za daného skutkového stavu odstranění
závadného stavu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu v
řízení před správními soudy podle § 82 s. ř. s. Ostatně pokud by žalobkyně sama
vymezila předmět řízení nesprávně voleným petitem a soudy by její žalobě
nevyhověly, nelze v takovém postupu soudů spatřovat porušení práv chráněných
čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 37/2000, č. 9/2000 Sb. ÚS). S ohledem na
zásadu dispoziční vlastní občanskému soudnímu řízení i řízení před správními
soudy je výlučně na žalobkyni, aby nastavila referenční rámec soudního řízení,
které podanou žalobou sama vyvolala.“
25. Význam právní kvalifikace uplatněného nároku soudem vyvstává až
následně v rámci hmotněprávního posouzení tvrzeného (případně zjištěného
skutkového stavu). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že žalobce
není povinen uvádět v žalobě ustanovení zákona, jímž svůj nárok odůvodňuje, a
právní kvalifikace nároku, pokud je v žalobě uvedena, není pro soud závazná,
neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004,
ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1934/2001, publikovaný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Jestliže žalobní požadavek vychází z dostatečných (úplných a
relevantních) skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po
právní stránce, je povinností soudu nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v
žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.
26. Odvolací soud pochybil, pokud řízení zastavil pro nesplnění podmínek
řízení v situaci, kdy na základě žalobních tvrzení a žalobního žádání nelze
dovodit, jak je výše vysvětleno, že by pravomoc soudu v civilním řízení podle §
7 odst. 1 o. s. ř. nebyla dána.
27. Provedení právního posouzení žalovaného nároku je úkolem soudu
prvního stupně (a přezkum jeho právních závěrů úkolem soudu odvolacího),
přičemž není vyloučeno, aby v důsledku takového právního posouzení dospěl
odvolací soud k závěru, že věc z hlediska její hmotněprávní podstaty není v
pravomoci soudů v občanském soudním řízení dle § 7 o. s. ř. a vyvodil z toho
příslušné procesní závěry dle § 104 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. – tedy
řízení zastavil. Nemůže tak ale učinit bez toho, aby o svém závěru informoval
účastníky řízení a umožnil jim se k zamýšlenému procesnímu postupu vyjádřit a
bez toho, aby následně věc postoupil příslušnému orgánu zákonem nadanému
pravomocí k jejímu projednání a rozhodnutí.
28. Již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
361/2009, vyslovil Nejvyšší soud, že při závěru o nedostatku soudní pravomoci
je soud v usnesení o zastavení řízení (s výjimkou případu zastavení řízení pro
nedostatek pravomoci tuzemských soudů) vždy povinen současně rozhodnout o tom,
kterému správnímu nebo jinému orgánu věc postupuje; není-li takového jiného
orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků
sporu zpravidla jiný orgán než právě soud. Absence výroku o postoupení věci, má-
li dojít k zastavení řízení pro nedostatek soudní pravomoci, se rovná účinkům
denegationis iustitiae, odepření práva na soudní ochranu, jež je každému
zaručeno.
29. Pokud tedy odvolací soud shledal v poměrech projednávané věci, že
není dána pravomoc soudu k jejímu projednání a rozhodnutí, přičemž neshledal
ani pravomoc jiného orgánu, do jehož působnosti by věc náležela, pak nebylo
možné řízení zastavit s tím, že zde není nikoho, kdo by byl nadán pravomocí věc
projednat a rozhodnout. V takovém případě nezbývá, než aby k ochraně práv a
oprávněných zájmů účastníků sporu byl povolán právě soud, aby bylo zachováno
právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, řízení zastaveno, aniž by
byla věc postoupena příslušnému orgánu nadanému pravomocí ji projednat a
rozhodnout, tak není správné.
30. Navíc, v tomto případě tak odvolací soud učinil, aniž by otázka
pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci byla v předchozím řízení řešena,
a aniž by se k ní účastníci mohli vyjádřit. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 467/2009, vyslovil Nejvyšší soud, že zruší-li
odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, řízení zastaví a rozhodne o
postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci podle jeho názoru náleží [§ 221
odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a to aniž by v předchozím řízení byla otázka
pravomoci soudu účastníky zpochybněna a aniž by odvolací soud účastníky se svým
právním názorem na pravomoc soudu, odlišným od právního názoru soudu prvního
stupně, seznámil a umožnil jim se k němu vyjádřit, jde o rozhodnutí překvapivé,
a tedy řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. A právě tato situace v řízení nastala, když odvolací soud vydal napadené
rozhodnutí bez jednání, aniž by účastníky se svým právním názorem na pravomoc
soudu seznámil. Jde tedy o vadu řízení, k níž dovolací soud rovněž musel
přihlédnout, neboť dovolání shledal přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a z vyložených důvodů i
opodstatněným. Proto dovolací soud dle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc dle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, ve kterém odvolací soud nově rozhodne o
odvolání žalované.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu