U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobkyně FU QUAN, s. r. o., IČ: 26428466, se sídlem v Praze
4, Libušská 319, zast. JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9,
Jandova 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 60.511.926,37 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 86/2011, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 30 Co
117/2012-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 12. 2011, č.j. 20 C 86/2011-73,
jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 60.511.926,37 Kč (výrok I.); současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobkyně se coby společnost s ručením omezeným domáhá náhrady škody,
která jí měla vzniknout v důsledku toho, že její jednatel Z. C. W. a společník
Z. J. W. v průběhu trestního stíhání vedeného pro trestný čin krácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961
Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, byli usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 1 Np 138/2005, vzati do vazby
(vazba započítávána od 26. 4. 2005), ze které byli propuštěni až usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 3 To 4/2007, přičemž
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 3 To 67/2008, byli
zproštěni obžaloby. Vzhledem k tomu, že se uvedené vazebně stíhané fyzické
osoby nemohly podílet na řízení žalující obchodní společnosti, měla žalobkyni
vzniknout škoda ve výši 23.245,- Kč důsledkem opožděné úhrady za
telekomunikační služby (tvořená úroky z prodlení a náklady řízení), ve výši
61.887.364,- Kč důsledkem znehodnocení zboží, které jí bylo orgány činnými v
trestním řízení zabaveno v době od 2. 5. 2005 do 27. 6. 2005 a vráceno 22. 7.
2010, ve výši 684.000,- Kč důsledkem odcizení vybavení kanceláře a ve výši
700.000,- Kč z důvodu nemožnosti dostát závazkům ze smlouvy o finančním
leasingu uzavřené dne 8. 8. 2002 mezi žalobkyní a obchodní společností ŠKOFIN
s. r. o., jejímž následkem žalobkyně přišla o právo nabýt za zůstatkovou cenu
122,- Kč osobní automobil zn. ŠKODA Super Elegance 2,5 TDI, jehož pořizovací
cena činila 1.159.499,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
uplatněný nárok skutkově vymezený jako nárok na náhradu škody způsobené
rozhodnutím o vazbě (§ 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“) žalobkyni
přiznat nelze, neboť osobou aktivně věcně legitimovanou k uplatnění uvedeného
nároku je pouze fyzická osoba, na níž byla vazba vykonána. Odvolací soud
současně dospěl k závěru, že žalobkyni nenáleží ani náhrada škody způsobené
nezákonným trestním stíháním jejího jednatele a společníka, poněvadž k takovému
nároku je podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. aktivně věcně legitimován
toliko účastník trestního řízení, jímž žalobkyně nebyla. Mezi škodou, která
měla vzniknout na odňatém zboží, a trestním stíháním jednatele a společníka
žalující obchodní společnosti pak dle závěrů odvolacího soudu není dána
příčinná souvislost. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do
důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně odvolacímu soudu,
jenž na její straně shledal nedostatek aktivní věcné legitimace, vytýkala
přepjatě formalistický výklad zákona č. 82/1998 Sb. Vyjadřovala právní názor,
že za situace, kdy byli vazebně trestně stíháni jednatel a další její
společník, došlo v přeneseném slova smyslu též k „vazebnímu stíhání“ žalující
právnické osoby, která v důsledku trestního stíhání označených fyzických osob
nemohla být jakkoliv činná. Uvedla, že výklad hmotněprávních norem odvolacím
soudem je v rozporu s idejemi a principy fungování právního státu a porušuje
ustanovení článků 2 odst. 2, 11 a 36 usnesení předsednictva České národní rady
č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti
ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen –
„Listina základních práv a svobod“). Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů
nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že právnická osoba (společnost
s ručením omezeným) není aktivně věcně legitimována ve sporu proti státu o
náhradu škody způsobené výkonem vazby na jejím jednateli či společníkovi ani ve
sporu o náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním uvedených
fyzických osob.
Dojde-li k trestnímu stíhání určité osoby, jež není skončeno pravomocným
odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, je třeba nároky na náhradu škody, jež
jí tímto vznikly, posoudit podle ustanovení o náhradě škody způsobené
nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.
2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS
pod C 1813 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3489/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31,
svazek 3-4/2010). Právo na náhradu škody vzniklé nezákonným rozhodnutím pak
ustanovení § 7 zákona č. 82/1998 Sb. přiznává pouze účastníkům řízení, v němž
bylo toto rozhodnutí vydáno. Otázku, kdo je účastníkem daného řízení, řeší
konkrétní procesní předpisy. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen - „tr. ř.“), přiznává
postavení účastníků řízení především osobám označeným v ustanovení § 12 odst. 6
tr. ř. jako strany řízení tj. - tomu, proti němuž se vede trestní řízení,
zúčastněné osobě a poškozenému a v řízení před soudem též státnímu zástupci a
společenskému zástupci; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž
návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek (k
rozboru otázky účastenství v trestním řízení srov. více rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 99, svazek 9-10/2010). Pouze tyto
osoby je tak třeba považovat za účastníky řízení ve smyslu § 7 zák. č. 82/1998
Sb., kteří jsou aktivně věcně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu škody
způsobené nezákonným trestním stíháním. Soudní praxe proto dovodila, že
obchodní společnost nemá nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím, která jí vznikla v důsledku trestního stíhání jejího jednatele
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1956/2004,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 81, č. sešitu
9, ročník 2006). Ze stejného důvodu obchodní společnost, která zaplatila
náklady obhajoby svého společníka, není aktivně věcně legitimována ve sporu
proti státu o náhradu škody způsobené jeho trestním stíháním (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10132). Uvedené závěry se obdobně uplatní
i v případě nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě. Tento nárok
náleží totiž výlučně fyzické osobě, na níž byla vazba vykonána (§ 9 odst. 1
zák. č. 82/1998 Sb.). Obchodní společnost, jejíž jednatel či společník byl
vazebně stíhán, tudíž ve sporu proti státu o náhradu škody způsobené
rozhodnutím o vazbě aktivně věcně legitimována není.
Závěr odvolacího soudu, že žalující obchodní společnost není aktivně věcně
legitimována ve sporu proti státu o náhradu škody způsobené výkonem vazby na
jejím jednateli a společníkovi ani ve sporu o náhradu škody způsobené jejich
trestním stíháním, je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci. Vytýká-li dovolatelka
odvolacímu soudu přepjatě formalistický výklad zákona č. 82/1998 Sb., dlužno
uvést, že Listina základních práv a svobod přímý nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nezakládá.
Stanoví totiž, že podmínky a podrobnosti odpovědnosti státu za takto způsobenou
škodu upravuje zákon (čl. 36 odst. 3, 4 listiny základních práv a svobod),
kterým je právě zákon č. 82/1998 Sb. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací
praxi již dovodil, že čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod přiznává
nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního
orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem pouze za
splnění zákonem stanovených obecných podmínek, mezi něž náleží rovněž podmínka
aktivní věcné legitimace poškozeného ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zák. č.
82/1998 Sb., potažmo též ustanovení § 9 odst. 1 uvedeného zákona (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07). Výklad
právních norem upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím respektující zákonné vymezení aktivní věcné legitimace poškozeného
je tudíž v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm.
c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z
účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu