U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause
ve věci žalobců a) Ing. J. N., b) Ing. J. V., c) Polytechna Group, s. r. o.,
IČ: 43002706, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Thámova 181/20, d) NEVACO s. r.
o., IČ: 62586866, se sídlem v Praze 8, Karlín, Thámova 181/20, e) SOUNDSPHERE
s. r. o., IČ: 49704711, se sídlem v Praze 6, Ledecká 1, f) JOKK, s. r. o., IČ:
48589632, se sídlem v Jesenici u Prahy, Horní Jirčany 365, všech zastoupených
Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích,
Stankovského 144, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částek 4,000.000,- Kč s
příslušenstvím, 4,000.000,- Kč s příslušenstvím, 927.319,99 Kč s
příslušenstvím, 494.211,- Kč s příslušenstvím, 494.806,- Kč s příslušenstvím,
169.140 Kč s příslušenstvím, 174.553,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 18/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 23 Co 380/2009-148,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
uvedených částek (výroky I.- VII.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
VIII.). Žalobce a) a b) se žalované částky domáhali z titulu majetkové a
nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), jež jim vznikly v důsledku trestního řízení vedeného
vůči nim. Toto řízení bylo poté, co byl původní odsuzující rozsudek zrušen a
věcí se opakovně zabýval odvolací soud a posléze i soud dovolací, skončeno
zproštěním žalobců a) a b) obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek,
jímž by se dopustili trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, z
nějž byli obviněni. V důsledku průtahů v tomto řízení žalobci a) a b) podle
svých tvrzení utrpěli morální újmu, jež by měla být státem odškodněna. Žalobci
a) a b) se dále domáhali náhrady materiální újmy spočívající v úhradě nákladů
vynaložených na obhajobu v trestním řízení. Žalobkyně c), d), e), a f) se
domáhaly náhrady škody, jež jim vznikla tím, že v důsledku trestního řízení
vedeného vůči žalovaným a) a b) vystupujícím jako jejich statutární orgány
musely žalující společnosti provést změny v osobách jednatelů, které si
vyžadovaly vynaložení zvýšených nákladů odpovídajících výši požadovaných
částek. Obvodní soud se nejprve zabýval nárokem na přiměřené zadostiučinění za
průtahy v řízení a námitkou promlčení, jež ve vztahu k tomuto nároku vznesla
žalovaná. Soud vyšel ze zjištění, že trestní řízení bylo ukončeno právní mocí
zprošťujícího rozsudku dne 12. 9. 2006, kdy počala běžet šestiměsíční lhůta,
během níž nemůže dojít k promlčení práva na přiměřené zadostiučinění dle § 32
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., k jejímu stavení došlo uplatněním požadovaného
nároku u žalované dne 21. 2. 2007 a trvalo do doručení zamítavého stanoviska
žalobcům dne 11. 4. 2007. Soud dále přihlédl k tomu, že dne 11. 4. 2006 byla
žalobci uplatněna stížnost u Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen ESLP),
jenž ji posoudil jako nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků
nápravy, o čemž byli žalobci vyrozuměni dne 3. 11. 2008. Obvodní soud uvedl, že
zákon č. 160/2006 Sb., jímž byla do zákona č. 82/1998 Sb. nově vložena úprava
náhrady nemajetkové újmy, nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006, podali-li žalobci
před tímto datem včasnou stížnost k ESLP, došlo v souladu s přechodným
ustanovením obsaženým v čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. k prodloužení promlčecí
doby na jeden rok od účinnosti tohoto zákona, tedy do 27. 4. 2007. Ač soud dále
k této době přičetl dva měsíce, během nichž došlo ke stavení promlčecí doby v
rámci předběžného projednání nároku s žalovanou, shledal, že právo uplatněné
žalobou doručenou soudu dne 15. 5. 2008 je třeba považovat za promlčené.
Neobstojí ani tvrzení žalobců o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy,
neboť námitka promlčení není v tomto případě prostředkem umožňujícím značně
poškodit účastníka právního vztahu, žalobnímu návrhu tudíž v této části nelze
vyhovět.
Soud neshledal důvodným ani nárok žalobců na náhradu nákladů vynaložených v
souvislosti s trestním řízením, přičemž uvedl, že tento nárok by bylo možno
posuzovat jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle §
7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., jelikož za daných okolností by bylo možno
považovat za nezákonné rozhodnutí sdělení obvinění ze dne 3. 12. 1999, nicméně
právo na náhradu této škody mají pouze účastníci řízení, v němž bylo vydáno
rozhodnutí, z nějž vznikla škoda. V projednávané věci však bylo zjištěno, že
náklady obhajoby vynaložila žalobkyně c), jež účastnicí řízení nebyla. S
ohledem na tento právní závěr, soud nepřipustil změnu žaloby, dle níž měla být
žalované uložena povinnost zaplatit částku odpovídající nákladům obhajoby
žalobkyni c), dospěl-li by soud k závěru, že žalované nelze uložit zaplacení
těchto částek žalobcům a) a b).
Obvodní soud se dále zabýval otázkou, zdali v předmětném trestním řízení došlo
k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích. Po rekapitulaci
průběhu tohoto řízení uvedl, že v něm průtahy neshledal, celková délka řízení
(šest let a devět měsíců) pak odpovídá náročnosti věci, jež byla skutkově
značně složitá a vyžadovala opakované odborné znalecké posouzení. Není-li tedy
naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu, nemohou být důvodné ani nároky
žalobkyň c) až f) na náhradu škody jím vzniklé. Tento závěr současně soud
prvního stupně utvrdil v tom, že nárok žalobců a) a b) na poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění nemůže být opodstatněný, neboť nehledě na důvodně
uplatněnou námitku promlčení, nebyl by dán ani předpoklad nesprávného úředního
postupu. Uvedené úvahy vedly soud prvního stupně k zamítnutí všech v řízení
uplatněných žalobních návrhů.
K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 4. 11. 2009, č. j. 23 Co 380/2009-148, jako věcně správné
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal
správnými shora uvedené závěry soudu prvního stupně, zvláště pak ty, dle nichž
v trestním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v
průtazích, a v tomto směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně. Odvolací soud vyslovil souhlas i posouzením námitky promlčení soudem
prvního stupně, včetně závěru, že v daném případě ji nelze považovat za
odporující dobrým mravům. Odvolací soud rovněž odmítl tvrzení žalobců o
překvapivosti rozhodnutí, neboť rozhodnutí vycházelo z žalobních tvrzení a k
nim provedeného dokazování, a není tak důvodu soudu prvního stupně cokoliv
vytýkat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. spočívajícího v posouzení otázky aplikace § 7 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., a to především závěru týkajícího se aktivní věcné
legitimace osoby, která má enormní zájem na výsledku řízení. Dovolatelé
upozornili na skutečnost, že zákon č. 82/1998 Sb. definici účastníka řízení
neobsahuje, a přenechává tak vymezení účastníků řízení jednotlivým procesním
předpisům. Trestní řád pak pojem účastníka nezná a hovoří v § 12 odst. 6 pouze
o stranách řízení. Za daných okolností je zde prostor pro přímou aplikaci čl. 36 odst. 3 Listiny, dle nějž má každý právo na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu
spatřují dovolatelé i v podmínkách aplikace § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelé uvedli, že v projednávané věci nebyla shledána námitka promlčení
uplatněná žalovanou v rozporu s dobrými mravy, neboť v trestním řízení vedeném
proti žalobcům a) a b) k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v
neodůvodněných průtazích nedošlo. Dle dovolatelů je však třeba v souladu s
výkladem Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách obsaženém v
judikatuře ESLP přihlédnout nejen k celkové délce a složitosti řízení, ale i k
jednání poškozeného, postupu státních orgánů, k tomu, zda po určité období byly
nečinné, a významu předmětu řízení pro poškozeného. Soudy obou stupňů přitom
hodnotily pouze celkovou délku řízení a nezabývaly se procesními pochybeními
soudu rozhodujícímu v prvním stupni, jež ovšem měly za následek prodloužení
řízení, ani tím, že v určitých obdobích docházelo k nečinnosti orgánů činných v
trestním řízení. V této souvislosti dovolatelé odkázali na rozsudek ESLP ve
věci Vrána proti České republice ze dne 30. 11. 2004, v němž byl vysloven
závěr, že období nečinnosti mezi jednotlivými úkony v řízení nelze odůvodnit
celkovou složitostí věci. Odvolací soud se v naznačeném směru nijak nevypořádal
s argumentací žalobců, a z tohoto důvodu je třeba jeho rozhodnutí považovat za
nepřezkoumatelné. Dovolatelé dále rozvinuli svou argumentaci o tom, že již s
ohledem na čl. 36 odst. 3 Listiny je třeba termín účastníka řízení ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb. pojmout šířeji a zahrnout pod něj i osobu, jež vynaložila
náklady na obhajobu, v dané věci tedy dovolatelku c) (obdobný závěr byl dle
dovolatelů vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007), která uhradila náklady obhajoby a jež měla zájem na výsledku
řízení i z toho důvodu, že dovolatelé a) a b) byli a jsou i nyní jejími
jedinými společníky a k jejich údajným trestným činům mělo dojít právě v
souvislosti s její činností. Snížením majetku dovolatelky c) v důsledku
vynaložení nákladů na obhajobu pak došlo k faktickému snížení majetku
dovolatelů a) a b), jako jejích jediných společníků.
Obecné soudy svým přepjatě
formalistickým výkladem aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody
brání žalobcům domoci se práv, ač je nepochybné, že kvůli nezákonnému trestnímu
řízení vedenému proti dovolatelům a) a b) došlo k vynaložení nákladů na
obhajobu dovolatelkou c), přičemž k trestnímu stíhání došlo v přímé souvislosti
s její obchodní činností. Dovolatelé rovněž vytkli odvolacímu soudu, že v jeho
rozhodnutí absentuje jakékoliv právně relevantní vypořádání se s jejich
argumentací týkající se náhrady nákladů vyvolaných změnami osob jednatelů
žalujících obchodních společností. Změny v personálním obsazení statutárních
orgánů části dovolatelů, jež se neobešly bez vynaložení značných nákladů,
přitom byly učiněny v přímé souvislosti s trestním řízením vedeným proti
dovolatelům a) a b). Pro posouzení, zda určité osobě náleží právo na náhradu
škody způsobené nesprávným úředním postupem dle § 13 obč. zák., není
rozhodující, zda tato osoba byla účastníkem konkrétního řízení, ale zda jí v
příčinné souvislosti s tímto postupem vznikla škoda. Tyto argumenty vedly
dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §
241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dle §
237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.
Zásadní právní význam lze přiznat pouze otázce, jejíž posouzení je přínosné pro
rozhodovací praxi soudů obecně a současně ovlivní i v řízení posuzovaný právní
vztah (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo
5153/2007), neboť dovolacímu soudu přísluší přezkoumávat pouze věcnou správnost
rozhodnutí, a nikoliv řešit teoretické otázky, jež se do konečného řešení sporu
nemohou nijak promítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6.
2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). Obstojí-li proto určitý závěr odvolacího soudu
již s ohledem na posouzení otázky, jež nebyla dovoláním relevantním způsobem
zpochybněna, nelze přiznat zásadní právní význam ani další otázce, na jejímž
posouzení spočívá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
NS pod R 48, sešit 6/2006).
Tyto úvahy pak vylučují přípustnost dovolání v rozsahu, v jakém jím byl
zpochybněn závěr týkající se nemajetkové újmy. Soud prvního stupně, jehož
závěry převzal i soud odvolací, vyloučil důvodnost nároku dovolatelů a) a b) na
nemajetkovou újmu nejen proto, že nepovažoval postup orgánů činných v trestním
řízení za nesprávný, ale i proto, že případné právo na přiměřené zadostiučinění
shledal promlčeným. Žalobci tvrzený rozpor námitky promlčení s dobrými mravy
pak dle soudu nebyl dán, neboť uplatnění námitky promlčení žalovanou v
projednávané věci není prostředkem, jenž by ve značném rozsahu umožňoval
poškodit účastníka právního vztahu. Ač je tedy v dovolání mylně tvrzeno, že
námitka promlčení nebyla soudy shledána odporující dobrým mravům kvůli tomu, že
v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v neodůvodněných
průtazích, což je rozvedeno obsáhlou argumentací týkající se průtahů v trestním
řízení, nemění to nic na tom, že absence jakéhokoliv zpochybnění správnosti
závěru týkajícího se promlčení práva na přiměřené zadostiučinění brání tomu,
ale bylo dovolání v rozsahu odpovídající požadovanému zadostiučinění shledáno
přípustným a případně i důvodným. K tomu Nejvyšší soud dodává, že je obecně
akceptováno, že s principem právní jistoty by bylo jen stěží slučitelné časově
zcela neomezené uplatňování příslušných práv, a stanovení určité časové hranice
odpovědnosti se tedy jeví jako zcela opodstatněné (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 466/2010).
Zásadní právní význam nelze přiznat ani otázce, zda je dovolatelka c) aktivně
věcně legitimována dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. k tomu, aby se domáhala
náhrady škody odpovídající nákladům na obhajobu, jež v průběhu trestního řízení
zaplatila za dovolatele a) a b). V tomto směru je třeba připomenout, že
usnesením soudu prvního stupně (č. l. 76) nebyla připuštěna změna žalobního
petitu v tom smyslu, že by v případě, že právo na náhradu škody odpovídající
vynaloženým nákladů na obhajobu nebude možné přiznat dovolatelům a) a b), bylo
toto právo přiznáno dovolatelce c). Případný nárok dovolatelky c) na náhradu
nákladů na obhajobu se tak nestal předmětem řízení před soudy nižších stupňů,
a nemůže se tak stát ani předmětem řízení dovolacího. Nadto je možno uvést, že
za přiléhavé nelze považovat ani dovolací námitky směřující k dovození aktivní
věcné legitimace dovolatelky c). Ustálená judikatura vychází z toho, že
dojde-li k trestnímu stíhání určité osoby, jež není skončeno pravomocným
odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, je třeba nároky na náhradu škody, jež
tímto vznikla obviněnému, posoudit podle ustanovení o náhradě škody způsobené
nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS
pod C 1813, svazek 24/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009,
sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 31, svazek 3-4/2010). Právo na náhradu škody vzniklé
nezákonným rozhodnutím pak mají v souladu s § 7 zákona č. 82/1998 Sb. pouze
účastníci řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Jak je uváděno i v
dovolání, otázku, kdo je účastníkem daného řízení, pak řeší konkrétní procesní
předpisy. V daném případě bude tedy rozhodující znění zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (dále jen tr. ř.). Ač tento předpis přímo termín
účastník řízení nepoužívá, z jeho dikce je zřejmé, kterým osobám umožňuje, aby
činily procesní úkony, tedy aby zákonem předvídaným způsobem ovlivňovaly průběh
řízení, jde především o osoby označené v § 12 odst. 6 tr. ř. jako strany řízení
tj. - ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v
řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce; stejné postavení
jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo
která podala opravný prostředek (k rozboru otázky účastenství v trestním řízení
srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo
4768/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 99,
svazek 9-10/2010). Tyto osoby pak je třeba považovat za účastníky řízení ve
smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Je-li v dovolání odkazováno na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, v němž bylo
postavení účastníka trestního řízení, jenž je aktivně legitimován k tomu, aby
se mohl domáhat náhrady škody po státu dle zákona č.
82/1998 Sb., přiznáno i
manželce obviněného, jež obviněnému zvolila advokáta, pak je nezbytné poukázat
na zásadní odlišnosti tohoto případu a projednávané věci. Zmiňované rozhodnutí
vycházelo z toho, že trestní řád manželce obviněného (stejně jako jiným blízkým
osobám) přiznává určitá procesní práva v trestním řízení, mezi něž patří i
právo zvolit obhájce (srov. § 37 tr. ř.), což je zapotřebí zohlednit při
výkladu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., a zahrnout ji tak mezi účastníky řízení. Osobě, jež za jiného pouze uhradila náklady obhajoby, však žádná procesní práva
přiznávána nejsou, a není tedy žádné zákonné opory proto, aby mohla být
považována za účastníka řízení. Kategorii účastníka řízení je třeba považovat
za právní termín, jehož vymezení nelze konstruovat zcela mimo rámec procesních
předpisů, a je nutno respektovat záměr zákonodárce jednoznačně vymezit okruh
osob, jež se mohou jako osoby bezprostředně dotčené nezákonností rozhodnutí
domáhat náhrady škody jím vzniklé. Opačný závěr by ostatně činil § 7 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb. zcela bezvýznamným a vnesl by do těchto odpovědnostních
vztahů značný prvek nejistoty. Odkaz na čl. 36 odst. 3 Listiny je pak třeba
považovat za nepřípadný, neboť toto ustanovení zakládající právo každého na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je doplněno odst. 4 téhož
článku, dle nějž podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Nejde tedy o přímo
aplikovatelné ustanovení, a není tak možné upouštět od výše uvedených zákonných
podmínek pro přiznání náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím.
Opodstatněná nemůže být ani námitka, že dovolatelé a) a b) byli a jsou jedinými
společníky dovolatelky c), a o náklady, jež tato společnost vynaložila na
jejich obhajobu, se tak fakticky snížil jejich majetek. V daném ohledu je třeba
vyjít z toho, že obchodní společnost je samostatnou právnickou osobou, jíž
nelze ztotožňovat s jejími společníky, a jejíž majetková provázanost s nimi je
dána ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Vynaložila-li
tato společnost náklady na obhajobu svých společníků, snížila se předně
majetková základna této společnosti jako samostatného subjektu práv a
povinností. Negativní dopady do majetkové sféry jejích společníků se pak
projeví až v okamžiku, kdy se úbytek majetku společnosti projeví v majetkových
právech jednotlivých společníků, tedy předně v jejich právu na vypořádací podíl
dle § 150 obch. zák. a podíl na likvidačním zůstatku dle § 153 obch. zák.
(srov. rovněž § 61 obch. zák.). Až v tomto okamžiku by pak bylo možno hovořit o
majetkové újmě způsobené dovolatelům a) a b) jako společníkům dovolatelky c) v
souvislosti s náklady, jež dovolatelka c) vynaložila na obhajobu v trestním
řízení. Vymezili-li však žalobci a) a b) škodu na jejich straně jako náklady
obhajoby vynaložené dovolatelkou c), pak se domáhají náhrady majetkové újmy,
jež nevznikla jim, ale třetí osobě. Nevznikla-li dovolatelům a) a b) tvrzená
škoda, pak jim nelze přiznat ani právo na její náhradu. I v tomto tedy závěrům
soudů nižších stupňů nelze nic vytknout.
Dovolatelé dále zpochybnili i závěr, že na straně dovolatelek c) až f) nedošlo
ke vzniku škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích
v trestním řízení, ač dle jejich mínění byly naplněny veškeré zákonné
předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu na straně dovolatelek. V
tomto směru je třeba připomenout, že soudy byly žalobní nároky těchto
dovolatelek shledány jako nedůvodné především s ohledem na to, že v trestním
řízení nedošlo k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v
průtazích. Tento závěr je v dovolání zpochybněn především námitkou, že se soudy
zabývaly pouze celkovou délkou řízení a tím, zda odpovídala složitosti věci,
nebyla však zohledněna delší období nečinnosti, k nimž v řízení docházelo. Je
rovněž nutno připomenout, že zvažuje-li dovolací soud zásadní právní význam
rozhodnutí odvolacího soudu, je mu zákonem uloženo, aby nepřihlížel k případným
nedostatkům skutkových zjištění, jejichž správnost lze zpochybňovat pouze,
jde-li o dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.,
prostřednictvím důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje dovolacímu
soudu přihlížet k námitce, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V
tomto případě je tedy Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších
stupňů, z nichž nijak neplyne – ač se soud prvního stupně zabýval průběhem
trestního řízení poměrně detailně – že by v řízení docházelo k průtahům či
obdobím nečinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005,
sp. zn. 25 Cdo 2620/2004). Ostatně ani v dovolání nejsou tvrzená období
nečinnosti nijak blíže vymezena. Za této situace pak není otázka, zda měl soud
při posuzování možného vzniku průtahů v řízení přihlížet i k tvrzeným obdobím
nečinnosti, pro věc jakkoliv určující a tedy ani zásadně právně významná (viz
výše). Nadto Nejvyšší soud připomíná, že ač již dříve ve své rozhodovací praxi
připustil možnost, že při posuzování přiměřenosti délky řízení mohou být
zohledněna i delší období nečinnosti, nemusí se vždy jednat o porušení práva na
přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání
času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009). Nelze
předpokládat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým, je třeba
zohlednit i skutečnost, že i příprava a zvažování dalších procesních kroků,
stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce mohou být časově náročné a
vyžádají si určité časové prodlevy. Nepřesáhnou-li tyto prostoje určitou
rozumně očekávatelnou míru, pak není důvodů považovat postup příslušných orgánů
za nesprávný. I v dovolateli zmiňovaném rozsudku ESLP ve věci Vrána proti České
republice pak bylo ESLP připuštěno, že do jisté míry by délka řízení mohla být
vysvětlena potížemi při tvorbě podkladů rozhodnutí, ač soud zároveň
konstatoval, že v daném případě řízení ve výsledku přesáhlo přiměřenou délku.
Došlo-li dle dovolatelů k průtahům v řízení i v důsledku procesních pochybení
nalézacího soudu v závěrečné fázi hlavního líčení a dále i v důsledku pochybení
vyšetřovatele, jenž v přípravném řízení odmítl návrhy obhájce žalobců na
doplnění vyšetřování znaleckým posudkem, pak je třeba připomenout, že jde-li o
takové pochybení o věci rozhodujících orgánů, jímž je bezprostředně ovlivňován
obsah rozhodnutí (vyjádření určitého právního názoru, rozsah prováděného
dokazování) a tedy i jeho zákonnost, jde o nedostatek zakládající především
odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 665/2008, usnesení Ústavního soudu ze
dne 21. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 329/04, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97), a nikoliv za nesprávný úřední postup (tato
úvaha mimo jiné zbavuje poškozeného povinnosti prokázat, že vytýkaný postup byl
za daných okolností vskutku nesprávným, neboť zrušení nezákonného rozhodnutí je
pak dostatečných východiskem proto, aby poškozenému mohla být přiznána náhrada
škody). Pochybení orgánů činných v trestním řízení pak v tomto případě bylo
následováno zrušením rozhodnutí, a mohlo tedy mít za následek odpovědnost státu
za nezákonné rozhodnutí vůči účastníkům řízení. Není přitom důvodu v uvedených
pochybeních spatřovat současně i nesprávný úřední postup. K tomu Nejvyšší soud
dodává, že zmiňované nedostatky se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů,
jimiž je při zvažování zásadního právního významu rozhodnutí vázán (viz výše),
nepodávají.
Vytkli-li dovolatelé odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s argumenty
uplatněnými v odvolání, pak je třeba uvést, že touto námitkou směřují k
dovození vady potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., z níž však lze na zásadní právní význam
rozhodnutí usuzovat pouze tehdy, je-li spjata s otázkou týkající se sporného
výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
NS pod C 5780, CD 7/2008, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn.
33 Cdo 836/2008). Navíc z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, i
prostřednictvím odkazu na rozhodnutí soudu prvního stupně, jaké úvahy jej vedly
ke zhodnocení žalovaných nároků jako nedůvodných, a za těchto okolností nelze
považovat za vadu, jež by mohla ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci,
nevěnoval-li se blíže dílčím námitkám odvolatelů.
Z předestřených úvah je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno
přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání,
pročež je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. července 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu