Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti Podroužek, Moník, Petera a partneři, advokátní kancelář, s. r. o., sídlem Orlické nábřeží 376/17, Hradec Králové, zastoupené advokátem Mgr. Michalem Kabelkou, sídlem Sladkovského 410, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 4/2025-B-85 ze dne 29. května 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 VSPH 180/2024-B-74 ze dne 20. dubna 2024 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 15 INS 21079/2017-B-65 ze dne 28. prosince 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a JUDr. Tomáše Truschingera, insolvenčního správce, sídlem Bašty 413/2, Brno, a Roberta Zelenky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel také navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. K tvrzenému porušení stěžovatelových práv mělo dojít osvobozením dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uhrazeny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Krajský soud v Hradci Králové jako soud insolvenční napadeným usnesením mimo jiné vzal na vědomí splnění oddlužení (výrok I) a dlužníka osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uhrazeny (výrok IV). Proti výroku I a IV podal stěžovatel jako věřitel (který nabyl pohledávku postoupením až v průběhu insolvenčního řízení) odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným usnesením tak, že odvolání proti výroku I odmítl, co do výroku IV usnesení insolvenčního soudu potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož shledal závěry vrchního soudu souladnými s ustálenou rozhodovací praxí.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá jednak pochybení při výkladu a použití hmotněprávních norem, jednak pochybení v procesní rovině. Konkrétně stěžovatel namítá, že insolvenční soud vzal oddlužení na vědomí a osvobodil dlužníka od placení zbylých pohledávek navzdory důkazům o nepoctivosti dlužníka, který v době oddlužení hrál hazardní hry, poskytl vybraným věřitelům zvláštní výhody, nesetrval v lépe placeném zaměstnání a zatajil insolvenčnímu soudu informaci o své úmyslné trestné činnosti. K souvisejícím důkazům soudy údajně nepřihlédly a nijak se s nimi nevypořádaly, navíc neprovedly stěžovatelem navržený výslech dlužníka. Vrchní soud konečně pochybil i v tom, že odvolání stěžovatele zčásti odmítl pro nepřípustnost, ač odvolání dle zákona přípustné je. Nejvyšší soud se zase dostatečně nevypořádal se stěžovatelovými argumenty.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, výklad a aplikace podústavních předpisů je úkolem obecných soudů. Není tedy zásadně na Ústavním soudu, aby řešil, zda ten který dlužník jednal při podání návrhu na povolení oddlužení či po povolení oddlužení nepoctivě a zda splnil podmínky pro osvobození od placení pohledávek dle § 414 a násl. insolvenčního zákona. To platí o to více, že v posuzované věci stěžovatel fakticky brojí proti tomu, že v důsledku napadených rozhodnutí zůstane neuspokojeno cca 60 % z jeho pohledávky původně přihlášené v insolvenčním řízení ve výši 6 655 Kč. Ústavní stížnost tak zjevně má bagatelní původ.
6. Soudy se každopádně se stěžovatelovými námitkami v napadených rozhodnutích dostatečně vypořádaly. Insolvenční soud se výslovně zabýval změnou zaměstnání dlužníka, neinformováním soudu o trestním řízení i pokračováním v hazardu. Závěr insolvenčního soudu, proč navzdory uvedenému jsou splněny podmínky pro osvobození od placení pohledávek, je vyčerpávající (a navrhovaný výslech dlužníka by byl ve světle argumentace soudu zjevně nadbytečný) a na napadené rozhodnutí lze pro stručnost odkázat.
7. Stěžovatel nad rámec toho v ústavní stížnosti opakovaně uvádí, že dlužník zvýhodňoval některé věřitele, ovšem zůstává v této námitce poněkud nekonkrétní. Zvýhodňování některých věřitelů stěžovatel dokazoval zprávou probační a mediační služby, v níž je uvedeno, že dlužník doplatil poškozeným náhradu škody dle trestních příkazů, přičemž z přiložených potvrzení o odchozí úhradě by vyplývalo, že šlo o částku 1 735 Kč jednomu věřiteli a 1 856 Kč druhému věřiteli. Pro kontext, do insolvenčního řízení se přihlásilo 21 věřitelů a dle zprávy o splnění splátkového kalendáře bylo v únoru 2023 přihlášeným věřitelům uhrazeno 389 856,50 Kč, tj. 39,41 % zjištěných pohledávek. Ústavní soud se skutečně nedomnívá, že by uhrazení škody dle trestních příkazů v hodnotách cca 2 000 Kč oproti rozdělení těchto bagatelních částek na stokoruny pro jednotlivé věřitele představovalo zvýhodnění některých věřitelů, které by mělo vést k tomu, že dlužník "za trest" nebude osvobozen od placení pohledávek.
8. Pokud stěžovatel namítá, že vrchní soud neměl odvolání proti výroku I usnesení insolvenčního soudu odmítnout, není jasné, z čeho tak soudí (vrchní soud uvedl, že aplikuje § 413 insolvenčního zákona ve znění do 31. 5. 2019), ani jak odmítnutí této části odvolání reálně zasáhlo do stěžovatelových práv za situace, kdy otázka osvobození od zbylých pohledávek byla vrchním soudem řádně přezkoumána. Nedostatky Ústavní soud konečně nespatřuje ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dostatečně popsal zásady plynoucí z judikatury, kterých se soudy nižších stupňů přidržely.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Proto ani nemohl vyhovět stěžovatelovu návrhu na přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Ty si ostatně zásadně platí každý účastník sám.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu