Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené Mgr. Marcelou Trnkovou, advokátkou, sídlem Mendlovo náměstí 419/2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2022 č. j. 49 Co 167/2021-338, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a R. K. a nezletilé A. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a 4, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 14. 9. 2021 č. j. 84 P 69/2017-198 Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") zamítl návrh vedlejšího účastníka, otce (dále též jen "otec"), na snížení výživného, stanoveného mu na vedlejší účastnici - nezletilou dceru (dále též jen "nezletilá") rozsudkem městského soudu ze dne 4. 1. 2017 č. j. 84 Nc 76/2016-25 (kterým byla schválena dohoda rodičů) částkou 7 500 Kč měsíčně (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Městský soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že situace u otce je výdělkově obdobná. Vzhledem k významnému zvýšení potřeb nezletilé, jak byly v řízení zjištěny, městský soud návrh otce na snížení výživného zamítl.
3. Proti výroku I. rozsudku městského soudu podal otec odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu změnil tak, že výživné otce na nezletilou určené naposledy rozsudkem městského soudu ze dne 4. 1. 2017 č. j. 84 Nc 76/2016-25 se snižuje za dobu od 1. 5. 2020 do 30. 6. 2021 na částku 5 500 Kč měsíčně a za dobu od 1. 7. 2021 do budoucna na částku 5 000 Kč měsíčně, splatnou k rukám matky do 10. dne v měsíci (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud na základě skutkových zjištění učiněných v odvolacím řízení, jakož i v prvostupňovém řízení, dospěl k závěru, že podmínky pro snížení výživného byly v předmětné věci splněny. Krajský soud přihlédl k tomu, že došlo k přirozenému nárůstu odůvodněných potřeb nezletilé v souvislosti s narůstajícím věkem a též od září 2021 v souvislosti se zahájením středoškolského studia, a dále přihlédl k tomu, že ke změnám došlo i v poměrech matky, jejíž příjem, ze kterého vycházel soud při schvalování původní dohody rodičů, se zvýšil. Dále krajský soud přihlédl k možnostem a schopnostem otce tak, jak byly v řízení zjištěny, jakož i k existenci další vyživovací povinnosti otce ke zletilému synovi, a dospěl k závěru, že v předmětné věci došlo v poměrech otce k takovým změnám, které odůvodňují snížení výživného pro nezletilou dceru. Krajský soud dodal, že ke snížení výživného přistoupil do značné míry právě s ohledem na objektivní skutečnosti, které omezily v letech 2020 a 2021 veškeré podnikání otce a které změnily podnikatelské prostředí, které je v současné době ve fázi, kdy se musí znovu nastartovat a normalizovat. Obnovil-li otec své podnikání od září 2021, lze podle krajského soudu předpokládat, že s obnovením standardního podnikatelského prostředí dojde i ke zvýšení jeho příjmů z podnikání a tím ke změně jeho poměrů, která by v budoucnu mohla naopak odůvodnit zvýšení výživného.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že snížení výživného pro nezletilou dceru není odůvodněné. Poukazuje na to, že ke změně poměrů došlo na straně nezletilé dcery, když s vyšším věkem a také v souvislosti se zahájením středoškolského studia došlo k nárůstu odůvodněných potřeb nezletilé. Na straně vedlejšího účastníka nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala snížení výživného. V tomto směru krajský soud danou situaci posoudil nesprávně a v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky, resp. nezletilé, když rozhodl o snížení výživného na nezletilou dceru.
5. Stěžovatelka připouští, že u vedlejšího účastníka došlo ke změně poměrů, neboť došlo ke snížení jeho příjmů, avšak tyto změny byly z větší části způsobeny jeho subjektivním přičiněním a nikoliv objektivními důvody. Skutečnost, že vedlejší účastník převedl v červenci 2019 svůj majoritní obchodní podíl (55 %) v obchodní společnosti A, aniž by řádně uvážil důsledky s tím spojené, a aniž by za tento převod sjednal odpovídající úplatu (obrat této společnosti dosáhl v roce 2019 cca 19 milionů Kč a vedlejší účastník svůj majoritní podíl převedl za částku ve výši 905 000 Kč), považuje stěžovatelka za subjektivní důvod na straně vedlejšího účastníka vedoucí ke snížení jeho příjmů, neboť vedlejší účastník se bez vážného důvodu vzdal svého dosavadního postavení a svých dosavadních příjmů a nezvážil celou situaci právě s ohledem na svou povinnost platit výživné na nezletilou dceru a rovněž již zletilého syna. Vedlejším účastníkem nově založená obchodní společnost B, přitom nevykázala od samého počátku zisk obdobný ziskům, které dosahovala jeho dřívější obchodní společnost A.
6. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud neoprávněně započetl do příjmů vedlejšího účastníka pouze část cestovních náhrad s tím, že částku ve výši 5 000 Kč až 6 000 Kč vedlejší účastník měsíčně z těchto cestovních náhrad na pracovních cestách spotřeboval. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. na usnesení ze dne 2. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1012/15 a ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 996/11 , všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze které vyplývá, že rovněž cestovní náhrady je třeba zahrnout do příjmových poměrů povinného rodiče relevantních pro stanovení výše výživného. Krajský soud však cestovní náhrady nezapočetl do příjmů vedlejšího účastníka v celém rozsahu, čímž neoprávněně odůvodnil snížení příjmů na straně vedlejšího účastníka a v důsledku toho snížení výživného na nezletilou dceru.
7. Obdobně podle stěžovatelky postupoval krajský soud při zohlednění příjmů vedlejšího účastníka za období od září 2021 do února 2022, kdy byl vedlejší účastník zaměstnán v obchodní společnosti B, kde je jediným společníkem a jednatelem, a o své mzdě tedy rozhoduje výlučně sám. Za toto období měl vedlejší účastník čistý měsíční příjem 13 825 Kč a na cestovních náhradách pak 6 193 Kč měsíčně průměrně. Jeho čistý měsíční příjem tak činil 20 018 Kč, avšak krajský soud vzal v úvahu pouze částku 17 000 Kč měsíčně ve smyslu shora uvedeného (podle stěžovatelky neoprávněného) posouzení. Podle názoru stěžovatelky nelze souhlasit s tvrzením vedlejšího účastníka ani s posouzením krajského soudu, že jde o objektivní snížení příjmů, a to nikoliv krátkodobé a přechodné. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že ke snížení příjmů došlo zejména ze subjektivních důvodů na straně vedlejšího účastníka, kdy se bezdůvodně vzdal svých příjmů v obchodní společnosti B, a kdy v současné době si sám sobě jako jediný jednatel a společník v obchodní společnosti A, vyplácí záměrně nízkou mzdu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
12. V posuzované věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu v části týkající se stanovení výživného, které je otec povinen na nezletilou dceru platit. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18 ).
13. Ústavní soud zastává názor, že určení výše výživného v konkrétním případě [jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v § 913 a § 915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností, je věcí obecných soudů. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 ).
14. Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je polemika s právními závěry krajského soudu, kdy se stěžovatelka domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru na výši výživného, které by měl otec na nezletilou dceru platit. Snaží se zpochybnit obecnými soudy zjištěný skutkový stav, který však Ústavnímu soudu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší přehodnocovat. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelkou vytýkaná pochybení mohla ovlivnit výsledek sporu, resp. svou intenzitou zapříčinit zásah do ústavně zaručených práv. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy posoudily věc v kontextu všech zjištěných okolností.
15. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že v předmětné věci krajský soud na základě skutkových zjištění učiněných v prvostupňovém i v odvolacím řízení dospěl na rozdíl od okresního soudu k závěru, že podmínky pro snížení výživného jsou v předmětné věci dány. Přihlédl přitom ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem, a to zejména k majetkovým a finančním poměrům na straně matky i otce, k odůvodněným potřebám nezletilé, ke zdravotnímu stavu otce, jakož i k tomu, že otec má další vyživovací povinnost ke zletilému synovi.
16. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že otec se bezdůvodně vzdal svých příjmů či majetkového prospěchu. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy bylo dostatečně prokázáno, že otec, který byl majoritním společníkem obchodní společnosti A, podnikání v uvedené firmě ukončil v červenci 2019, kdy svůj obchodní podíl převedl na druhého, menšinového společníka. Tento svůj krok otec v řízení vysvětlil tím, že mezi společníky došlo k zásadním neshodám, ke konfliktu, který neměl jiné řešení, než že jeden ze společníků z firmy odejde. Krajský soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že tímto svým ne příliš promyšleným, nerozvážným krokem se otec bezdůvodně vzdal příjmů, kterých ve firmě dosahoval. Podle krajského soudu je navíc zřejmé, že otec měl jasný plán v podnikání pokračovat dál, což ostatně vyplývá nejen ze skutečnosti, že obratem založil obchodní společnost B, s obdobným předmětem činnosti, ale též ze skutečnosti, že se dohodl s bývalým společníkem na tom, že některé ze zakázek obchodní společnosti A, nebudou touto firmou dále realizovány, a je tedy logické, že v jejich realizaci otec hodlal dále pokračovat v nové obchodní společnosti B. V době, kdy se otec takto rozhodl, nemohl nikdo, a tedy ani otec, předvídat události, k nimž došlo následně v roce 2020 a které pokračovaly též po část roku 2021, kdy v důsledku šíření pandemie COVID 19 došlo k omezením ve všech oblastech života včetně podnikání. Otec tak nemohl předpokládat, že bude-li pokračovat ve svém podnikání, pro které měl zajištěny zakázky, dojde ke snížení jeho příjmů z podnikání, či k jejich ztrátě v důsledku objektivní nemožnosti po jistou dobu v podnikání pokračovat. K poklesu příjmů otce z výše uvedených objektivních příčin by proto od roku 2020 došlo, i kdyby obchodní společnost A, otec neopustil.
17. Za důvodnou nepovažoval krajský ani námitku stěžovatelky, že si otec za převod obchodního podílu nesjednal adekvátní úplatu. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka pomíjí, že výše úplaty za převod obchodního podílu zohledňovala skutečnost, že otec pro své nové podnikání získal zakázky, které měla původně realizovat obchodní společnost A, (zakázky vyjmenované ve smlouvě o převodu obchodního podílu). Otec získal majetkovou hodnotu ve výši 905 000 Kč, přičemž mu nelze klást k tíži, že ji v zájmu zajištění si příjmů do budoucna vložil do svého podnikání v obchodní společnosti B, kterou v červenci 2019 založil a v níž hodlal na své předchozí podnikání obratem navázat (tj. pokračovat v realizaci zakázek, které při převodu obchodního podílu získal).
18. O tom, že se otec snažil zajistit si finanční prostředky na to, aby mohl hradit své náklady, ale též plnit si povinnosti vůči dětem, podle krajského soudu svědčí mimo jiné i skutečnost, že po přerušení podnikání v důsledku covidových omezení otec již v březnu 2020 nastoupil do pracovního poměru u obchodní společnosti C, jako řidič. Jde-li o výši příjmu otce ve výše uvedeném období, krajský soud zohlednil i částky vyplacených cestovních náhrad, neboť i ty byly příjmem otce, současně ale nemohl pominout, že tyto náhrady slouží primárně na úhradu zvýšených nákladů na pracovních cestách. Při zvažování podmínek pro snížení výživného krajský soud zvažoval též zjištění, že firma otce B za rok 2020 vykázala z podnikání ztrátu a ani za rok 2021 nevykázala příznivé hospodářské výsledky. Jde-li o dobu od 1. 7. 2021 do budoucna, krajský soud zejména s ohledem na zjištění, že práce řidiče nebyla pro otce s ohledem na jeho zdravotní stav vhodná (zpráva ošetřující lékařky), uzavřel, že ani tím, že rozvázal pracovní poměr u firmy C, se otec bezdůvodně nevzdal příjmů či majetkového prospěchu. Pro další období proto při posuzování možností a schopností otce podílet se na výživě nezletilé dcery vyšel krajský soud z toho, že otec v podstatě obratem (pouze po krátké evidenci na úřadu práce) po ukončení pracovního poměru obnovil své podnikání ve firmě B, kde dosahoval v období od září 2021 do února 2022 průměrného čistého měsíčního příjmu cca 17 000 Kč. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud pro účely stanovení výživného na nezletilou započetl do příjmů otce pouze část cestovních náhrad, poukazuje Ústavní soud na to, že již ve své dřívější judikatuře uvedl, že vztah mezi § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o rodině" (nyní vtěleným do § 913 odst. 1 občanského zákoníku) a zákonem č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů, považuje toliko za otázku výkladu běžného práva (srov. usnesení ze dne 14. 8. 2001 sp. zn. II. ÚS 713/2000 , usnesení ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 1254/11 nebo usnesení ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 996/11 ; pozn. právě na posledně uvedené usnesení stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje), do níž zasahovat nemíní (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1790/21 ).
20. Shodně v usnesení ze dne 2. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1012/15 , na které stěžovatelka také v ústavní stížnosti odkazuje, Ústavní soud konstatoval, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného v § 96 odst. 1 zákona o rodině uváděly v život aplikací v jednotlivých případech (srov. usnesení ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 1254/11 ). I v uvedeném usnesení Ústavní soud podotkl, že vztah mezi § 96 odst. 1 zákona o rodině a předpisy o cestovních náhradách pokládá toliko za otázku výkladu podústavního práva (srov. dále usnesení ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 622/06 ).
21. Ústavní soud současně uvedl, že názor, že by snad cestovní náhrady nebylo v principu možné zahrnout do příjmových poměrů povinného rodiče - by umožňoval extrémně nerozumné a nespravedlivé důsledky. Povinní by byli v podstatě motivováni k tomu, že cestou, jak si snížit výši vyživovací povinnosti, je právě přijetí takového zaměstnání, u něhož by disponovali oproti běžné mzdě vysokými cestovními náhradami (srov. usnesení ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 996/11 ). Právě v posledně odkazovaném usnesení Ústavní soud ovšem současně výstižně vyložil problematiku a úskalí vyplácených cestovních náhrad a rozsahu jejich spotřebování (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1790/21 ).
22. Jak z výše uvedeného vyplývá, závěry krajského soudu učiněné v napadeném rozhodnutí, jsou v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu, a nejsou v rozporu ani se stěžovatelkou v ústavní stížnosti odkazovanými uneseními Ústavního soudu.
23. V posuzované věci z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného pro nezletilou v napadeném rozhodnutí přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodnil. V závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal vybočení z mezí ústavnosti.
24. Ústavní soud připomíná, že v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku nemůže do nejmenšího detailu zkoumat každou jednotlivou námitku, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které provedly soudy, či do závěru soudy vytvořeného. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu či podrobněji přezkoumával či stanovil výši výživného.
25. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. V budoucnu není ani v posuzované věci vyloučena nová úprava výživného v návaznosti na konkrétní okolnosti, které v budoucnu nastanou.
26. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
27. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu