Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Jana Císaře, právně zastoupeného JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem se sídlem Slovanská 21, Šumperk, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016 č. j. 28 Co 56/2016-84, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, jak obecné soudy aplikovaly ustanovení § 12, nutno uvést, že k tomu Ústavní soud soustavně judikuje (viz z poslední doby např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15 ), že ustanovení § 12 uvedeného zákona "nelze aplikovat formalisticky, bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu, toliko podle výsledku trestního stíhání, nýbrž je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl.
2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jako svévoli při zahájení nebo vedení trestního stíhání dle Ústavního soudu např. nelze označit situaci, kdy trestní řízení skončí neodsouzením pachatele toliko v důsledku rozdílných názorů jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. Nikoliv každý postup, později prohlášený za nesprávný, který neskončí odsouzením stíhané osoby, totiž představuje nutně svévoli [srov. např. nález ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 429/01
(N 92/27 SbNU 79)]. Uvedené platí nejčastěji při hodnocení skutkových okolností a z něj vzešlých právních závěrů. Najít spravedlivá kritéria pro určení hranice mezi svévolí, kde nárok na odškodnění vzniká, a toliko nakonec odmítnutým názorem, který nemusí s ohledem na důvody jeho odmítnutí představovat protizákonný postup, je úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení. Ten musí po důkladném zhodnocení důkazů posoudit, zda měl ten který orgán činný v trestním řízení dostatečný legitimní důvod považovat za oprávněný postup, který byl v konečném důsledku označen za nesprávný, nebo se jednalo o svévoli ve smyslu čl.
2 odst. 2 Listiny. Takové posouzení je jedním z nezbytných předpokladů spravedlivého rozhodnutí o existenci nároku na náhradu škody. Soudy tak v kompenzačním řízení posuzují zákonnost veškerého postupu státní moci, tedy i postupu ostatních soudů, pokud zákon výslovně nestanoví jinak. Tím však není dána normativní závaznost názoru soudu v kompenzačním řízení kupříkladu pro trestní soudy, jejichž závěry o spáchání trestného činu jsou naopak obecně závazné (srov. např. ustanovení § 135 občanského soudního řádu) a s ohledem na zásadu presumpce neviny omezující i práva soukromých osob (srov. nález ze dne 23.
6. 2015 sp. zn. II. ÚS 577/13 ).
Jak Ústavní soud konstatoval, v nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15 , "skutečnost, že pachatele již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným. Skutečným původcem celého trestního řízení je totiž v takovém případě stále pachatel jinak trestného jednání, jehož aspekty mohou však být v důsledku nejrůznějších okolností (plynutím času, procesní aktivitou účastníků, zničenými důkazy, apod.) zastřeny až do fáze trestního řízení před soudem. V takovém případě nelze vedení trestního stíhání považovat za neoprávněný výkon státní moci, neboť orgány činné v trestním řízení mají ústavně konformní povinnost stíhat veškeré jednání, které je s určitou mírou pravděpodobnosti trestné a jeho stíhání může vést k odsouzení pachatele (srov. ustanovení § 2 odst. 3 trestního řádu)."
Obecné soudy v nyní projednávané věci odůvodnily svůj závěr způsobem, v němž Ústavní soud neshledává ústavní deficit. Jakkoliv je odpovědnost státu za škodu objektivní, nejde o odpovědnost absolutní v tom smyslu, že by nastupovala bez výjimky vždy, jsou-li pro to splněny předpoklady. V daném případě nebyl vydán zprošťující rozsudek pro nevinnu stěžovatele, ale pro vady (neúplnost) skutkové věty ve výroku o vině. Odstranění této vady přitom nebylo možné, a to pro zákaz změny rozhodnutí v neprospěch obžalovaného.
Pokud tedy obecné soudy z uvedeného důvodu nehodnotily zahájení trestního stíhání vůči stěžovateli jako nezákonné a bezdůvodné, není jim z ústavněprávního hlediska čeho vytknout. Za přiléhavý považuje Ústavní soud též poukaz jak nalézacího, tak i odvolacího soudu na zásadu ex iniuria ius non oritur, podle níž z bezpráví nemůže vzejít právo. Podle náhledu Ústavního soudu nelze dospět k závěru, že by se obecné soudy žalobním návrhem stěžovatele řádně nezabývaly, přičemž jasně vyložily, z jakého důvodu nepovažují nárok stěžovatele za důvodný.
K tomu lze dodat, že obecné soudy vyšly ve své činnosti z materiální podstaty aplikovaného ustanovení, které vyložily způsobem, jež nepovažuje Ústavní soud za excesivní, aby mohl založit kasaci napadených rozhodnutí. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu