Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky GRAND BASSAM Ltd., se sídlem v Seychelské republice, 103 Sham Peng Tong Plaza, Victoria, Mahe, zastoupené JUDr. Alešem Vídeňským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 29 NSČR 44/2020-B-1158 ze dne 30. 5. 2022, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 4 VSPH 3/2020-B-966 ze dne 13.
5. 2020, ve znění usnesení téhož soudu č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 4 VSPH 3/2020-B-969 ze dne 19. 5. 2020, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796 ze dne 21. 11. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) RAVAK a. s., se sídlem v Příbrami, Obecnická 285, b) Real perfect plus s.r.o., se sídlem v Havířově, Ostravská 586/4, a c) GAIMAN HOLDING LIMITED, se sídlem v Kyperské republice, 1060 Nikosie, Stasinou & Boumpoulinas 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Věřitelským insolvenčním návrhem bylo dne 21. 2. 2011 zahájeno insolvenční řízení na majetek OLEO CHEMICAL, a. s., se sídlem v Praze 4, Holušická 2221/3, (dále jen "dlužník"). V únoru 2017 dlužník k návrhu přistoupil a zároveň navrhl řešení insolvence reorganizací. Součástí návrhu byl i seznam závazků a reorganizační plán přijatý většinou zajištěných a nezajištěných věřitelů, uvedených v seznamu závazků. Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-250 ze dne 16. 2. 2017 mimo jiné reorganizaci dlužníka povolil. Ústavní soud však citované rozhodnutí v této části nálezem sp. zn. II. ÚS 1162/17 ze dne 18. 1. 2018 zrušil pro nepřezkoumatelnost, protože se insolvenční soud řádně nevypořádal s námitkami účastníků, kteří se v průběhu insolvenčního řízení k dlužnickému návrhu opakovaně vyjadřovali a kteří nesouhlasili nejen s reorganizačním plánem, ale i s povolením reorganizace jako způsobu řešení úpadku dlužníka obecně; konkrétně namítali nepoctivý záměr dlužníka a to, že dlužník neuváděl pravdivé skutečnosti o pohledávkách věřitelů a zároveň uznal několik pochybných pohledávek.
3. Insolvenční soud následně usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-292 ze dne 6. 2. 2018 znovu povolil řešení úpadku dlužníka reorganizací. Ústavní soud druhé usnesení opět zrušil nálezem sp. zn. II. ÚS 699/18 ze dne 26. 6. 2018 (N 117/89 SbNU 763), zejména proto, že insolvenční soud nerespektoval předchozí kasační nález vydaný v dané věci a své rozhodnutí v rozporu s nálezem řádně neodůvodnil, a to zejména stran námitek o neprověření seznamů věřitelů předložených dlužníkem, dobré víry dlužníka a poctivosti jeho záměru.
4. Následně třetím usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-426 ze dne 28. 11. 2018 insolvenční soud znovu povolil reorganizaci dlužníka a vyzval dlužníka k předložení aktualizovaného reorganizačního plánu. Dlužník předložil reorganizační plán s rozdělením věřitelů (zajištěných i nezajištěných) do 10 skupin a uvedl způsob reorganizace. Insolvenční soud poté usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-697 ze dne 31. 7. 2019 reorganizační plán předložený dlužníkem zamítl a na majetek dlužníka prohlásil konkurs. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") nicméně usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 4 VSPH 1217/2019-B-783, ze dne 24. 10. 2019 posledně citované usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Ústavní stížností napadeným usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796 ze dne 21. 11. 2019 insolvenční soud tentokrát schválil reorganizační plán dlužníka (výroku I.), rozhodl o jeho účinnosti (výrok II.) a uložil insolvenčnímu správci a dlužníku povinnosti související se schválením reorganizačního plánu (výroky III. a IV.). Insolvenční soud zkoumal splnění podmínek pro schválení reorganizačního plánu podle § 348 a § 349 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v tehdy platném zněmí (dále jen "insolvenční zákon"), a dospěl k závěru, že tyto podmínky jsou splněny [mimo podmínku § 348 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona].
6. Odvolací soud ústavní stížností napadeným unesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 4 VSPH 3/2020-B-966 ze dne 13. 5. 2020 usnesení městského soudu v bodech I. a II. výroku potvrdil a odvolání proti bodům III. a IV. výroku odmítl; zároveň rozhodl tak, že soudkyně insolvenčního soudu JUDr. Margita Víšková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí předmětné věci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o splnění podmínek § 348 odst. 2 a § 349 insolvenčního zákona; dále konstatoval, že nikdo netvrdil důvody pro zproštění či odvolání insolvenčního správce a insolvenční soud nemusel svolávat schůzi věřitelů k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, neboť rozhodoval podle § 148 odst. 2 insolvenčního zákona o předjednané reorganizaci. Nepřípustnost odvolání proti výrokům III. a IV. odůvodnil odvolací soud odkazem na § 11 odst. 1 a § 91 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky (a dalších dovolatelů) ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
7. Stěžovatelka předně namítá, že obecné soudy nedodržely závazný právní názor zrušujících nálezů Ústavního soudu o povinnosti insolvenčního soudu přezkoumat správnost seznamu závazků dlužníka, na jehož základě se posuzuje splnění podmínky většinového souhlasu věřitelů nutného pro povolení předjednané reorganizace dlužníka podle § 148 odst. 2 insolvenčního zákona.
8. Zadruhé se podle stěžovatelky obecné soudy nezabývaly všemi jejími námitkami, zejména pak tvrzeným nepoctivým záměrem dlužníka. Stěžovatelka v tomto ohledu znovu namítá, že v insolvenčním řízení vystupují "pseudověřitelé" podporující reorganizaci, kteří disponují fiktivními a podvodně postoupenými pohledávkami v řádech miliard korun. Dlužník zároveň v seznamu závazků zatajil pohledávky v celkové výši nejméně 749 milionů korun, což odpovídá téměř 20 % všech přihlášených pohledávek (stěžovatelka v tomto ohledu upozorňuje zejména na pohledávky maďarské a polské společnosti a dluhy vůči správci daně). Na základě smýšlených pohledávek pak podle stěžovatelky byl ustanoven insolvenční správce i věřitelský výbor, kteří ovládají dosavadní průběh insolvenčního řízení. Stěžovatelka v tomto ohledu odkazuje na závěry vyšetřování Vrchního státního zastupitelství; o povolení reorganizace hlasovala jen malá menšina věřitelů, jejichž pohledávky jsou sporné. Tvrdí, že dlužník si svým nezákonným postupem prosadil reorganizaci, zachoval disposiční oprávnění k majetkové podstatě a omezil právní důsledky popěrných úkonů ostatních věřitelů ve smyslu § 336 odst. 4 insolvenčního zákona, čímž porušil jejich procesní práva. Stěžovatelka dále tvrdí, že dlužník a insolvenční správce se snaží účelově převést obchodní závod na společnost Temperatior s.r.o., kam měl dlužník neoprávněně "odklánět" finanční prostředky.
9. Zatřetí, podle stěžovatelky nebyl dodržen princip rovnosti zbraní, jestliže se nemohla odvolat proti rozhodnutí o povolení reorganizace. Je nepřípustné, aby insolvenční řízení bylo účelově rozděleno do formálně nezávislých fází (rozhodování o povolení reorganizace a schvalování reorganizačního plánu), projde-li v předchozí fázi podvod dlužníka, aniž by jej bylo možné přezkoumat. V insolvenčním řízení nelze ignorovat základní zásadu "ex iniuria ius non oritur"; nepřipouští-li insolvenční zákon odvolání, musí obecné soudy pečlivě zkoumat pravdivost pohledávek ve všech fázích řízení.
10. Stěžovatelka dále namítá, že napadená usnesení o povolení a schválení reorganizačního plánu byla vydána bez nařízení ústního jednání; argumentuje především porušováním zásady ústnosti a přímosti soudního řízení. V předmětné věci se (téměř) žádné ústní jednání nekonalo, ačkoli o to účastníci opakovaně žádali a navrhovali provedení dokazování; možnost vyjádřit se k důkazům však stěžovatelka neměla. Ve věci bylo podle stěžovatelky rozhodnuto "za zavřenými dveřmi" a jde tak o příklad tzv. kabinetní justice. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že v napadeném rozhodnutí vyložil § 85 odst. 1 a § 94 insolvenčního zákona ústavně nekonformním způsobem.
11. Konečně, podle stěžovatelky o výše citovaném usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 10. 2019 rozhodl vyloučený soudce JUDr. Zelenka, který byl následně Nejvyšším soudem označen za podjatého. Citované usnesení ignorující pokyny Ústavního soudu se přitom "promítlo" i do nyní napadených rozhodnutí, neboť pro ně bylo závazné.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatelky.
16. Ústavní soud předně uvádí, že o ústavní stížnosti je rozhodováno poté, co insolvenční soud usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-1169 ze dne 29. 7. 2022 vzal na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka ze dne 28. 2. 2019, čímž reorganizace skončila. V souvislosti s nyní projednávanou věcí již zároveň bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti vedlejší účastnice a), která vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů vznesla obsahově obdobné námitky jako stěžovatelka. Ústavní soud ústavní stížnost vedlejší účastnice a) odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 2405/22
ze dne 6. 12. 2022; v nyní projednávaném případě pak dospěl k závěru, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla námitky, jež by odůvodňovaly postup jiný.
17. K první a druhé linii argumentů lze uvést, že stěžovatelka pomíjí, že insolvenční soud o povolení reorganizace dlužníka rozhodl usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-426 ze dne 28. 11. 2018. Posuzování materiální správnosti původního seznamu závazků dlužníka ze dne 3. 2. 2017, které měl insolvenční soud podle kasačních nálezů Ústavního soudu přezkoumat, přitom bylo primárně provedeno právě v uvedeném (v pořadí již třetím) rozhodnutí, proti kterému ústavní stížnost nesměřuje. Na rozdíl od vedlejší účastnice a) stěžovatelka proti citovanému rozhodnutí nebrojila ani dříve ústavní stížností. V nyní projednávané věci stěžovatelka brojí až proti následnému usnesení č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796 ze dne 21. 11. 2019, kterým insolvenční soud rozhodoval již v další fázi insolvenčního řízení o schválení reorganizačního plánu.
18. Stran dodržení kasační závaznosti zrušujících nálezů lze souhlasit se závěry Nejvyššího soudu, podle kterého se insolvenční soud seznamy závazků dlužníka zabýval právě v usnesení ze dne 28. 11. 2018 (body 80-85), v němž posuzoval, zda předjednaný reorganizační plán schválila potřebná většina věřitelů, a to jak podle seznamu závazků (alespoň poloviční většinou věřitelů, které dlužník v seznamu závazků nepopřel), tak s ohledem na procesní situaci (již provedený přezkum) i podle výsledků přezkumného jednání (bod 137 napadeného usnesení Nejvyššího soudu; obdobně i bod 82 napadené usnesení odvolacího soudu).
Namítá-li i nadále stěžovatelka, že nepoctivost dlužníka je nutné spatřovat v opomenutí některých pohledávek v původním seznamu na straně jedné a v tvrzení smýšlených pohledávek na straně druhé, rozporuje nyní již samotné posouzení jednotlivých pohledávek ze strany insolvenčního soudu. Taková situace je výrazně odlišná od situace v dřívějších kasačních nálezech Ústavního soudu, protože dříve se insolvenční soud materiální správností předložených seznamů nezabýval. Nesouhlasí-li nyní stěžovatelka se závěry insolvenčního soudu věcně, neznamená to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, jak tomu bylo v předchozích případech, kdy na námitky účastníků insolvenční soud vůbec nereagoval.
19. V tomto ohledu Ústavní soud neshledal cokoliv protiústavního ani na závěru Nejvyššího soudu, podle kterého je třeba ve stávající fázi schvalování reorganizačního plánu posuzovat nepoctivý záměr dlužníka přímo ve vztahu k tomuto plánu, nikoliv již ve vztahu k povolení reorganizace jako takové (viz bod 132 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se srozumitelně a logicky vypořádal s konkrétními námitkami dovolatelů stran porušení povinnosti dlužníka podat insolvenční návrh (bod 141), tvrzené účelové spolupráce se společností Temperatior s.r.o. (body 142-149), i účastí dlužníka na vytváření fiktivních pohledávek a účelových zajištění (body 150-151).
20. K třetí linii argumentů stěžovatelky, podle kterých byl porušen princip rovnosti zbraní, nemohla-li proti rozhodnutí odvolacího soudu o povolení reorganizace podat odvolání, odkazuje Ústavní soud plně na závěry vyjádřené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1162/17
, ve kterém se ústavností poslední věty § 328 insolvenčního zákona zabýval (viz body 46-52). Ústavní soud zde dovodil, že citované ustanovení představuje přípustný "urychlovací institut" insolvenčního zákona.
21. Ke čtvrté námitce stěžovatelky týkající se absence ústního jednání lze uvést následující: Insolvenční řízení je vybudováno na zásadách rychlosti a hospodárnosti. Tyto zásady mají podstatný vliv i na procesní stránku insolvenčního řízení, přičemž zákon je ve vztahu k občanskému soudnímu řádu lex specialis. V insolvenčním řízení soud nařizuje jednání jen tehdy: 1) jestliže to stanoví zákon; 2) považuje-li nařízení jednání za nutné. Ve druhém případě nařizuje soud jednání podle konkrétní procesní situace ve věci.
Odvolací soud i Nejvyšší soud stěžovatelce ústavně konformním způsobem vysvětlily, že relevantní skutečnosti pro rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu plynuly z listinných důkazů a ze "stanoviska věřitelů" při schůzi svolané k hlasování o schválení reorganizačního plánu (srov. bod 176 usnesení Nejvyššího soudu a bod 94 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud se v bodě 95 svého usnesení zabýval konkrétními návrhy vedlejší účastnice a) na svědecké výpovědi a u každého vysvětlil, proč je není třeba na ústním jednání provádět - ani v tomto ohledu obecným soudům z ústavního hlediska nelze nic vytknout.
Stěžovatelka sama ostatně v ústavní stížnosti netvrdí žádné konkrétní okolnosti, na základě kterých by mělo být ústní jednání nařízeno a v tomto ohledu neunáší břemeno tvrzení, které ji v řízení o ústavní stížnosti tíží. Stěžovatelka je totiž povinna předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv ve smyslu referenčního rámce ústavnosti [usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22
ze dne 4. 8. 2022].
22. Ústavní soud se bez dalšího ztotožňuje i se závěrem Nejvyššího soudu, že opakování argumentace uvedené v rozhodnutí vydaném soudcem, o jehož vyloučení bylo později rozhodnuto, není samo o sobě vadou (viz bod 184 napadeného usnesení). Zákonnost (ústavnost) napadených rozhodnutí obecných soudů se posuzuje izolovaně, nezávisle na "původu" právních závěrů potenciálně vyjádřených osobou později vyloučeného soudce. Jak je uvedeno výše, takové závěry v ústavněprávním přezkumu obstály.
23. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to vyjma části směřující proti výrokům III a IV usnesení insolvenčního soudu a druhé části výroku II usnesení odvolacího soudu, ve které byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu