Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti Motor AG s.r.o., se sídlem Olešnice v Orlických horách 63, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3490/2024-564 ze dne 28. 5. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 19/2024-521 ze dne 2. 7. 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a obchodní společnosti VENTA spol. s r.o., se sídlem Sokolská 241, Červený Kostelec, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastnice se po stěžovatelce domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 616 298 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ceny díla. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zjistil, že vedlejší účastnice (zhotovitelka) uzavřela se stěžovatelkou (objednatelkou) smlouvu o dílo, spočívající v dodávce a montáži topného systému a montáži rozvodů vody a kanalizace, za cenu 2 727 429 Kč. Vedlejší účastnice dílo zhotovila v míře způsobilé k předání, přičemž náklady na odstranění vad nebránících v používání činily podle znaleckého posudku 54 769 Kč. Po několikaměsíčním jednání o předání díla stěžovatelka odmítla v září 2019 podepsat předávací protokol a připojila seznam vad a nedodělků.
Vedlejší účastnice vyzvala stěžovatelku ke složení jistoty 150 000 Kč na nedoplatek ceny díla. Poté, co stěžovatelka 7. 1. 2020 oznámila vedlejší účastnici, že jistotu nesloží, vedlejší účastnice od smlouvy dopisem ze dne 20. 1. 2020 odstoupila s odkazem na § 2002 odst. 2 občanského zákoníku ("o. z."). Okresní soud žalobě zcela vyhověl; uzavřel, že v podstatě hotové dílo nebylo provedeno, jelikož nebylo protokolárně předáno, stěžovatelka se tak bezdůvodně obohatila, a musí doplatit zbývající cenu díla.
2. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem ve věci samé potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud se po částečném zopakování dokazování ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
3. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelkou předestřené právní otázky krajský soud buď vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo na jejich řešení rozhodnutí nezáviselo, anebo jimi stěžovatelka zpochybňovala správnost skutkových zjištění, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, případně namítala vady řízení, k nimž může Nejvyšší soud přihlížet jen u jinak přípustného dovolání.
4. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zejména namítá, že usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, neboť pomíjí, že stěžovatelka byla ochotna dílo převzít, pokud by nevykazovalo vady a nebylo na něj účtováno také to, co provedeno nebylo. Právní závěry Nejvyššího soudu jsou podle stěžovatelky v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Uvedené má platit také o rozsudku krajského soudu, což stěžovatelka údajně v dovolání namítala, Nejvyšší soud to však opomněl. Extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými zjištěními má být dán zejména tím, že znalkyně převzala do svého posudku položky vyúčtované vedlejší účastnicí, které však nebyly ve smlouvě ujednány, a nezohlednila, že některé práce nebyly provedeny. Především má být extrémní závěr, že náklady na odstranění vad činí dohromady 54 769 Kč. Znalecká zjištění pak soudy nekriticky převzaly.
5. Dále stěžovatelka rozporuje výklad dopisu, jímž vedlejší účastnice odstoupila od smlouvy. Namítá, že dopis není formulován tak, že by vedlejší účastnice odstoupila pro budoucí porušení smlouvy stěžovatelkou; soudy tak nezjistily skutečnou vůli vedlejší účastnice. Podle smlouvy muselo odstoupení přesně citovat bod smlouvy, podle něhož se odstupuje, což ale dopis neučinil. Smluvním důsledkem pak je neplatnost takového jednání, což soudy pominuly. Vedlejší účastnice měla od smlouvy odstoupit tak, jak bylo ve smlouvě ujednáno, a stěžovatelce doručit závěrečnou fakturu se soupisem všech provedených prací, což neučinila.
Rozsudek krajského soudu má být nepřezkoumatelný kvůli konstatování, že podle znaleckého posudku je dílo v souladu s ujednáním stran o podobě díla, které se mělo udát e-mailovou komunikací, neuvedl však, co bylo obsahem oné komunikace, ani jak se na jejím základě měl změnit obsah smlouvy, tedy jaká byla výsledná závazná ujednání. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí, že byla zachována lhůta "bez zbytečného odkladu" podle § 2002 odst. 2 o. z.
6. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. Nad rámec Ústavní soud uvádí následující.
9. Ústavní soud pro přehlednost shrnuje stížnostní argumentaci. Stěžovatelka v rozsáhlé a nepříliš přehledné ústavní stížnosti namítá v podstatě toto: Vedlejší účastnice nemohla odstoupit od smlouvy podle § 2002 o. z., ale jen podle čl. IX smlouvy. Dopis vyjadřuje skutečnou vůli odstoupit podle smlouvy, nikoli podle zákona, náležitosti odstoupení podle smluvního ujednání však nebyly splněny a soudy dopis nesprávně vyložily. Kdyby se postupovalo podle smlouvy, měla vedlejší účastnice předložit finální vyúčtování.
Z toho by bylo patrné, které práce má za to, že skutečně vykonala. Z vyúčtování, které bylo k dispozici, měly soudy zjišťovat, jaké práce byly reálně provedeny, což neučinily. Znalkyně však vycházela z dodaných podkladů a nezkoumala dostatečně, které práce byly opravdu zhotoveny. Soud vyšel ze znaleckého posudku, a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním. I kdyby tomu tak nebylo, byla vedlejší účastnice v prodlení se zhotovením díla. A pokud by bylo odstoupení od smlouvy možné podle zákona, nestalo se tak bez zbytečného odkladu.
Nad tím vším stojí argument, že dílo vykazuje podstatné vady, ačkoli soudy zjistily, že vady jsou nepodstatné. Zásadní stěžovatelčiny námitky pominuly všechny soudy, a jejich rozhodnutí jsou tak podle stěžovatelky nepřezkoumatelná. Ústavní soud konstatuje, že vyjma poslední věty nemají uvedené námitky v poměrech okolností konkrétní věci ústavněprávní význam.
10. Stížnostní argumentace zpochybňuje skutková zjištění a výklad běžného zákona, potažmo smlouvy o dílo. Stěžovatelka v tomto ohledu neosvědčila, že by měl být rozpor mezi důkazy a skutkovými závěry vskutku extrémní, anebo že by při výkladu obyčejného zákona nebyl respektován určitý ústavní princip.
11. V prvém ohledu není Ústavní soud povolán k podrobnému a komplexnímu přezkumu dokazování obecných soudů, nýbrž se soustředí toliko na potenciální exces. Stěžovatelčina argumentace týkající se údajné extrémnosti skutkových zjištění je ve skutečnosti prostým nesouhlasem s hodnocením důkazů okresním a krajským soudem, které nemůže Ústavní soud detailně přehodnocovat (není-li libovolné a je-li řádně odůvodněno) a které je úkolem soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího. Jak už zmíněno, z rozsudku krajského soudu se nepodává extrémní rozpor důkazů a skutkových zjištění, která soud částečně převzal z rozhodnutí okresního soudu, přičemž rozsudek okresního soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadá.
12. Rozporuje-li stěžovatelka především znalecký posudek a jemu odpovídající skutková zjištění soudu, pak z bodu 21 rozsudku krajského soudu se podává, že znalkyně zkontrolovala stěžovatelkou vytknuté vady jednu po druhé a že své zjištění poměřovala s dohodou stran o podobě díla - tedy, aby celkově zjistila, do jaké míry bylo dílo připraveno k předání. Tento postup podle odůvodnění napadeného rozsudku je logicky souladný. Ústavní soud se proto zaměřil na otázku, zda obecné soudy adekvátně reagovaly na námitky stěžovatelky a zda jsou jejich rozhodnutí přezkoumatelná.
13. Napadená rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná, a jak naznačil Nejvyšší soud v bodě 26 usnesení, tak schopnost stěžovatelky podrobně argumentovat v opravných prostředcích, ostatně i v ústavní stížnosti, to osvědčuje. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že soudy reagovaly na podstatné stěžovatelčiny námitky, a to adekvátně, tj. v míře odpovídající jejich závažnosti. Soudům neplyne z ústavního pořádku povinnost odpovědět na každou jednotlivou námitku, ale reagovat ucelenou argumentací tak, aby byly vypořádány námitky (či jejich okruhy) stěžejní pro rozhodnutí věci. Tomuto požadavku napadená rozhodnutí vyhovují.
14. Samostatně k usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud dodává, že dovolací soud dostatečně posoudil jednotlivé dovolací důvody a své závěry srozumitelně a logicky odůvodnil s poukazy na svou konstantní rozhodovací praxi. Stěžovatelka naproti tomu zjevně nevěnuje detailní pozornost přesným zjištěním obecných soudů ani navazující argumentaci, nýbrž řadou námitek opakovaně, obšírně a nesystematicky prosazuje svou verzi skutkového stavu a vlastní náhled na výklad smlouvy ve vztahu k zákonu. Ústavní soud uzavírá, že se stěžovatelce dostalo za řádného odůvodnění dostatečných odpovědí na její podstatné námitky a ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
15. Ústavní soud neshledal porušení základních práv či svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu