USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně VENTA spol. s r.o., se sídlem v Červeném Kostelci, Sokolská 241, identifikační číslo osoby 15048217, zastoupené Mgr. Veronikou Petříkovou, advokátkou se sídlem v Rtyni v Podkrkonoší, Vorlického 302, proti žalované Motor AG s.r.o., se sídlem v Olešnici v Orlických horách č. p. 63, identifikační číslo osoby 27615936, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 616 298 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 206/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2024, č. j. 47 Co 19/2024-521, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 616 298 Kč s příslušenstvím jako vypořádání bezdůvodného obohacení. Svou žalobu odůvodnila tím, že účastníci spolu uzavřeli smlouvu o dílo, na jejímž základě žalobkyně jako zhotovitel provedla dílo spočívající v dodávce a montáži ústředního topení, vzduchotechniky a zdravotně-technické instalace v nemovité věci náležící žalované. Ačkoli dílo bylo v květnu 2019 dokončeno a připraveno k předání, žalovaná je odmítla převzít z důvodu jeho údajných vad (spočívajících především v absenci zaškolení ovládání vzduchotechniky a otopného systému).
Po snaze o smírné řešení sporu trvající bezmála šest měsíců žalobkyně dospěla k závěru, že z chování žalované nepochybně plyne, že poruší smlouvu podstatným způsobem, neboť se hodlá vyhnout zaplacení ceny díla, a vyzvala proto žalovanou ke složení přiměřené jistoty. Jelikož žalovaná odmítla složit jistotu v adekvátní výši a dne 7. 1. 2020 byla jednání o smírném řešení sporu ukončena, žalobkyně od smlouvy dne 21. 1. 2020 odstoupila.
2. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 11. 2023, č. j. 13 C 206/2020-459, uložil žalované zaplatit
3. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II a změnil jej ve výroku III ohledně výše náhrady náklady řízení státu (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I dovoláním, jež považovala za přípustné pro řešení celkem devíti (níže uvedených) otázek hmotného a procesního práva, jež odvolací soud posoudil nesprávně. 1) Je možné, aby se odvolací soud odchýlil od smluvního způsobu vypořádání závazků po ukončení smlouvy (přičemž při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2637/2020, a ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 390/2022)? 2) Jaké jsou důsledky nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ uvedené v ustanovení § 2002 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“? 3) Jakým způsobem má být vyloženo právní jednání obsažené v dopisu žalobkyně ze dne 20. 1. 2020 (když odvolací soud podle žalované v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3601/2022, nepřihlédl ke všem relevantním okolnostem)? 4) Lze aplikovat ustanovení § 2108 o. z. i v případě, kdy dosud nedošlo k předání a převzetí díla, resp. jaký vliv má aplikace § 2108 o. z. na možnost odstoupení podle § 2002 odst. 2 o. z.? 5) Lze aplikovat § 2002 odst. 2 o. z. v situaci, kdy dosud nedošlo k předání a převzetí díla a k vzniku práva na zaplacení ceny díla? 6) Lze aplikovat § 2002 odst. 2 o. z. v situaci, kdy je zhotovitel v prodlení se splněním svých povinností, zejména povinnosti provést dílo řádně a včas? 7) Má se při aplikaci § 2999 o. z. vycházet ze smluvní ceny či z ceny určené znaleckým posudkem? 8) Bylo hodnocení znaleckého posudku zjevně nepřiměřené, a tedy v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010? 9) Nastal extrémní rozpor mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a provedenými důkazy v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011?
5. Otázky 2), 4), 5), 6) a 7) podle dovolatelky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Žalovaná nadto měla za to, že napadený rozsudek byl překvapivý a nepřezkoumatelný. Z uvedených důvodů navrhla, aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Otázkou 1) dovolatelka zpochybňuje závěr o výkladu právního jednání (ustanovení předmětné smlouvy o dílo upravující podmínky pro odstoupení od smlouvy) učiněný odvolacím soudem, podle něhož se ujednání bodů IX.5 a IX.6 dané smlouvy o dílo nevztahovalo na odstoupení od smlouvy pro předvídané podstatné porušení smlouvy ve smyslu ustanovení § 2002 odst. 2 o. z. (srov. bod 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Související námitka žalované, že odvolací soud postupoval v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 390/2022 a 23 Cdo 2637/2020, nezohlednil-li smluvní podmínky pro odstoupení od smlouvy, je proto nepřiléhavá, neboť (podle výkladu podaného odvolacím soudem) se smluvní úprava odstoupení na postup podle § 2002 odst. 2 o. z. neměla vztahovat.
12. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud nevycházel pouze z toho, že se body IX.5 a IX.6 smlouvy o dílo neuplatní při odstoupení od smlouvy podle § 2002 odst. 2 o. z. Dospěl totiž současně k závěru, že i pro případ, mělo-li by odstoupení od smlouvy pro předvídané podstatné porušení smlouvy splňovat podmínky stanovené smlouvou o dílo, jednání žalobkyně uvedené podmínky splňovalo, a žalobkyně i v tomto ohledu dostála svým povinnostem (srov. bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku). Zpochybňuje-li přitom žalovaná také tento závěr, opět tím brojí proti výsledku, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, což nepředstavuje řešení otázky hmotného práva v intencích ustanovení § 237 o. s. ř., pro něž by dovolání mohlo být přípustným (srov. již shora citovanou judikaturu).
13. Z téhož důvodu pak nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit ani otázka 3) zpochybňující závěr soudů nižších stupňů, že dopisem ze dne 20. 1. 2020 (doručeným žalované dne 21. 1. 2020) žalobkyně odstoupila od smlouvy právě podle § 2002 odst. 2 o. z., neboť z chování žalované nepochybně vyplynulo, že poruší smlouvu podstatným způsobem (neboť nehodlá splnit povinnost převzít dokončené dílo a zaplatit jeho cenu, ačkoliv dílo reálně užívala).
14. Žalovaná dále formuluje otázku 2), jaké jsou důsledky nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ uvedené v ustanovení § 2002 odst. 2 o. z. Patrně však přehlíží, že odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně uvedenou lhůtu pro odstoupení od smlouvy podle § 2002 odst. 2 o. z. dodržela. Ani otázka 2) tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť tato námitka se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3532/2022, a ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024).
15. Měla-li žalovaná v úmyslu zpochybnit samotný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně od smlouvy odstoupila včas, nemůže ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. V rozsudku ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 29 ICdo 82/2019, Nejvyšší soud k časovému určení lhůty „bez zbytečného odkladu“ uvedl, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. V každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Zásadně jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétních okolností případu v závislosti na účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci takto určené lhůty dosáhnout (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022).
16. Jestliže odvolací soud (ve spojení se soudem prvního stupně) v projednávané věci při posuzování otázky, zda byla lhůta „bez zbytečného odkladu“ dodržena, vyšel z konkrétních okolností případu, tedy z toho, že odstoupení od smlouvy došlo dne 21. 1. 2020, tedy čtrnáct dní poté, co takřka půlroční jednání za účelem vyřešení celé situace smírnou cestou bylo neúspěšné, a přihlédl současně k složitosti technického řešení díla, k účelu smlouvy a k jejímu významu pro žalobkyni (srov. bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s bodem 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), požadavkům citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyhověl.
17. Otázka 4), zda lze aplikovat ustanovení § 2108 o. z. i v případě, kdy dosud nedošlo k předání a převzetí díla, resp. jaký vliv má aplikace § 2108 o. z. na možnost odstoupení podle § 2002 odst. 2 o. z., přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalovaná jejím prostřednictvím ve skutečnosti zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že z jejího chování (spočívající v neochotě složit adekvátní jistotu ve smyslu § 2002 odst. 2 o. z.) bylo nepochybné, že poruší svou smluvní povinnost zaplatit žalobkyni cenu díla. Dovolatelka tvrdila, že byla (podle § 2108 o. z.) oprávněna ponechat si (tedy nezaplatit) část ceny díla odpovídající slevě z kupní ceny, neboť dílo podle ní vykazovalo závažné a podstatné vady. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však vyplynulo, že dílo vykazovalo pouze drobné vady, které nebránily převzetí a užívání díla a které již byly zohledněny ve fakturaci žalobkyně, a neopravňovaly proto žalovanou k tomu, aby odepřela složení jistoty na doplacení ceny díla. Jestliže tak dovolatelka tvrdí, že dílo vykazovalo podstatné vady, ve skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž
je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).
18. Z téhož důvodu nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit ani otázka 6), zda lze aplikovat § 2002 odst. 2 o. z. v situaci, kdy je zhotovitel v prodlení se splněním svých povinností, zejména povinnosti provést dílo řádně a včas, neboť rovněž v tomto případě žalovaná zakládá svou dovolací argumentaci na tom, že dílo vykazovalo (a stále vykazuje) podstatné vady, a dále na tom, že žalobkyně fakturovala fiktivní položky, které nebyly smluvně sjednány. Existence takových vad, fiktivních položek na fakturách či prodlení žalobkyně s povinností dílo dokončit však ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vůbec neplyne (srov. bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s body 41, 44 a 47 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
19. Dovolání pak není přípustné ani pro řešení otázky 5), zda lze aplikovat § 2002 odst. 2 o. z. v situaci, kdy dosud nedošlo k předání a převzetí díla a k vzniku práva na zaplacení ceny díla. Nejvyšší soud již v minulosti při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. jeho usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, ve vztahu k níž rozhodovací praxe dovolacího soudu setrvale uvádí, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 563/2017, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1355/2019, ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023, ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1545/2023, ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3281/2023, ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3092/2023, ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2842/2024, ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3301/2024, ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1433/2024, či ze dne 14. 4. 2025, sp. zn. 20 Cdo 754/2025).
20. O takový případ jde také v projednávané věci, neboť podle § 2002 odst. 2 o. z. je podmínkou pro odstoupení od smlouvy bez zbytečného odkladu pouze to, že z chování jedné ze stran nepochybně vyplyne, že poruší smlouvu podstatným způsobem, a (bezúspěšná) výzva druhé strany ke složení přiměřené jistoty. Předpokladem pro aplikaci daného zákonného ustanovení (za kumulativního naplnění uvedených dvou podmínek) tak naopak není (další) skutečnost, že by subjektivní právo oprávněné strany, které vyplývá ze smlouvy a jež má být podstatným porušením smlouvy dotčeno, již vzniklo.
21. Otázka 7), zda se má při aplikaci § 2999 o. z. vycházet ze smluvní ceny či z ceny určené znaleckým posudkem, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení napadený rozsudek (výlučně) nestojí. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel z hodnoty plnění oceněného znalkyní, která zohlednila dílčí změny smlouvy mezi účastnicemi, a podle níž tak žalobkyně dodala žalované plnění v celkové hodnotě 2 751 229 Kč, od níž bylo (pro určení výše obohacení žalované) potřeba odečíst již zaplacenou zálohu ve výši 2 000 000 Kč a náklady na odstranění vad díla ve výši 54 769 Kč, na základě čehož odvolací soud dospěl k tomu, že žalobkyni náleželo 696 460 Kč (přičemž s ohledem na předmět řízení vymezený žalobkyní jí byla přiznána pouze částka 616 298 Kč s příslušenstvím; srov. bod 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
I v případě, vyšel-li by odvolací soud z toho, že sjednaná ceny díla ve výši 2 727 429 Kč nebyla žádnou ze změn předmětu smlouvy dotčena (srov. body 17 a 22 odůvodnění napadeného rozsudku), by se žalovaná – po odečtení zálohy ve výši 2 000 000 Kč a 54 769 Kč – bezdůvodně obohatila o částku 672 660 Kč, která stále přesahuje žalobkyní uplatněnou částku 616 298 Kč s příslušenstvím, jež jí byla rozsudky soudů nižších stupňů přiznána. Pro posouzení důvodnosti žalovaného nároku je proto irelevantní, zda odvolací soud při aplikaci § 2999 o.
z. vycházel z nezměněné smluvní ceny či ze změněné ceny uvedené ve znaleckém posudku, neboť ani odlišné posouzení takto vymezené otázky by se nemohlo v poměrech dovolatelky nijak příznivě projevit, což činí její dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Zpochybňuje-li pak žalovaná otázkou 8) obsah znaleckého posudku a způsob, jakým jej odvolací soud hodnotil, patrně přehlíží, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci.
23. Nejvyšší soud přitom nemá za to, že by v projednávané věci panoval extrémní rozpor mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a provedenými důkazy, jak žalovaná namítá v otázce 9), přičemž takový rozpor neplyne ani ze samotné dovolací argumentace. Dovolatelka uvedenou otázkou ve skutečnosti opět pouze brojí proti správnosti závěrů znaleckého posudku, respektive proti způsobu, jakým odvolací soud tento znalecký posudek hodnotil. Jak však již bylo uvedeno shora, námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
24. Konečně žalovaná namítá, že odvolací soud se nezabýval všemi jejími námitkami a že napadený rozsudek byl překvapivý a nepřezkoumatelný. Uvedenou námitkou tak dovolatelka ve skutečnosti poukazuje na možné vady řízení. K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalobkyně proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
25. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
26. Pouze pro úplnost tak Nejvyšší soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi ustáleně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 214/2020), což v případě žalované nebyly.
27. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti výroku I napadeného rozsudku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
28. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti té části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok II a změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti rozhodnutí o nákladech řízení, dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu