23 Cdo 3532/2022-494
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce P. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalovaným 1) Dobrá mysl, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Dubeč, V Rohožníku 535, identifikační číslo osoby 44847220, a 2) TOMSTA Praha s. r. o., se sídlem v Praze 10, Dubeč, V Rohožníku 535, identifikační číslo osoby 02377454, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 271/4a, o zaplacení 1 039 528,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 309/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 35 Co 74/2022-435, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 440 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Žalobce se podanou žalobou domáhal vrácení bezdůvodného obohacení představovaného částkou 1 039 528,67 Kč s příslušenstvím, kterou (v rozsahu částky 932 533,67 Kč jako předmět sporu s příslušenstvím a v rozsahu částky 106 995 Kč jako náklady řízení) právní předchůdkyně žalobce (společnost O., s. r. o., identifikační číslo osoby XY) zaplatila žalovaným na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, č. j. 39 Cm 135/2004-185, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, č. j. 1 Cmo 2/2010-229, které byly následně (na základě dovolání právní předchůdkyně žalobce, která v tamním řízení vystupovala v postavení žalované) zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1059/2011. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 59 C 309/2015-401, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 039 528,67 Kč
s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IÍ). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované jsou povinny zaplatit žalobci částku 1 039 528,67 Kč s příslušenstvím s tím, že v rozsahu plnění žalované 1) zaniká závazek žalované 2) (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobce v podaném vyjádření k dovolání rozporoval dovolací argumentaci žalovaných, připomněl jednotný přístup Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k jejich námitkám v předchozích souvisejících věcech (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1059/2011, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 162/2021, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2004/21), označil dovolání za nepřípustné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve vztahu k námitce žalovaných, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence titulu pro úhradu úroků z prodlení, žalované v dovolání neuvádí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolání tak v části obsahující výše uvedené námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností. Dovolatelky v prvé řadě namítají, že otázka navýšení ceny díla (kupní ceny) o daň z přidané hodnoty, jež byla Nejvyšším soudem posouzena v jeho rozsudku ze dne 7. 8.
2012, sp. zn. 32 Cdo 1059/2011, má být dovolacím soudem posouzena jinak; uvedená námitka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že pro rozsah povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu dohodnutou ve smlouvě není vůbec rozhodné, zda dohodnutá kupní cena zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty. Podle § 448 odst. 1 obch. zák. má prodávající právo na zaplacení pouze dohodnuté kupní ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty, když žádný právní předpis neopravňuje prodávajícího „navýšit“ dohodnutou kupní cenu o daň z přidané hodnoty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010). Jak vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, rozsudek ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 270/2004, rozsudek ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4345/2008, či usnesení ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3573/2007), je třeba důsledně odlišovat dva vztahy: vztah mezi státem a plátcem daně z přidané hodnoty v rovině veřejného práva a vztah mezi účastníky smlouvy v rovině soukromého práva. Zatímco z hlediska veřejného práva (ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty) je podstatné, zda předmětné plnění podléhá dani z přidané hodnoty a kdo je jejím plátcem, z hlediska soukromého práva je podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či zda ze smlouvy plyne, že kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky.
Jestliže smlouva neobsahuje závazek kupujícího zaplatit ke kupní ceně i daň z přidané hodnoty, resp. jestliže smlouva stanoví konečnou cenu, nelze přenášet odpovědnost za odvedení daně z přidané hodnoty státu na kupujícího. Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém předchozím rozhodnutí vztahujícím se k totožné smlouvě o dílo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 162/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5.
10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2004/21), od této své rozhodovací praxe nemá dovolací soud důvod se jakkoliv odchylovat, přičemž dovolání nepřináší pro takovou judikaturní odchylku ani jakékoliv přiléhavější argumenty.
Pro úplnost Nejvyšší soud pak uvádí, že od uvedené rozhodovací praxe se neodchýlil ani odvolací soud, jestliže v projednávané věci považoval za stěžejní zjištění, zda mezi účastníky vznikl závazek žalobce zaplatit vedle ceny díla také daň z přidané hodnoty. Dalšími otázkami (v dovolání označenými čísly 2 až 4), které podle názoru žalovaných v jeho rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, dovolatelky ve skutečnosti toliko zpochybňují způsob, jakým odvolací soud hodnotil jednotlivé v řízení provedené důkazy (listiny označené jako „uznání závazku“ ze dne 22.
4. 2003 a „kupní smlouva“ ze dne 15. 5. 2002). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16.
4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale neplatí pro projednávanou věc. Z téhož důvodu přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalovaných, podle níž odvolací soud nesprávně zhodnotil závěry znaleckého posudku týkajícího se pravosti podpisu žalobce na listině označené jako „splátkový kalendář“ ze dne 1.
10. 2002. Jelikož uvedené námitky zároveň míří ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, že mezi žalovanými a právní předchůdkyní žalobce nedošlo ke sjednání závazku objednatele hradit zhotoviteli spolu s cenou díla také daň z přidané hodnoty, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s.
ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014), což ovšem není případ této věci.
Dovolání není podle § 237 o. s. ř.
přípustné ani pro řešení otázky označené číslem 5, zda je nutno v řízení prokazovat přesný čas sjednání dohody o placení daně z přidané hodnoty, když ani přesný okamžik vzniku samotné smlouvy o dílo není jasně zjištěn, neboť uvedená námitka se míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na tom, že nebyl prokázán přesný okamžik sjednání dohody o placení daně z přidané hodnoty, nýbrž vycházel z toho, že ze skutkových zjištění vyplývá, že taková dohoda nebyla uzavřena. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při
úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil „neplatnost“ písemné kupní smlouvy ze dne 15. 5. 2002 a s ní spojený odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007, či ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2874/2011, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Jak tomu bylo i ve shora zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 162/2021, tak i v projednávané věci z obsahu spisu a dovolání vyplývá, že dovolatelky usilují o zvrácení závěru o neuzavření písemné smlouvy ze dne 15. 5. 2002, neboť podle nich skutečnost, že v čl. VI uvedené smlouvy byla konečná cena zakázky stanovena ve výši 4 110 586 Kč „bez DPH“, svědčí jejich právní argumentaci. Podle již citované judikatury Nejvyššího soudu (představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010) však pro posouzení nároku prodávajícího (resp. zhotovitele) není podstatné, zda kupní cena (resp. cena díla) zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty, nýbrž je nutno zkoumat, zda došlo k dohodě o povinnosti kupujícího (resp. objednatele) hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky, což však z uvedené listiny nevyplývá. Pro posouzení nároku žalobce je proto nerozhodné, zda písemná kupní smlouva ze dne 15. 5. 2002, resp. její ujednání o výši ceny zakázky, byla uzavřena platně, neboť odlišné posouzení takto vymezené otázky by se nemohlo v poměrech dovolatelek nijak příznivě projevit, což činí jejich dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných proti výroku I napadeného rozsudku podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. K doplnění dovolání, které žalované učinily podáním ze dne 24. 10. 2022 po uplynutí lhůty podle § 240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud nemohl přihlížet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1001/2020). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalované dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu