23 Cdo 3532/2022-494
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce P. M., narozeného dne XY, bytem v XY,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova
127/13, proti žalovaným 1) Dobrá mysl, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Dubeč, V
Rohožníku 535, identifikační číslo osoby 44847220, a 2) TOMSTA Praha s. r. o.,
se sídlem v Praze 10, Dubeč, V Rohožníku 535, identifikační číslo osoby
02377454, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze
4, Pod Klaudiánkou 271/4a, o zaplacení 1 039 528,67 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 309/2015, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 35 Co
74/2022-435, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 440 Kč do tří dnů právní moci
tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Žalobce se podanou žalobou domáhal vrácení bezdůvodného obohacení
představovaného částkou 1 039 528,67 Kč s příslušenstvím, kterou (v rozsahu
částky 932 533,67 Kč jako předmět sporu s příslušenstvím a v rozsahu částky 106
995 Kč jako náklady řízení) právní předchůdkyně žalobce (společnost O., s. r.
o., identifikační číslo osoby XY) zaplatila žalovaným na základě pravomocného
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, č. j. 39 Cm 135/2004-185,
ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, č. j. 1 Cmo
2/2010-229, které byly následně (na základě dovolání právní předchůdkyně
žalobce, která v tamním řízení vystupovala v postavení žalované) zrušeny
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1059/2011.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11.
2021, č. j. 59 C 309/2015-401, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 039 528,67 Kč
s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IÍ). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované jsou povinny
zaplatit žalobci částku 1 039 528,67 Kč s příslušenstvím s tím, že v rozsahu
plnění žalované 1) zaniká závazek žalované 2) (výrok I rozsudku odvolacího
soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II
rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované v celém rozsahu včas podaným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a
XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobce v podaném vyjádření k dovolání rozporoval dovolací argumentaci
žalovaných, připomněl jednotný přístup Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k
jejich námitkám v předchozích souvisejících věcech (v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1059/2011, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 162/2021, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2004/21), označil dovolání za nepřípustné a navrhl
Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Ve vztahu k námitce žalovaných, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku
existence titulu pro úhradu úroků z prodlení, žalované v dovolání neuvádí, v
čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání pro každý
dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§
241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani
citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolání tak v části obsahující výše uvedené námitky trpí vadami, pro něž nelze
v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části
nemohl přihlížet. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto se zabýval jeho
přípustností. Dovolatelky v prvé řadě namítají, že otázka navýšení ceny díla (kupní ceny) o
daň z přidané hodnoty, jež byla Nejvyšším soudem posouzena v jeho rozsudku ze
dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1059/2011, má být dovolacím soudem posouzena
jinak; uvedená námitka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že pro
rozsah povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu dohodnutou ve
smlouvě není vůbec rozhodné, zda dohodnutá kupní cena zahrnuje či nezahrnuje
daň z přidané hodnoty. Podle § 448 odst. 1 obch. zák. má prodávající právo na
zaplacení pouze dohodnuté kupní ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či
nezahrnuje daň z přidané hodnoty, když žádný právní předpis neopravňuje
prodávajícího „navýšit“ dohodnutou kupní cenu o daň z přidané hodnoty (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010). Jak
vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, rozsudek ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo
270/2004, rozsudek ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4345/2008, či usnesení ze
dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3573/2007), je třeba důsledně odlišovat dva
vztahy: vztah mezi státem a plátcem daně z přidané hodnoty v rovině veřejného
práva a vztah mezi účastníky smlouvy v rovině soukromého práva. Zatímco z
hlediska veřejného práva (ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v
zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty) je podstatné, zda
předmětné plnění podléhá dani z přidané hodnoty a kdo je jejím plátcem, z
hlediska soukromého práva je podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy
byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či zda ze smlouvy plyne, že
kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky. Jestliže
smlouva neobsahuje závazek kupujícího zaplatit ke kupní ceně i daň z přidané
hodnoty, resp. jestliže smlouva stanoví konečnou cenu, nelze přenášet
odpovědnost za odvedení daně z přidané hodnoty státu na kupujícího. Jak již
Nejvyšší soud konstatoval ve svém předchozím rozhodnutí vztahujícím se k
totožné smlouvě o dílo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 162/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla jako zjevně
neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2004/21), od této své rozhodovací praxe nemá dovolací soud důvod se
jakkoliv odchylovat, přičemž dovolání nepřináší pro takovou judikaturní
odchylku ani jakékoliv přiléhavější argumenty.
Pro úplnost Nejvyšší soud pak
uvádí, že od uvedené rozhodovací praxe se neodchýlil ani odvolací soud,
jestliže v projednávané věci považoval za stěžejní zjištění, zda mezi účastníky
vznikl závazek žalobce zaplatit vedle ceny díla také daň z přidané hodnoty. Dalšími otázkami (v dovolání označenými čísly 2 až 4), které podle názoru
žalovaných v jeho rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,
dovolatelky ve skutečnosti toliko zpochybňují způsob, jakým odvolací soud
hodnotil jednotlivé v řízení provedené důkazy (listiny označené jako „uznání
závazku“ ze dne 22. 4. 2003 a „kupní smlouva“ ze dne 15. 5. 2002). Samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze
dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení
důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je
toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou
zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo
617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale neplatí
pro projednávanou věc. Z téhož důvodu přípustnost dovolání nezakládá ani
námitka žalovaných, podle níž odvolací soud nesprávně zhodnotil závěry
znaleckého posudku týkajícího se pravosti podpisu žalobce na listině označené
jako „splátkový kalendář“ ze dne 1. 10. 2002. Jelikož uvedené námitky zároveň míří ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, že
mezi žalovanými a právní předchůdkyní žalobce nedošlo ke sjednání závazku
objednatele hradit zhotoviteli spolu s cenou díla také daň z přidané hodnoty,
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá
stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě
zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel
při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran
jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř.,
jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené
judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému
výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil
příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly
zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014), což ovšem není případ této věci. Dovolání není podle § 237 o. s. ř.
přípustné ani pro řešení otázky označené
číslem 5, zda je nutno v řízení prokazovat přesný čas sjednání dohody o placení
daně z přidané hodnoty, když ani přesný okamžik vzniku samotné smlouvy o dílo
není jasně zjištěn, neboť uvedená námitka se míjí s právním posouzením věci
učiněným odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na tom, že nebyl
prokázán přesný okamžik sjednání dohody o placení daně z přidané hodnoty, nýbrž
vycházel z toho, že ze skutkových zjištění vyplývá, že taková dohoda nebyla
uzavřena. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů přitom nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při
úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka, že odvolací soud nesprávně
posoudil „neplatnost“ písemné kupní smlouvy ze dne 15. 5. 2002 a s ní spojený
odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007,
či ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2874/2011, neboť na jejím řešení
rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Jak tomu bylo i ve shora zmiňovaném
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 162/2021, tak i
v projednávané věci z obsahu spisu a dovolání vyplývá, že dovolatelky usilují o
zvrácení závěru o neuzavření písemné smlouvy ze dne 15. 5. 2002, neboť podle
nich skutečnost, že v čl. VI uvedené smlouvy byla konečná cena zakázky
stanovena ve výši 4 110 586 Kč „bez DPH“, svědčí jejich právní argumentaci.
Podle již citované judikatury Nejvyššího soudu (představované např. rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010) však pro
posouzení nároku prodávajícího (resp. zhotovitele) není podstatné, zda kupní
cena (resp. cena díla) zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty, nýbrž je
nutno zkoumat, zda došlo k dohodě o povinnosti kupujícího (resp. objednatele)
hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky, což však z uvedené listiny
nevyplývá. Pro posouzení nároku žalobce je proto nerozhodné, zda písemná kupní
smlouva ze dne 15. 5. 2002, resp. její ujednání o výši ceny zakázky, byla
uzavřena platně, neboť odlišné posouzení takto vymezené otázky by se nemohlo v
poměrech dovolatelek nijak příznivě projevit, což činí jejich dovolání i v
tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných proti výroku I
napadeného rozsudku podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K doplnění dovolání, které žalované učinily podáním ze dne 24. 10. 2022 po
uplynutí lhůty podle § 240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud nemohl přihlížet
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1001/2020).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k
celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalované dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu