32 Cdo 1059/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Pešek, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 41/510,
PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 44847220, zastoupené JUDr. Davidem
Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, proti žalovaným 1) ODU,
s.r.o., se sídlem v Praze - Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 25335804 a 2) IPM Group, a.s., se sídlem v Brně,
Kulkova 4001/4, PSČ 615 00, identifikační číslo osoby 26930064, oběma
zastoupeným JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně,
Havlíčkova 13, o zaplacení 641 737 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 135/2004, o dovolání žalované 1)
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2010, č. j. 1 Cmo
2/2010-229, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2010, č. j. 1 Cmo
2/2010-245, a opravného usnesení ze dne 3. února 2011, č. j. 1 Cmo 2/2010-245,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2010, č. j. 1 Cmo
2/2010-229, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2010, č. j. 1 Cmo
2/2010-245, a opravného usnesení ze dne 3. února 2011, č. j. 1 Cmo 2/2010-245,
v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku ve věci samé, a ve výroku III. o nákladech odvolacího řízení
ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalobkyní, a rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 26. srpna 2009, č. j. 39 Cm 135/2004-185, ve vyhovujícím výroku ve věci
samé a ve výroku o nákladech řízení v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech
řízení ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalobkyní, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po obou
žalovaných [původně po společnosti NBB bauSpezi a.s., identifikační číslo osoby
25570382, jako žalované 1) a po společnosti IPM Color, s.r.o., identifikační
číslo osoby 25335804, která je od 8. srpna 2005 zapsaná v obchodním rejstříku
vedeném Městským soudem v Praze – sp. zn. C 115837 pod obchodní firmou ODU,
s.r.o., jako žalované 2)] společného a nerozdílného zaplacení částky 641 737 Kč
s příslušenstvím za dodávku zařízení prodejny „Bauspezi Prostějov“ včetně jeho
montáže, které dodala společnosti IPM Color, s.r.o. na základě smlouvy ze dne
15. května 2002. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. září 2007, č. j. 39 Cm
135/2004-97, které nabylo právní moci dne 16. října 2007, zastavil řízení proti
žalované společnosti NBB bauSpezi a.s. a připustil, aby do řízení na straně
žalované přistoupila společnost IPM Group, a.s., identifikační číslo osoby
26930064, která bude v řízení označována jako žalovaná 2), přičemž dosavadní
žalovaná 2) společnost ODU, s.r.o. bude nadále označována jako žalovaná 1). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2009, č. j. 39 Cm
135/2004-185, uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni 485 728 Kč s 9% úrokem od
5. července 2002 do zaplacení a s 2,5% úrokem z prodlení od 1. července 2003 do
zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu proti žalované 1) v části o zaplacení
částky 8 764 Kč s 9% úrokem od 5. července 2002 do zaplacení a s 2,5% úrokem z
prodlení od 30. června 2003 do zaplacení a o zaplacení 2,5% úroku z prodlení z
částky 485 728 Kč za den 30. června 2003 (bod II. výroku), zamítl žalobu proti
žalované 2) o zaplacení částky 494 492 Kč s 9% úrokem od 5. července 2002 do
zaplacení a s 2,5% úrokem z prodlení od 30. června 2003 do zaplacení (bod III. výroku) a zastavil řízení proti oběma žalovaným v části o zaplacení částky 147
245 Kč s 9% úrokem od 5. července 2002 do zaplacení (bod IV. výroku). Dále
rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalobkyní a dále o
nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) (bod V. výroku). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní jako prodávající a
žalovanou 1) jako kupující a objednatelkou byla uzavřena kupní smlouva a
smlouva o dílo, podle které žalobkyně žalované 1) dodala zboží a služby
specifikované v předávacím protokolu, v němž byla sjednána i cena za toto
plnění. Podle posouzení soudu šlo o závazkový vztah podle ustanovení § 409 a
násl. a ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), k jehož vzniku došlo až 4. července 2002, kdy byl mezi účastnicemi
sepsán předávací protokol. Ohledně v něm uvedené částky 4 830 569 Kč dovodil,
že jde o cenu bez daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Soud prvního
stupně shledal žalobu důvodnou vůči žalované 1) v rozsahu částky 485 728 Kč a
zamítl žalobu proti žalované 2) z důvodu nedostatku její věcné pasivní
legitimace. Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v bodu I. výroku, v části bodu III.
výroku, ve které byla žaloba
proti žalované 2) o zaplacení částky 494 492 Kč s 9% úrokem od 5. července 2002
do zaplacení a s 2% (správně má být 2,5%) úrokem z prodlení od 1. července 2003
do zaplacení zamítnuta, a v bodu V. výroku (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalobkyní (výrok III.) a rovněž
o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) (výrok
IV.). V bodu II. výroku, v části bodu III. výroku, ve které byla žaloba proti
žalované 2) zamítnuta ohledně 2,5% úroků z prodlení p. a. z částky 494 492 Kč
za den 30. června 2003, a v bodu IV. výroku zůstal rozsudek soudu prvního
stupně nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláními žalobkyně a žalované 1)
napaden (výrok II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s
právními závěry, které soud prvního stupně ze zjištěného skutkového stavu
dovodil. Ve shodě s ním zastává názor, že v předávacím protokolu je uvedena
cena bez DPH. Tuto skutečnost považuje za prokázanou faxem ze dne 13. května
2003 nazvaným „uznání dluhu“, v němž žalovaná 1) jako dlužnice uznává svůj dluh
vůči žalobkyni jako věřitelce ve výši 1 394 492 Kč z důvodu neuhrazení ceny za
provedené dílo a zavazuje se jej zaplatit dle splátkového kalendáře ze dne 1. října 2002. Uvedená listina, která je podepsána jednatelem žalované 1),
naplňuje podle posouzení odvolacího soudu náležitosti uznání dluhu uvedené v §
323 odst. 1 obch. zák. a zakládá vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu
v době uznání. Vzhledem k tomu, že uznání dluhu ve výši 1 394 492 Kč v sobě
zahrnuje i spornou DPH a žalované 1) se v řízení nepodařilo vyvrátit právní
domněnku o existenci dluhu v této výši, soud prvního stupně podle odvolacího
soudu nepochybil, přiznal-li žalobkyni vůči žalované 1) po částečném zpětvzetí
žaloby částku 494 492 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Proto rozsudek soudu
prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé jako věcně správný
potvrdil. Současně ho potvrdil i v napadené části zamítavého výroku ve věci
samé vůči žalované 2), neboť žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tom, že by
předmětné zařízení prodejny bylo součástí převáděné části podniku. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu té části prvního výroku, v níž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, napadla
žalovaná 1) dovoláním, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvádí, že ho podává z důvodu vady
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a dále z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle názoru dovolatelky rozhodly soudy obou stupňů v otázce ceny díla v
rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s jeho rozsudkem sp. zn. 32 Odo 835/2002, dovodily-li, že šlo o cenu bez DPH. Tvrdí, že mezi
účastnicemi byla sjednána kupní cena jako konečná a úplná ve výši 4 830 569 Kč,
tedy včetně DPH.
Opačný názor žalobkyně, který označuje za účelové tvrzení,
nelze podle jejího mínění dovodit ani z předmětného předávacího protokolu,
jehož text neobsahuje žádné sdělení, že se jedná o cenu bez DPH a ani jiné
označení, které by mělo vést výkladově k takovému závěru. Poukazuje na to, že
předávací protokol vyhotovila žalobkyně; bylo proto jen její věcí, jakou
formulaci použije a jak konečnou cenu označí. Dovolatelka akcentuje jako
zásadní skutečnost, že žalobkyně zvolila v předávacím protokolu, ale i při
formulaci faktur, které za účelem zaplacení ceny díla vydala, termín „celkem k
fakturaci“, který je v obvyklé obchodní praxi používán pro označení ceny
včetně DPH. Účelovost tvrzení žalobkyně spatřuje dovolatelka i v tom, že bez
ohledu na skutečnost, že součástí provedených prací a služeb byly i montáže
zboží, které podléhají snížené sazbě DPH, žalobkyně bez ohledu na druh plnění
navýšila pro účely žaloby sjednanou cenu 4 830 569 Kč o DPH v sazbě 22 %. K
otázce snížené sazby DPH při montáži zboží však ani jeden ze soudů nepřihlédl,
byť šlo podle dovolatelky o podstatnou záležitost. V souvislosti s koncipováním dohodnuté ceny neobstojí podle dovolatelky ani
odkaz odvolacího soudu na údajné uznání dluhu, které má podle jeho posouzení
vyplývat z listiny ze dne 13. května 2003. Podle jejího názoru bylo řízení
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
jestliže v situaci, kdy svědek Ing. M. zpochybnil pravost svého podpisu na
uznání dluhu, soudy obou stupňů netrvaly na předložení originálu listiny a
spokojily se pouze s faxovou kopií, kterou předložila žalobkyně. Kromě toho
namítá, že údajné uznání dluhu trpí neurčitostí, jelikož z jeho obsahu není
zřejmé, co uvedená částka (která je vyšší než na kterou by žalobkyni vznikl
nárok i za předpokladu sjednání ceny díla ve výši 5 893 294 Kč) představuje. Z
uvedeného dovolatelka dovozuje, že listinou „uznání dluhu“ ze dne 13. května
2003 k platnému uznání dluhu nedošlo. Tvrzení žalobkyně o výši dluhu neprokazuje podle dovolatelky ani splátkový
kalendář, který podle jejího vyjádření trpí podobnými nesrovnalostmi a
neurčitostí jako údajné uznání dluhu. Kromě toho jej považuje za neplatný i z
toho důvodu, že odkazuje na kupní smlouvu ze dne 15. května 2002, tedy na
závazek, který byl posouzen soudy jako neplatný. Dovolatelka se rovněž vyjadřuje k částkám uváděným v jednotlivých dokumentech a
k výpočtům soudů a namítá, že částky v jednotlivých dokumentech na sebe vůbec
nenavazují a jednotlivé výpočty nejsou správné. Uzavírá, že dohodnutá cena 4
830 569 Kč již zahrnovala DPH a že se po zjištění přeplatku na ceně domáhá jeho
vrácení po žalobkyni soudní cestou. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzované věci), je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno
uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl.
ÚS 29/11), dospěje-li dovolací soud (za použití hledisek příkladmo
uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že má napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku ve věci samé zásadní právní význam. Otázku platnosti uznání závazku ze dne 13. května 2003 nepovažuje Nejvyšší soud
za otázku zásadního právního významu, neboť ji odvolací soud řešil v souladu s
konstantní soudní judikaturou. Neurčitost (a tím i neplatnost) tohoto úkonu
nemůže spočívat (jak se mylně domnívá dovolatelka) v tom, že dlužník uzná
závazek ve vyšším rozsahu, než v jakém dle názoru dovolatelky přísluší nárok
věřiteli na plnění. Nejde o otázku neurčitosti právního úkonu, nýbrž o otázku
uplatnění vyvratitelné právní domněnky o trvání závazku v uznaném rozsahu v
době uznání (srov. § 323 odst. 1 obch. zák.). Dovolací soud však shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v otázce kupní ceny (ceny díla) ve vztahu k dani z přidané hodnoty,
kterou odvolací soud řešil v rozporu s konstantní soudní judikaturou. Zásadního pochybení se dopustil odvolací soud tím, že za základní otázku, na
jejímž řešení založil právní posouzení věci, považoval, zda cena za předmětnou
dodávku zařízení prodejny a montáže byla sjednána včetně DPH nebo bez DPH. Tato
otázka je však pro posouzení věci naprosto nerozhodná již proto, že žádný
právní předpis neopravňuje prodávajícího či zhotovitele navýšit sjednanou kupní
cenu či cenu díla o částku odpovídající DPH. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
14. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010 (a obdobně například v rozsudku ze dne
17. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3923/2010) vysvětlil, že pro rozsah povinnosti
kupujícího (objednatele) zaplatit prodávajícímu (zhotoviteli) kupní cenu (cenu
díla) dohodnutou ve smlouvě není vůbec rozhodné, zda dohodnutá kupní cena (cena
díla) zahrnuje či nezahrnuje DPH. Podle § 448 odst. 1 obch. zák. (§ 546 odst. 1
obch. zák.) má prodávající (zhotovitel) právo na zaplacení pouze dohodnuté
kupní ceny (ceny za dílo), a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či nezahrnuje
DPH, když žádný právní předpis neopravňuje prodávajícího (zhotovitele)
„navýšit“ kupní cenu (cenu díla) o DPH ani v situaci, kdy dohodnutá kupní cena
(cena díla) DPH nezahrnuje. Od těchto závěrů, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil
i v dalších rozhodnutích (srov. např. jeho rozsudek ze dne 30. října 2009, sp.
zn. 23 Cdo 3573/2007, rozsudek ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4345/2008,
dále jeho rozsudek uveřejněný pod číslem 90/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v souzené
věci.
Ve vztahu k uznání závazku (§ 323 obch. zák.) pak bude platit, že domněnka o
trvání závazku v rozsahu, ve kterém soud dospěje k závěru, že věřiteli nárok na
plnění nepřísluší, je vyvrácena.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn a že
rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Za situace, kdy Nejvyšší soud
neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v
případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu
druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., v níž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, a v závislém
výroku III. o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalovanou 1) a
žalobkyní (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve
vyhovujícím výroku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení v části,
v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovanou 1) a
žalobkyní, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu