32 Cdo 626/2010-139
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Crocodille ČR, spol. s r.o., se sídlem v Praze 9,
Poděbradská 88/55, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 43001343, zastoupené
Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti
žalované UNiBON spol. s r.o., se sídlem ve Slaném, Netovická 875, PSČ 274
01, identifikační číslo osoby 25055381, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem,
advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, o zaplacení 1 020 513,60 Kč s
příslušenstvím se vzájemným návrhem na zaplacení 276 950 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 23/2006, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2009, č. j. 1
Cmo 56/2009-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 24 108 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jejího zástupce Mgr. Roberta Vladyky.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou vrácení ceny díla ve
výši 859 500 Kč, kterou uhradila žalované před odstoupením od smlouvy, jakož i
smluvní pokuty ve výši 161 013,60 Kč za prodlení s dodáním sjednaného díla. Žalovaná učinila předmětem vzájemného návrhu částku 276 950 Kč představující
nedoplatek ceny díla, který žalobkyni vyúčtovala fakturou číslo 24010840. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2008, č. j. 2 Cm 23/2006-84,
zamítl žalobu (bod I. výroku), uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 276
950 Kč s 18,25% úrokem z prodlení od 30. listopadu 2004 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (bod III. výroku). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé (výrok I.) a
změnil ho v bodu II. výroku tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované 87 125
Kč s 3% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 3. ledna 2005 do
zaplacení (výrok II. bod 1.) a zamítl vzájemný návrh ohledně zbývající
částky 189 825 Kč s příslušenstvím, úroků z prodlení za období od 30. listopadu 2004 do 2. ledna 2005 a požadované sazby úroků z prodlení v rozsahu
15,25 % p. a. (výrok II. bod 2.). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení
mezi účastníky navzájem za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 28. června 2004
uzavřena smlouva na dodávku 500 kusů exteriérových nesvětelných výstrčí včetně
balení a dopravy, kterou právně kvalifikoval jako kupní smlouvu podle
obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“ (na rozdíl od soudu prvního
stupně, který ji posoudil jako smlouvu o dílo). Žalovaná žalobkyni postupně
objednané zboží dodala, za což jí žalobkyně uhradila částku 859 500 Kč. Dodané
zboží v počtu 331 kusů žalobkyně reklamovala, žalované ho vrátila a následně jí
písemně sdělila, že od smlouvy odstupuje. Odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně dovodil, že žalobkyni nelze práva z odpovědnosti za vady
přiznat, neboť žalované nepodala zprávu o vadách zboží včas. To má ten
důsledek, že následné úkony žalobkyně spočívající například v odstoupení od
smlouvy žádný právní význam a účinky nemají. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že nehodnotil všechny provedené
důkazy (týkající se nároku na požadovanou smluvní pokutu a vzájemného návrhu)
ve všech vzájemných souvislostech, což vyústilo v neúplné (nesprávné) posouzení
části předmětu řízení. Konstatoval, že v příloze předmětné smlouvy byla
sjednána fixní cena díla ve výši 955 000 Kč (při ceně jednoho kusu výstrče 1
910 Kč), přičemž žalovaná navýšila o daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“)
poslední fakturu, jejíž úhradu učinila předmětem vzájemného návrhu. Ohledně DPH
není ve smluvních dokumentech nic poznamenáno, pouze v nabídce žalované, kterou
však nelze považovat za součást smlouvy, je uvedeno, že cena jednoho kusu
výstrče (při dodávce 500 kusů) činí 1 865 Kč bez DPH.
Odvolací soud dospěl k
závěru, že se účastnice na navýšení smluvní ceny o DPH nedohodly, přičemž
oprávněnost nároku žalované na zvýšení smluvní ceny o DPH nezakládá ani její
daňová povinnost. Dospěl-li proto soud prvního stupně k opačnému posouzení,
právně pochybil. Zaplatila-li tedy žalobkyně žalované za dodané zboží částku
859 500 Kč, má žalovaná nárok na doplatek ceny díla ve výši 95 500 Kč. Pokud jde o smluvní pokutu za prodlení s dodáním zboží, vznikl podle posouzení
odvolacího soudu žalobkyni nárok na 8 375 Kč. Pakliže by nebylo adekvátní
zakládat rozhodnutím soudu povinnosti účastnic k protisměrným platbám, odvolací
soud dotčené platby zúčtoval a přiznal žalované rozdíl částek 95 500 Kč a 8 375
Kč. Odvolací soud rovněž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v části přiznaného
příslušenství, které žalované přiznal od 2. ledna 2005 pouze v zákonné výši. V
této souvislosti vysvětlil, že smluvenou sazbu úroků z prodlení nelze uplatnit,
neboť došlo k naplnění podmínky (k písemné reklamaci), která podle dohody
účastnic obsažené v příloze smlouvy možnost její aplikace vylučuje. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu bodu 2. výroku II. napadla žalovaná
dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvody uvádí
nesprávné právní posouzení věci a postižení řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka akcentuje, že mezi účastnicemi nebylo jak před zahájením řízení,
tak ani v průběhu celého soudního řízení sporu o tom, že částka 955 000 Kč
sjednaná ve smlouvě o dílo ze dne 28. června 2004 je cenou bez daně z přidané
hodnoty. Tuto skutečnost přitom potvrzuje i sama žalobkyně jak v úkonech
předcházejících podání žaloby, v nichž uvádí, že celková cena díla činí 1 136
450 Kč, tedy ve shodě s tím, jak ji vyúčtovala žalovaná, t. j. 955 000 Kč a DPH
ve výši 181 450 Kč, tak i v samotné žalobě, kde výslovně vyčísluje, že cena
díla činí 955 000 Kč a 19 % DPH. Tyto skutečnosti potvrdily obě účastnice i při
jednání odvolacího soudu. S ohledem na nespornost skutečnosti, že cena 955 000
Kč dle smlouvy o dílo nezahrnuje daň z přidané hodnoty, dovolatelka považuje
odkaz odvolacího soudu na uváděné judikáty Nejvyššího soudu za nepřípadný,
jelikož – na rozdíl od souzené věci je v nich sporná právě otázka nároku na
navýšení smluvní ceny díla o DPH. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že porušil zásadu dispoziční a projednací,
pokud v rozporu s ustanovením § 120 odst. 4 o. s. ř. učinil předmětem
dokazování pravdivost shodného tvrzení účastnic o tom, že cena díla ve výši 955
000 Kč, kterou sjednaly ve smlouvě o dílo ze dne 28. června 2004, neobsahuje
daň z přidané hodnoty a že žalovaná je oprávněna o tuto daň cenu díla navýšit. Tvrdí, že dohoda účastnic o oprávněnosti žalované navýšit cenu díla o DPH byla
uzavřena přinejmenším konkludentně. Proto oponuje závěrům odvolacího soudu o
tom, že cena díla ve výši 955 000 Kč zahrnuje DPH a že dohoda o navýšení
smluvní ceny o DPH mezi účastnicemi nebyla uzavřena, které podle jejího názoru
nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s odvolacím soudem, dovodil-li, že z důvodu
písemné reklamace ze strany žalobkyně nelze předmětné smluvní ujednání o
dohodnuté výši úroků z prodlení uplatnit. Posoudil-li soud prvního stupně, že
reklamace žalobkyně byla nedůvodná a odvolací soud tento jeho závěr jako věcně
správný potvrdil, je podle dovolatelky výklad předmětného ujednání ze strany
odvolacího soudu, že žalované nárok na úroky z prodlení ve sjednané výši
nevznikl, v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně zcela ztotožnila s právními závěry
odvolacího soudu, že žalované nárok na zaplacení daně z přidané hodnoty a úroků
z prodlení ve smluvené výši nevznikl. Žalobkyně rovněž oponuje tvrzení
žalované, že se odvolací soud dopustil vady řízení, nevzal-li v úvahu shodné
tvrzení účastnic týkající se daně z přidané hodnoty, reaguje i na další
dovolací námitky žalované, nesouhlasí s její argumentací, která jde podle
jejího názoru nad rámec dohody a projevené vůle účastnic, a navrhuje, aby
dovolací soud dovolání pro nedůvodnost zamítl. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, není však důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto nejprve zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Námitka dovolatelky, že si účastnice v kupní smlouvě ze dne 28. června 2004
sjednaly kupní cenu ve výši 955 000 Kč bez DPH, a proto byla žalovaná oprávněna
o DPH kupní cenu navýšit, o čemž byla uzavřena konkludentní dohoda účastnic,
není důvodná. Podle ustanovení § 409 odst. 1 obch. zák., podle něhož byla předmětná kupní
smlouva mezi účastnicemi uzavřena, platí, že kupní smlouvou se prodávající
zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do
množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se
zavazuje zaplatit kupní cenu. Podle ustanovení § 448 obch. zák. kupující je povinen zaplatit dohodnutou kupní
cenu (odstavec 1). Není-li cena ve smlouvě dohodnuta a není-li stanoven ani
způsob jejího určení a je-li smlouva platná s přihlédnutím k § 409 odst. 2,
může prodávající požadovat zaplacení kupní ceny, za kterou se prodávalo obvykle
takové nebo srovnatelné zboží v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek
obdobných obsahu této smlouvy (odstavec 2). Je-li kupní cena stanovena podle
hmotnosti zboží, je v pochybnosti rozhodující jeho čistá hmotnost (odstavec 3). Dobu vzniku povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu upravuje
ustanovení § 450 obch. zák. Pro rozsah povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu dohodnutou
ve smlouvě není – jak se podává z výše citovaných ustanovení – vůbec rozhodné,
zda dohodnutá kupní cena zahrnuje či nezahrnuje DPH. Přitom žádný právní
předpis neopravňuje prodávajícího „navýšit“ dohodnutou kupní cenu o DPH, a to
ani v případě, že by dohodnutá kupní cena DPH nezahrnovala. Podle shora cit. ustanovení § 448 odst. 1 obch. zák. má prodávající právo na zaplacení pouze
dohodnuté kupní ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či nezahrnuje DPH. Tato skutečnost je v tomto směru zcela irelevantní (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4345/2008, a ze dne 30. října 2009, sp. zn.
23 Cdo
3573/2007; v nich se ustálil právní názor, že z hlediska veřejného práva
ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech
daň z přidané hodnoty je podstatné, zda předmětné plnění podléhá dani z
přidané hodnoty a kdo je jejím plátcem a poplatníkem. Z hlediska
soukromého práva je však podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla
kupní cena sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývá, že kupující je
povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky. Jestliže smlouva
neobsahuje závazek kupujícího zaplatit ke kupní ceně i daň z přidané hodnoty,
resp. jestliže smlouva stanoví konečnou cenu, nemůže být přenášena odpovědnost
za odvedení daně z přidané hodnoty státu na kupujícího). Tvrdí-li dovolatelka, že mezi účastnicemi došlo ke konkludentní dohodě o
navýšení kupní ceny o daň z přidané hodnoty, je třeba uvést, že odvolací soud –
jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – její existenci neshledal;
kromě toho však možnosti takové dohody brání ve vazbě na ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák. ujednání v čl. 6 odst. 6.2 smlouvy o tom, že smlouva může být
měněna pouze písemnými dodatky. Neopodstatněnou shledal dovolací soud i námitku dovolatelky proti závěru
odvolacího soudu o nepřiznání úroku z prodlení žalované ve výši dohodnuté sazby. Podle ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. platí, že je-li dlužník v prodlení se
splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z
prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení
určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Uvedenými předpisy práva občanského je míněno nařízení vlády č. 142/1994 Sb.,
kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského
zákoníku. Podle zjištění odvolacího soudu si smluvní strany dohodly v příloze předmětné
smlouvy sazbu úroků z prodlení (shodnou se sazbou smluvní pokuty), ale současně
si sjednaly, že „tento úrok se nevztahuje na platby v případě, že dílo bylo
písemně reklamováno“. Dovodil-li odvolací soud v situaci, kdy k písemné reklamaci ze strany žalobkyně
došlo (což potvrzuje i sama dovolatelka), že ve smyslu předmětného smluvního
ujednání nelze smluvenou sazbu úroků z prodlení uplatnit, nelze mu žádné právní
pochybení vytýkat, neboť odvolací soud postupoval při výkladu projevu vůle v
souladu s § 266 obch. zák. a § 35 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož
právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Přistoupit na argumentaci dovolatelky by znamenalo vyložit vůli účastnic v
rozporu s jejich jazykovým projevem a nad rámec toho, co ve smlouvě vyjádřily,
neboť smluvní strany daly zcela nepochybně najevo, že v případě písemné
reklamace díla nemá být předmětné smluvní ujednání aplikováno. Skutečnost, zda
tato reklamace byla oprávněná či nikoliv, je v tomto směru zcela bez významu.
Aby tomu bylo jinak, jak tvrdí dovolatelka, vyžadovalo by to takovou textaci
předmětného smluvního ujednání, z níž by vyplývala podmíněnost vyloučení jeho
použití jen v případě oprávněnosti reklamace. Tak tomu však v posuzované věci
nebylo, a proto odvolací soud postupoval správně, přiznal-li žalované jen úrok
z prodlení v zákonné výši. Na základě výše uvedeného dovolací soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.). I když dovolatelka tvrdila, že odvolací soud
řízení vadou zatížil, nevzal-li v úvahu shodné tvrzení účastnic o tom, že kupní
cena neobsahuje daň z přidané hodnoty a že o tuto daň je žalovaná oprávněna
kupní cenu navýšit, dovolací soud žádnou vadu z obsahu spisu neshledal. Podle ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. soud může vzít za svá skutková zjištění
shodná tvrzení účastníků. Smyslem cit. ustanovení je v zájmu hospodárnosti řízení možnost soudu omezit
dokazování jen na sporné skutečnosti mezi účastníky. Zákon tak počítá s tím, že
skutková zjištění soudu mohou mít původ též v nesporných tvrzeních účastníků. To ovšem neznamená, že by byla shodná tvrzení účastníků pro soud závazná potud,
že by skutečnosti, kterých se tato tvrzení týkají, nemohl učinit předmětem
dokazování. V posuzované věci se odvolací soud tvrzené vady řízení nedopustil již proto, že
dle cit. ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř., jak vyplývá z jeho znění, se mohou
shodná tvrzení účastníků týkat jen skutkových okolností, a nikoli řešení právní
otázky, zda-li je účastník oprávněn navýšit kupní cenu o daň z přidané hodnoty. Navíc s ohledem na právní posouzení věci odvolacím soudem je řešení této otázky
bezpředmětné. Lze proto uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn. S ohledem na výše uvedené dovolací soud dovolání žalované bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§ 243b
odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla
v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady
jejího právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování
advokátem v částce 19 790 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300
Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně
z přidané hodnoty ve výši 4 018 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. června 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu