32 Cdo 3923/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Vladimírou Oktábcovou, advokátkou
se sídlem v Příbrami, Pražská 13, proti žalované NOVADUS, spol. s r.o., se
sídlem v Příbrami, Ke Skalám 603, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby
46349235, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami,
nám. TGM 142, o 165.689,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 5 C 47/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 8. června 2010, č. j. 21 Co 205/2010-158, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2010, č. j. 21 Co
205/2010-158, v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně částky 119
880 Kč s přiznaným příslušenstvím za období od 6. května 2009 do zaplacení a ve
výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu
v Příbrami ze dne 18. ledna 2010, č. j. 5 C 47/2009-132, ve vyhovujícím výroku
ve věci samé v rozsahu částky 119 880 Kč s přiznaným příslušenstvím za období
od 6. května 2009 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení se zrušují a věc
se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou (po jejím rozšíření o částku 119
880 Kč) po žalované zaplacení ceny díla v celkové výši 195 689 Kč za práce,
které pro ni provedl na základě její písemné objednávky nákladním automobilem
LIAZ 151 a nakladačem UNC 750 v obdobích od 11. dubna 2005 do 22. dubna 2005 a
od 25. dubna 2005 do 13. května 2005. Žalovaná nezpochybňovala uzavření smlouvy
se žalobcem, ani výkon jeho práce, rozporovala však rozsah provedených prací a
sjednání ceny díla v otázce, zda byla dohodnuta s daní z přidané hodnoty (dále
též jen „DPH“) či bez ní. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. ledna 2010, č. j. 5 C 47/2009-132,
zastavil řízení ohledně částky 30 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku). Dále
uložil žalované zaplatit žalobci 45 809 Kč s úrokem z prodlení z částky 3 183
Kč od 30. května 2005 do 30. června 2005 ve výši 9,5 % z částky 12 626 Kč od 4. června 2005 do 30. června 2005, z částky 45 809 Kč ve výši 8,75 % od 1. července 2005 do 31. prosince 2005 a dále od 1. ledna 2006 v roční výši
odpovídající výši repo sazby, stanovené ČNB k tomuto datu, zvýšené o 7
procentních bodů a dále vždy znovu takto stanovené k prvnímu dni každého
dalšího kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužnice trvá. Dále uložil
žalované zaplatit žalobci 119 880 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % od 28. dubna 2009 do 30. června 2009 a dále od 1. července 2009 v roční výši
odpovídající výši repo sazby, stanovené ČNB k tomuto datu, zvýšené o 7
procentních bodů a dále vždy znovu takto stanovené k prvnímu dni každého
dalšího kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužnice trvá (bod II. výroku). Soud prvního stupně rovněž rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku –
nesprávně označeno jako bod II.). K odvolání žalované Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném bodě II. výroku jen tak, že zamítl
žalobu ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 119 880 Kč za období od 28. dubna 2009 do 5. května 2009, jinak ho ve zbývajícím rozsahu tohoto bodu výroku
potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před
soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který
nedoznal změn ani po opakování dokazování v odvolacím řízení, přičemž se
ztotožnil i s jeho právními závěry. Podle shodného právního posouzení soudů
obou stupňů byla uzavřena mezi účastníky řízení na základě písemné objednávky
žalované ústní smlouva o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“), jejímž předmětem byl závazek žalobce vykonat pro žalovanou
zemní práce nákladním automobilem LIAZ 151 a nakladačem UNC 750 za dohodnutou
cenu. Za hodinu práce nákladním automobilem byla sjednána částka 330 Kč, za
hodinu práce nakladačem šlo o částku 360 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně zjistil, že cena byla sjednána bez DPH. Této skutečnosti si byla
podle jeho názoru žalovaná vědoma, čemuž nasvědčuje i to, že uhradila žalobci
fakturu za práce provedené v období od 29. března 2005 do 10.
dubna 2005 (o
nichž nebylo mezi účastníky pochyb) a to včetně vyúčtované DPH ve výši 19 %. Odvolací soud vzal záznamy o provozu vozidla nákladní dopravy a svědeckými
výpověďmi řidičů předmětných vozidel za prokázané, že práce, jejichž zaplacení
je předmětem sporu, žalobce pro žalovanou provedl, což platí i pro práce za
období od 25. dubna 2005 do 13. května 2005, které žalobce nefakturoval, ale
uplatnil v řízení rozšířením žaloby. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil s výjimkou zákonného úroku z prodlení z částky 119 880
Kč za období od 28. dubna 2009 do 5. května 2009, který žalobci nepřiznal. Toto
měnící rozhodnutí odůvodnil tím, že částku 119 880 Kč za práce provedené v
období od 25. dubna 2005 do 13. května 2005 žalobce uplatnil až rozšířením
žaloby ze dne 28. dubna 2009. Byla-li žaloba ve vztahu k žalované uplatněna až
4. května 2009, kdy byla doručena jejímu právnímu zástupci, nastalo ve smyslu §
563 občanského zákoníku prodlení žalované s úhradou částky 119 880 Kč až dne 6. května 2009. Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním,
opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v určení
splatnosti přisouzených částek ze strany odvolacího soudu v rozporu s hmotným
právem a judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i v právní otázce dosud neřešené
dovolacím soudem, zda může soud přiznat i nárok na zaplacení částky
odpovídající dani z přidané hodnoty v situaci, kdy DPH nebyla fakturována,
odvedena a nebyl vydán řádný daňový doklad. Dovolatelka uvádí, že své dovolání
směřuje zejména proti přisouzené částce 119 880 Kč (a to zejména v rozsahu
přiznané DPH), kterou po ni žalobce nikdy kvalifikovaně nepožadoval. Poukazuje
na vzájemně zavedenou obchodní zvyklost fakturovat za provedené práce s tím, že
částku 119 880 Kč žalobce nejenže nefakturoval, ale o její zaplacení žalovanou
ani jinou formou nežádal. Z toho dovozuje, že dluh se nestal nikdy splatným, a
proto se nemohla dostat s její úhradou do prodlení. Do prodlení se podle
dovolatelky dostal naopak žalobce, neboť jí nevystavením faktury neposkytl
spolupůsobení nutné ke splnění závazku. Akcentuje, že bez vystavení faktury jí
nemohlo být známo, jakou konkrétní částku žalobce požaduje, přičemž není
povinností dlužníka domáhat se po věřiteli vystavení kvalifikované výzvy k
placení. Dovolatelka tvrdí, že žalobou se lze domáhat pouze takového nároku, s
nímž je dlužník (žalovaná) v prodlení. To však neplatí pro částku 119 880 Kč, s
jejíž úhradou se do prodlení nedostala. Uplatnil-li proto žalobce nárok na její
zaplacení cestou rozšíření žaloby, žaloval nesplatný nárok, který tak není po
právu. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se touto její námitkou nezabýval
a nijak nevysvětlil, proč považuje pohledávku žalobce za splatnou.
Přistoupit
na názor soudů obou stupňů o splatnosti předmětné pohledávky by podle
dovolatelky vedlo k situaci, že by věřitel nemusel nikdy fakturovat a přímo,
bez jakékoli výzvy dlužníku, by mohl podat žalobu. Tímto postupem by však
získával nejen požadované plnění, ale i nárok na náhradu nákladů řízení, což
označuje za nepřijatelné. Na podporu svého názoru dovolatelka argumentuje
konkrétní judikaturou Nejvyššího soudu týkající se kupní smlouvy, kterou lze
dle jejího mínění analogicky vztáhnout i ke smlouvě o dílo. V ní Nejvyšší soud
důsledně rozlišuje mezi samotným vznikem povinnosti zaplatit kupní cenu a
splatností kupní ceny, která – při absenci jiné dohody – nastává až na základě
výzvy věřitele, přičemž o vzniku prodlení kupujícího se zaplacením kupní ceny
lze hovořit až v případě, že kupující nesplní závazek zaplatit kupní cenu bez
zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán, popřípadě ve lhůtě stanovené
ve výzvě. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že pochybil, přiznal-li žalobci nárok
na zaplacení DPH. Soudy obou stupňů podle dovolatelky ze zaplacení první
faktury, na níž byla vedle smluvené sazby 330 Kč za hodinu účtována i DPH,
nesprávně dovodily, že ke smluvené částce 330 Kč, v níž není DPH zahrnuta, se
DPH připočítává. Poukazuje na to, že soudy přiznaly žalobci nárok i na
zaplacení DPH, ačkoli žalobce DPH nikdy neodvedl a s ohledem na prekluzi nároku
již není finanční úřad oprávněn vyměřit žalobci DPH dodatečně. Pokud by podle
dovolatelky žalobce řádně částku 119 880 Kč fakturoval, odvedl by z ní státu
19% DPH ve výši 19 140,50 Kč, žalovaná by měla řádný daňový doklad a mohla by
si DPH též uplatnit na výstupu, jelikož i ona je plátcem DPH. Za situace, kdy
soudy přiznaly žalobci nárok na zaplacení celé částky včetně DPH, přisoudily mu
tak i částku, kterou žalobce nikdy neodvede, a žalovaná nemá možnost uplatnit
odpočet DPH, jelikož rozsudek není daňovým dokladem. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožňuje s právními závěry odvolacího
soudu a navrhuje dovolání žalované odmítnout pro nepřípustnost, případně ho
zamítnout jako nedůvodné. Na rozdíl od dovolatelky zastává názor, že odvolací
soud rozhodl při určení splatnosti jejího závazku zaplatit mu částku 119 880 Kč
v souladu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 340 odst. 2 obch. zák.,
když za kvalifikovanou výzvu k zaplacení této částky označuje ve spisu založený
dopis své právní zástupkyně ze dne 20. září 2006 určený právnímu zástupci
žalované, v němž je celý závazek žalované vůči němu podrobně specifikován,
vyčíslen a doložen příslušnými doklady. Argumentuje-li dovolatelka rozsudkem
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 978/2003 na podporu svého názoru, že ji žalobce
o zaplacení plnění kvalifikovaně nepožádal, zcela pomíjí v něm judikovaný
závěr, že kvalifikovaná žádost o zaplacení může mít vedle faktury i jinou
formu.
Uvedený názor dovolatelky je podle žalobce v rozporu i s ustálenou
soudní judikaturou, podle níž je i samotná žaloba doručená protistraně
považována za kvalifikovanou výzvu k zaplacení. Podle žalobce se odvolací soud
nedopustil ani tvrzeného pochybení, přiznal-li mu nárok na zaplacení DPH. Zdůrazňuje, že předmětem sporu je úhrada za plnění poskytnuté plátcem daně z
přidané hodnoty, a proto součástí ceny za toto plnění musí být i DPH. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi dvěma podnikateli o
zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku). Směřovalo-li proto dovolání žalované i do části prvního výroku napadeného
rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci 45 809 Kč s příslušenstvím,
jedná se v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované
do části prvního výroku napadeného rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku ohledně povinnosti žalované
zaplatit žalobci 45 809 Kč s příslušenstvím, usnesením odmítl pro nepřípustnost
[§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z
povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je
oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá
újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání
označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Prvním výrokem napadeného
rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu ohledně zákonného úroku z
prodlení z částky 119 880 Kč za období od 28. dubna 2009 do 5. května 2009,
nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo
možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka i první výrok
rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně zákonného úroku z prodlení z částky
119 880 Kč za období od 28. dubna 2009 do 5. května 2009, bylo dovolání v tomto
rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání
žalované i v rozsahu, v němž směřovalo proti uvedené části prvního výroku
rozsudku odvolacího soudu, odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. b)
o. s. ř.].
Dovolání žalované v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku napadeného
rozsudku v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci
částku 119 880 Kč s přiznaným příslušenstvím za období od 6. května 2009 do
zaplacení, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací
soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam v otázce, zda vedle sjednané ceny díla má zhotovitel právo
požadovat po objednateli i částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou
odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Spatřovala-li
dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí i v otázce splatnosti
žalobní pohledávky na zaplacení částky 119 880 Kč, nemohla tato otázka
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť
odvolací soud ji řešil v souladu s konstantní judikaturou soudů, podle níž za
doručení výzvy věřitele k plnění peněžitého závazku dlužníku podle § 340 odst.
2 obch. zák. lze považovat i žalobu doručenou dlužníku (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 11. října 1999, sp. zn. 10 Cmo 606/98, uveřejněný v
časopise Právní praxe v podnikání, ročník 2000, svazek 1, strana 19, na nějž
odkazuje i odborná literatura – Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.
Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, strana 1006,
shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. 23 Cdo
4322/2009).
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení
nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu
druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka nenamítala a dovolací soud je z obsahu
spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 536 odst. 1 obch. zák. smlouvou o dílo se zavazuje
zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny
za jeho provedení.
Podle ustanovení § 546 odst. 1 obch. zák. objednatel je povinen zhotoviteli
zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve
smlouvě. Není-li cena takto dohodnutá nebo určitelná a smlouva je přesto platná
(§ 536 odst. 3), je objednatel povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za
srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010, ve
sporu o zaplacení kupní ceny dodaného zboží, formuloval a odůvodnil právní
závěr, že pro rozsah povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu
dohodnutou ve smlouvě není vůbec rozhodné, zda dohodnutá kupní cena zahrnuje či
nezahrnuje DPH. Podle § 448 odst. 1 obch. zák. má prodávající právo na
zaplacení pouze dohodnuté kupní ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či
nezahrnuje DPH, když žádný právní předpis neopravňuje prodávajícího „navýšit“
dohodnutou kupní cenu o DPH ani v situaci, kdy dohodnutá kupní cena DPH
nezahrnuje. Jak vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov.
například rozsudek ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, rozsudek ze
dne 20. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 270/2004, rozsudek ze dne 27. ledna 2009,
sp. zn. 23 Cdo 4345/2008, či usnesení ze dne 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo
3573/2007), je třeba důsledně odlišovat dva vztahy – vztah mezi státem a
plátcem DPH v rovině veřejného práva a vztah mezi účastníky smlouvy v rovině
soukromého práva. Zatímco z hlediska veřejného práva (ukládajícího povinnost
plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty)
je podstatné, zda předmětné plnění podléhá DPH a kdo je jejím plátcem, z
hlediska soukromého práva je podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy
byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývá, že kupující
je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky. Jestliže smlouva
neobsahuje závazek kupujícího zaplatit ke kupní ceně i DPH, resp. jestliže
smlouva stanoví konečnou cenu, nelze přenášet odpovědnost za odvedení DPH státu
na kupujícího.
Od uvedených závěrů nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v
posuzované věci, v níž jde o zaplacení ceny díla, která byla mezi účastníky
dohodnuta ve výši 330 Kč za hodinu práce nákladním automobilem a 360 Kč za
hodinu práce nakladačem, aniž bylo ohledně DPH ve vztahu k ceně díla mezi
účastníky cokoli sjednáno. Jde tedy o situaci, kdy si účastníci sjednali
konečnou cenu díla, aniž bylo současně ujednáno, že by byla objednatelka
(žalovaná) povinna hradit zhotoviteli (žalobci) ke sjednané částce navíc nějaké
další částky. Za tohoto stavu – jak vyplývá z výše uvedeného – byla žalovaná
povinna hradit žalobci pouze sjednanou cenu díla a žalobce nebyl oprávněn ji
navýšit o DPH. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaná žalobci
uhradila předchozí fakturu č. 0500007, kterou žalobce ke sjednané ceně díla DPH
účtoval, neboť podle zjištění odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního
stupně) byla cena díla sjednána bez DPH, a dovolací soud je skutkovým stavem
zjištěným v nalézacím řízení při přezkoumání napadeného rozsudku vázán. Přiznal-
li proto odvolací soud žalobci vedle sjednané ceny díla i právo na zaplacení
částky odpovídající dani z přidané hodnoty, právně pochybil a dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
v této otázce naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé
ohledně částky 119 880 Kč s přiznaným příslušenstvím za období od 6. května
2009 do zaplacení (a v souvisejícím výroku o nákladech za řízení před soudy
obou stupňů), a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci
samé v rozsahu částky 119 880 Kč s přiznaným příslušenstvím za období od 6.
května 2009 do zaplacení (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. ledna 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu