23 Cdo 2842/2024-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Petra Pavlíka, se sídlem v Praze, Křižíkova 159/56, identifikační číslo osoby 66199026, proti žalované Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49240901, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované IT credit, s. r. o., se sídlem v Praze, Pernerova 502/50, identifikační číslo osoby 26444437, zastoupené Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova 1217/2b, o určení trvání právního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 57/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 69 Co 189/2024-257, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2024, č. j. 7 C 57/2023-211, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že nadále trvá právní poměr mezi ním a žalovanou Raiffeisen Bank a. s., vyplývající ze smlouvy o úvěru registrační č. EUZ 0285/2016 uzavřené mezi Equa Bank a. s. a JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, dne 9. 3.
2017 ve znění dodatku č. 1 ze dne 15. 5. 2021 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 69 Co 189/2024-257, zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení a na nařízení setkání s mediátorem (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
4. V konkrétnosti dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil v posouzení otázky: a) Zda má odvolací soud při odlišném právním názoru od soudu prvního stupně účastníky s tímto seznámit a dát jim příležitost se k němu vyjádřit. b) Zda je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, jestliže žaloba o splnění povinnosti nevystihuje celý obsah sporného právního vztahu. c) Zda v případě, kdy odvolací soud dospěje k právnímu posouzení, že na určovací žalobě není dán naléhavý právní zájem, má právně posuzovat otázky, jež budou teprve posuzovány v těchto probíhajících řízeních. d) Zda „oznámení o postoupení pohledávky“, které není učiněno statutárním orgánem banky, ale zaměstnanci s reprodukovanými podpisy bez jakýchkoliv kontaktů, kteří ačkoliv to bylo navrhováno, nebyli soudem ztotožněni (vyslechnuti), splňuje náležitosti na právní jednání této závažnosti. e) Zda žalovaná před postoupením pohledávky byla povinna si vyžádat písemný souhlas žalobce a J. P. podle dohody o způsobu vyplnění blankosměnky. f) Zda vyvedením pohledávky bankou na subjekt nepodléhající bankovnímu dohledu došlo ke zhoršení právního postavení dlužníka. g) Zda může být úvěr, původně jako podnikatelský v programu COSME poté, kdy nebyl přijat do podnikatelského programu COSME, změněn na úvěr spotřebitelský. h) Zda došlo zamítnutím návrhu na nařízení prvního setkání s mediátorem k porušení práva na pokus o mimosoudní vyřízení věci. i) Zda může být soudem jednáno, prováděno dokazování a vyhlášen rozsudek po úředních hodinách soudu a pokud ano, jak dlouho po skončení úředních hodin. j) Zda měl odvolací soud poté, kdy zamítl návrh na přerušení řízení do doby pravomocného skončení u Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 7 C 74/2023, v němž je řešena otázka pravosti podpisu prokuristy vedlejší účastnice, sám zkoumat splnění podmínky řízení – právního zastoupení vedlejší účastnice.
5. Dovolatel dále namítá, že před soudem prvního stupně rozhodoval vyloučený soudce.
6. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel také navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc výroku napadeného rozsudku.
7. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné, a navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, nebo zamítl.
8. Obdobně vedlejší účastnice nepovažuje dovolání žalobce za přípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, in eventum zamítl.
9. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
13. Dovolání není přípustné.
14. Pro závěr odvolacího soudu, který potvrdil zamítnutí žaloby na určení soudem prvního stupně, bylo předně určující zjištění, že na straně dovolatele není dán naléhavý právní zájem na tomto určení.
15. Dovolatel zpochybňuje toto právní posouzení prostřednictvím dovolací námitky shora označené písm. b). Tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
16. Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.).
17. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2553/2009).
18. Současně je však žaloba na určení preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné – dosud nezahájené nebo již probíhající – řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3655/2021).
19. Oproti tvrzení dovolatele se odvolací soud od těchto závěrů neodchýlil, když uzavřel, že tento charakter podaná žaloba nemá za situace, kdy požadavky na plnění, tedy na zaplacení dluhu, který má původ v předmětné smlouvě, již jsou předmětem zahájených řízení, tudíž nelze jakkoli shledat prevenční charakter tohoto řízení. Zjištění obsahu právního poměru mezi žalobcem a žalovanou je totiž v takovém případě učiněno v řízení o žalobě na plnění, ve kterém též mohou být posuzovány případné námitky dlužníka k osobě aktivně věcně legitimované k vymáhání tohoto dluhu.
20. Požadoval-li žalobce v řízení určení, že nadále trvá právní poměr mezi ním a žalovanou založený předmětnou smlouvou o úvěru na základě tvrzení, že je neplatná pouze smlouva o postoupení některých konkrétně vymezených pohledávek z tohoto právního poměru vzešlých (žádným z účastníků přitom nebylo tvrzeno postoupení celé smlouvy), pak na takto vymezeném určení nemohl být dán naléhavý právní zájem žalobce. Na závěr, zda se na základě uvedené smlouvy o postoupení pohledávek stala jejich věřitelem jiná osoba, by takové určení žádný vliv nemělo a nebylo by tak způsobilé odstranit tvrzený stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva, ani by nemohlo sloužit jako právní rámec umožňující odvrátit budoucí spory mezi účastníky. Závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na takto požadovaném určení tedy není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
21. Tento závěr nemůže zvrátit ani dovolatelem tvrzený nedostatek notifikačního oznámení [dovolací námitka shora označená písm. d)], neboť to, zda bylo dlužníkovi oznámeno postoupení řádně či nikoliv, je otázkou, jejíž řešení se zcela vyčerpává v případném sporu o splnění postoupené pohledávky. Nadto k samotné námitce dovolatele o reprodukovaných podpisech odvolací soud správně odkázal na textaci § 561 odst. 1 o. z. věta druhá, dle kterého podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uveřejněné pod číslem 97/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Za situace, kdy je pro zamítnutí žaloby dán důvod již v samotné absenci naléhavého právního zájmu, nemohou založit přípustnost dovolání další otázky směřující do vlastního posouzení platnosti postupní smlouvy [dovolací námitky shora označené písm. e), f) a g)]. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi ke způsobilému vymezení dovolacího důvodu uvádí závěr, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
23. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že odvolací soud věcně námitky dovolatele posuzoval [dovolací námitka shora označená písm. c)]. Odvolací soud se tím vypořádal zevrubně s odvolacími námitkami dovolatele, a nelze se proto ztotožnit s jeho závěrem, že by tím jakkoliv došlo k porušení rovnosti stran.
24. Obdobně přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele směřující k překvapivosti dovoláním napadeného rozsudku [dovolací námitka shora označená písm. a)], neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
25. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, neboť z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jeho přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014).
26. Sám dovolatel při formulaci této námitky odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13 (a další související judikaturu), v němž byl přijat závěr, že nemohou-li účastníci předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, má odvolací soud v zájmu předvídatelnosti svého postupu buď rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu projednání (připouští-li to důvody taxativně vypočtené v ustanovení § 219a o. s. ř.), nebo seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem, a dát jim tak příležitost se k tomuto názoru vyjádřit.
27. V posuzovaném případě se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podává, že na absenci naléhavého právního zájmu poukazovala ve vyjádření k odvolání též vedlejší účastnice. Obdobně i stanovisko žalované k této otázce bylo uváděno již před soudem prvního stupně a sám dovolatel v řízení prezentoval vlastní stanovisko k této otázce. Žalobce měl prostor se k této otázce vyjádřit a závěr přijatý odvolacím soudem nebyl v řízení předkládán až v rámci odůvodnění napadeného rozsudku. Pouhá skutečnost, že odvolací soud hodnotil otázku existence naléhavého právního zájmu jinak než soud prvního stupně, nezpůsobuje překvapivost rozsudku odvolacího soudu, přičemž nesouhlas žalobce s tímto závěrem odvolacího soudu porušení jeho práva na spravedlivý proces nezakládá.
28. Prostřednictvím dovolacích námitek shora označených písm. h), i) a j) dovolatel ve skutečnosti namítá vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobce o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, tj. otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí a která by tak splňovala předpoklady dovolání vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
29. K samotným námitkám, jež směrují do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu [dovolací námitka shora označená písm. h)], kterým odvolací soud zamítl návrh na přerušení odvolacího řízení a na nařízení setkání s mediátorem, dovolací soud dodává, že proti tomuto výroku dovolání není přípustné.
30. Svojí povahou totiž tato rozhodnutí nejsou rozhodnutím, kterým se končí odvolací řízení, a proto dovolání proti takovému usnesení nenaplňuje předpoklady přípustnosti zakotvené v § 237 o. s. ř.
31. K námitkám dovolatele o tom, že odvolací soud nerozhodl o námitce podjatosti, dovolací soud uzavírá, že tato otázka byla vypořádána usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2023, č. j. 69 Co 164/2023-99. K další námitce, dle které důvod vyloučení soudce soudu prvního stupně byl založen tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen po úředních hodinách soudu prvního stupně, odvolací soud pak správně odkázal na znění § 14 odst. 4 o. s. ř., dle kterého důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
32. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
33. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu