23 Cdo 3655/2021-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., ve věci žalobce L. J., narozeného XY, bytem v XY, proti žalovaným 1) I.
H., narozenému XY, bytem v XY, 2) Š. H., narozené XY, bytem v XY, 3) K. V.,
narozené XY, bytem v XY, 4) M. J., narozenému XY, bytem v XY, všichni
zastoupeni Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem v Kolíně, Zahradní
46, PSČ 280 02, o vyslovení neplatnosti smlouvy směnné, vedené u Okresního
soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 177/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021, č. j. 23 Co 116/2021-84, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným částku 10 220 Kč na náhradě
nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 2. 2021, č. j. 7 C 177/2020-59, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil,
že smlouva směnná ze dne 27. 7. 2017, uzavřená mezi I. a Š. H. na straně jedné
a M. J. a K.V. na straně druhé, je neplatná (výrok I). Dále zamítl žalobu, aby
soud určil, že I. H. a Š. H. jsou ve společném jmění manželů vlastníky pozemku
dle KN parc. č. XY, orné půdy o výměře 3 643 m2 v k. ú. XY, obec XY; M. J. a K. V. jsou rovnodílnými spoluvlastníky pozemků dle KN par. č. st. XY, zastavěné
plochy a nádvoří o výměře 352 m2 a parc. č. st. XY zastavěné plochy a nádvoří o
výměře 432 m2, vše v k. ú. XY, obec XY, ve stavu dle geometrického plánu č. 31-96/2001, tedy před vyhotovením neměřického záznamu č. 76 katastrovaným pod
č. j. Z-5469/2017-204; součástmi těchto pozemků nejsou stavby na nich stojící;
M. J. a K. V. jsou rovnodílnými spoluvlastníky pozemků dle KN parc. č. XY,
ostatní plochy o výměře 1 519 m2, a parc. č. XY, ostatní plochy o výměře 1 328
m2, vše v k. ú. XY, obec XY (výrok II). Dále soud přiznal žalovaným náhradu
nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce se domáhal určení, že výše
specifikovaná smlouva směnná je neplatná, dále žalobu upravil tak, že žádal,
aby bylo určeno, že pozemky, které byly předmětem směnné smlouvy, jsou ve
vlastnictví žalovaných tak, jak byly před uzavřením smlouvy směnné. Žalobu
odůvodnil tím, že již v roce 2005 připravil koncept smlouvy směnné, jejímiž
účastníky byl otec žalobce a sourozenci J. Podle názoru žalobce žalovaní neměli
a nesměli uzavřít směnnou smlouvu mezi sebou a žalobce žádá uvedení v právní
stav před tímto porušením práva. Po právní stránce se soud prvního stupně
především zabýval tím, zda je dán v souladu s § 80 o. s. ř. naléhavý právní
zájem na určovací žalobě; vycházel přitom z relevantní judikatury Nejvyššího
soudu. Žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby soud určil, že
předmětná směnná smlouva je neplatná, zamítl z důvodu nedostatku aktivní věcné
legitimace na straně žalobce a rovněž s poukazem na to, že není dán naléhavý
právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení
existence práva nebo právního vztahu. Dále žalobu zamítl i v části, v níž se
žalobce domáhal určení, že žalovaní jsou vlastníky, příp. spoluvlastníky
nemovitostí specifikovaných ve výroku, a to pro nedostatek věcné legitimace k
podání určovací žaloby na straně žalobce a rovněž pro nedostatek naléhavého
právního zájmu na určení vlastnického či spoluvlastnického práva žalovaných k
předmětným nemovitostem. Soud uvedl, že naléhavý právní zájem na požadovaném
určení by byl dán jen tehdy, jestliže by objektivně vzato bylo určení způsobilé
odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva, což v daném
případě nebylo naplněno. Pokud by soud žalobě vyhověl, právní postavení žalobce
by se nezměnilo. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j.
23 Co 116/2021-84, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I a II, ve výroku III jej změnil jen ohledně výše
náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně
ohledně absence naléhavého právního zájmu žalobce i nedostatku jeho aktivní
věcné legitimace. Odvolací soud uvedl, že ve věci není dán naléhavý právní
zájem na žalobě určovací, neboť žádné právo žalobce není ohroženo a nejistým
není ani jeho právní postavení. Žalobce nikdy nebyl vlastníkem sporných pozemků
a z pouhé skutečnosti, že v minulosti jednal za svého otce, případně M. R.,
který byl společníkem jeho otce, nelze naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. dovodit. Žalobce není ve sporu ani aktivně legitimován, neboť svoji
legitimaci dovozuje z angažovanosti ve věcech svého otce a rovněž z toho, že
byl účasten historických událostí v obci D. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval
v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítal nesprávnost skutkových zjištění soudů, které pominuly
existenci nepsané smlouvy o sdružení uzavřené mezi dovolatelem a jeho otcem. Rovněž považoval napadené rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné a
nepřezkoumatelné. Podle názoru dovolatele soudy povýšily předmětnou směnnou
smlouvu nad zákon, když vyloučily naléhavý právní zájem na určení vlastnictví u
dovolatele jako předchozího zájemce o sporné pozemky. V závěru dovolání
formuloval konkrétní právní otázku, a to, zda má dřívější zájemce naléhavý
právní zájem a aktivní legitimaci k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy
o převodu pozemků uzavřené s pozdějším zájemcem, jestliže převodce původní
jednání s dřívějším zájemcem řádně neukončil. Za důležitou okolnost pak
dovolatel považoval, že jako původní zájemce byl účastníkem smlouvy o sdružení
se spoluvlastníkem stavby tvořící s předmětnými pozemky funkční celek.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání žalobce je nepřípustné, a
reagovali na dovolatelovy námitky. V závěru navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl, případně zamítl, a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení. Dovolatel
poté v replice k vyjádření žalovaných polemizoval s jejich argumentací. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání
podala osoba oprávněná, která má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné, neboť
napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel jako otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou formuloval otázku,
zda je původní zájemce aktivně legitimován a zda je naplněna podmínka
naléhavého právního zájmu k podání žaloby na určení neplatnosti převodní
smlouvy, kterou převodce uzavřel s pozdějším zájemcem, aniž by řádně ukončil
jednání s původním zájemcem. Z uvedené formulace právní otázky je zřejmé, že
dovolatel považuje za rozhodné pro závěr o naléhavém právním zájmu a jeho
aktivní legitimaci takové okolnosti, které ovšem nemohou závěr o otázce
naléhavého právního zájmu a legitimaci k podání určovací žaloby nikterak
ovlivnit. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že předpoklad úspěšnosti
žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [určovací žaloby ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.], po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci
mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není,
má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo
jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní
zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, který se má
dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní
věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně
legitimován. K tomu viz např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn.
33 Cdo 1734/2013,
je žaloba na určení preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její
pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce
určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu;
nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se
vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního
určení se žalobce domáhá (v souzené věci se žalobce nedomáhal určení
neexistence závazkového právního vztahu /práva/, ale určení neplatnosti
smlouvy). Určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke
zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je
proto současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé
odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Pomocí
určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné – dosud
nezahájené nebo již probíhající – řízení (v němž je lze řešit jako předběžné
otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení. (Viz také
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, či ze dne
20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 6/2003, nebo nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95). Výše uvedenými závěry judikatury se soudy obou stupňů řídily a neodchýlily se
od nich, když dospěly k závěru, že žalobce jednak není věcně legitimován k
podání žaloby, jednak mu ani nesvědčí naléhavý právní zájem k podání žaloby na
určení. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani dovolatelem tvrzené okolnosti,
že převodce původně jednal o uzavření smlouvy s ním, neboť pro posouzení otázky
naléhavého právního zájmu a věcné legitimace v tomto řízení jsou dovolatelem
tvrzené skutečnosti irelevantní. Ani dovolatelova námitka, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci,
nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolací soud je zjištěným skutkovým
stavem vázán a nepřísluší mu jeho přezkum. Nejvyšší soud již mnohokrát
judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu
a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn.
23 Cdo 517/2019, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Ze stejného
důvodu nezaloží přípustnost ani dovolatelova námitka, že soudy pominuly
existenci nepsané smlouvy o sdružení, neboť dovolatel ji formuloval na základě
vlastních (a v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních. Namítal-li dále dovolatel nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí a jeho
nepřezkoumatelnost, jedná se o námitky vad řízení, které také nezaloží
přípustnost dovolání. Nejvyšší soud se totiž vadami řízení zabývá podle § 242
odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nad rámec uvedeného
Nejvyšší soud podotýká, že stručnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v
souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo
3450/2011, na které odvolací soud rovněž odkázal.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako
nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 3. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu