Vada dokazování týkající se znaleckého posudku
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 25. února 2009
sp. zn. I. ÚS 2399/08
ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3751/2007-165 ze dne 21. srpna 2008 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 337/2006-145 ze dne 2. května 2007, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení peněžité částky, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 24 C 23/2003-101 ze dne 13. září 2006, kterým nebylo připuštěno rozšíření žaloby, byla zamítnuta žaloba o zaplacení peněžité částky s příslušenstvím, bylo rozhodnuto o vrácení nevyčerpané zálohy žalovanému a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3751/2007-165 ze dne 21. srpna 2008, rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 337/2006-145 ze dne 2. května 2007 a rozsudek Okresního soudu v Karviné č. j. 24 C 23/2003-101 ze dne 13. září 2006 se zrušují.
Odůvodnění
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech. Stěžovatel uvedl, že u žalované OKD, a. s., Ostrava - Moravská Ostrava (dále též jen "vedlejší účastník"), pracoval jako horník. Po 15 letech výkonu práce (dne 1. 8. 2000) v podzemí uklouzl při chůzi na železných schůdcích, které byly mokré, a při pádu na záda si zhmoždil bederní páteř. Vedlejší účastník neuznal odpovědnost za pracovní úraz, a proto byl v rámci soudního řízení zpracován znalecký posudek znaleckým ústavem (Univerzita Palackého v Olomouci - znalec prof. MUDr. K. U., CSc.), z jehož závěrů vyplynulo, že uvedený pracovní úraz je zcela jednoznačně příčinou trvalé nezpůsobilosti k výkonu práce horníka. Znalec také uvedl, že stěžovatel před obdobím pracovního úrazu měl pouze jednou za celou dobu výkonu práce u vedlejšího účastníka potíže s páteří, avšak tyto potíže nemají žádnou souvislost s pozdějšími nálezy na páteři. Soud prvního stupně pak ustanovil revizního znalce [Institut postgraduálního vzdělávání v Praze (dále jen "IPVZ")]. Ten ve svém revizním znaleckém posudku uvedl (MUDr. J. B.), že potíže s páteří jsou obecného charakteru, a to v důsledku degenerativních změn, a jediným jejich důvodem byla prý pracovní neschopnost před pracovním úrazem (5 let před pracovním úrazem). Na základě tohoto znaleckého posudku soud prvního stupně žalobu zamítl, aniž se vyrovnal s rozdílnými závěry znaleckých posudků, znalce nevyslechl a rozhodl v neprospěch stěžovatele. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání a předložil vlastní znalecký posudek, který zpracoval specialista na onemocnění páteře (doc. MUDr. P. S., CSc.), jenž jediný ze všech znalců stěžovatele osobně vyšetřil. Z jeho znaleckého posudku vyplývalo, že jedinou příčinou trvalé nezpůsobilosti stěžovatele k výkonu práce horníka je následek po pracovním úrazu z 1. 8. 2000. Ve znaleckém posudku také uvedl i příčinu mylných závěrů obsažených ve znaleckém posudku IPVZ. Zdůraznil, že ze znaleckého posudku Univerzity Palackého v Olomouci (prof. U.) i z vlastního znaleckého posudku vyplývá že není pravda, že stěžovatel měl degenerativní onemocnění páteře, aniž by se to projevovalo zdravotními problémy. Zdravotní potíže, jimiž stěžovatel trpí, se začaly objevovat až po uvedeném pracovním úrazu. Odvolací soud nechal vypracovat další znalecký posudek (znalec MUDr. M. H.), který potvrdil závěry revizního znaleckého posudku zpracovaného IPVZ s tím, že nesouhlasí se závěry znaleckých posudků zpracovaných specialisty na onemocnění páteře. Stěžovatel uvedl, že v době, kdy byl tento znalec ustanoven, nevěděl, že spolupracuje s IPVZ na vypracovávání kolektivních znaleckých posudků. Znalecký posudek však u něho budil podezření, protože pouze potvrzoval, že IPVZ napsala posudek správně. Stěžovatel navrhoval odvolacímu soudu, aby k tomuto znaleckému posudku nepřihlížel, protože neřeší podstatu věci a spíše se zabývá ekonomickou stránkou celého sporu. Odvolací soud však jeho návrhu nevyhověl, neustanovil revizního znalce, ani neprovedl konfrontaci znalců a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
V rámci dovolání stěžovatel namítal vadu řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou přesně popsal. Dovolání však bylo odmítnuto s odůvodněním, že stěžovatel nepopsal správně právní posouzení věci. Hlavní námitka stěžovatele spočívá v tom, že skutkový stav nebyl soudem prvního stupně a soudem odvolacím správně zjištěn, znalci nebyli vyslechnuti a soudy stěžovateli nevyhověly, protože vzaly v úvahu pouze závěry znaleckých posudků IPVZ a člena této komise dr. H. Nebyla tak uznána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou, protože soudy nepřihlédly ani k závěrům dvou znalců - specialistů na onemocnění páteře. Stěžovatel dále uvedl, že v dané věci rozhodnutí soudu zcela záviselo na skutečnostech, k nimž bylo zapotřebí odborných znalostí. Podle ustanovení § 127 o. s. ř. má soud v takových případech znalce vyslechnout; znalci může uložit, aby písemně zpracoval znalecký posudek. Pouze v odůvodněných případech se může soud spokojit s písemným znaleckým posudkem. V dané věci je nutno položit otázku, jak v případě, když soud znalce nevyslechne, neprovede jejich společný výslech a rozhodne na základě posledního znaleckého posudku, může odůvodnit, že předchozí znalecké posudky nebyly správné. V daném sporu byly tak zásadní rozdíly v závěrech znaleckých posudků, že bylo zapotřebí znalce vyslechnout, popř. nechat zpracovat znalecký posudek pouze znalci - odborníky na neurologii, aby se dospělo k objektivnímu posouzení příčin trvalé nezpůsobilosti stěžovatele k výkonu práce horníka. Stěžovatel se rovněž podrobně zabýval napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a brojil zejména proti tomu, že se uvedený soud nezabýval závažnými vadami řízení, které namítal. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel proto požadoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti výše uvedenou žalobou. Okresní soud v Karviné rozsudkem č. j. 24 C 23/2003-101 ze dne 13. září 2006 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že podle skutkových zjištění stěžovatel nepozbyl způsobilosti konat práci horníka jako následek pracovního úrazu, ale v důsledku obecného onemocnění, a proto mu náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nepřísluší. Svůj závěr opřel o hodnocení následujících znaleckých posudků. Původně ustanovil znalce - prof. MUDr. U., z jehož znaleckého posudku vyplynulo, že příčinou nezpůsobilosti stěžovatele k práci horníka je pracovní úraz, nikoliv obecné onemocnění. Na základě námitek žalovaného ustanovil soud prvního stupně revizního znalce - IPVZ, který (naopak) dospěl k závěru, že příčinou pracovní nezpůsobilosti stěžovatele je obecné onemocnění. Vyslovil nesouhlas se závěrem prvního znalce MUDr. U., že úraz urychlil rozvoj degenerativních změn v postiženém úseku páteře a že příčinou pracovní nezpůsobilosti je předmětný úraz. Konstatoval, že znalec prof. MUDr. U. neměl k dispozici všechnu potřebnou RTG dokumentaci, zejména RTG nález páteře z roku 2000, kde jsou již uváděny počínající degenerativní změny na střední TH páteři a v oblasti LS přechodu. Ve znaleckém posudku prof. MUDr. U. není prý ani zaznamenán údaj o léčení páteřových obtíží z 16. 10. 1995. Vyslovil tak souhlas se závěrem posudku ze dne 4. 9. 2002 a následného přezkoumání správním úřadem, na jejichž základě žalovaný zastavil výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Soud prvního stupně se přiklonil k závěrům revizního znaleckého posudku (posudek IPVZ), a to vzhledem k jeho komplexnosti a jednoznačným, řádně odůvodněným závěrům. Proto nevyhověl návrhu stěžovatele na vypracování dalšího znaleckého posudku, případně návrhu na výslech znalců.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání a předložil na svůj náklad zpracovaný další znalecký posudek (znalec MUDr. P. S., CSc., z oboru zdravotnictví - specializace neurologie); v něm byl obsažen závěr, že důvodem trvalé nezpůsobilosti stěžovatele k práci horníka byl následek po pracovním úrazu s tím, že pracovní úraz byl hlavní a rozhodující příčinou, která manifestovala potíže do té doby němé. Krajský soud v Ostravě pro rozpory mezi závěry znaleckých posudků ustanovil dalšího znalce - MUDr. M. H. - pro obor zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace neurochirurgie a spondylochirurgie (spinální problematika). Znalec H. uvedl, že znalecké posudky prof. MUDr. U. a MUDr. S. nemají dostatek podkladů pro tvrzení, že pracovní úraz ze dne 1. 8. 2000 byl rozhodující příčinou degenerativních změn a z nich vyplývajících obtíží stěžovatele. Uvedl, že problémy jsou v posudkovém pojetí následků traumatu. Jako nepochybné následky úrazu lze posuzovat jen jednoznačná hrubá poškození organismu (např. různé fraktury kostí, neurologická poškození a jiné těžší stavy); dalším hlediskem je precendens takového posouzení, jaký doporučují znalecké posudky prof. MUDr. U. a MUDr. S. Znalec MUDr. H. dodal, že podíl traumat na degenerativních onemocněních při současném stavu vědeckých znalostí nelze kvantifikovat a tedy ani odškodnit, byť připustil, že v posuzovaném případě je částečný podíl traumatu nepochybný. Jinak se tento znalec ztotožnil se závěry revizního znaleckého posudku IPVZ. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že na rozdíl od znaleckých posudků prof. MUDr. U. a MUDr. S. je revizní znalecký posudek IPVZ ve spojení se znaleckým posudkem MUDr. H. přesvědčivý a vyčerpávající, je náležitě logickým způsobem odůvodněn, že je podložen obsahem nálezu a přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat. Odvolací soud proto konstatoval, že nemá pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku IPVZ. Jako nedůvodné vyhodnotil námitky stěžovatele proti uvedeným znaleckým posudkům, nedůvodnou je i námitka podjatosti znalce H. Vzhledem k těmto závěrům pak zamítl jako nadbytečné návrhy stěžovatele na doplnění dokazování vypracováním dalšího revizního znaleckého posudku a výslechem znalce prof. MUDr. U. a MUDr. K. (neurolog - člen znaleckého týmu IPVZ). Vzhledem k tomu, že odvolací soud připustil změnu rozšíření návrhu, rozsudkem č. j. 16 Co 337/2006-145 ze dne 2. května 2007 žalobu ve věci samé zamítl a v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3751/2007-165 ze dne 21. srpna 2008 odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud v podstatě uvedl, že stěžovatel sice tvrdil, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, avšak z obsahu samotného dovolání vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci, ale že pouze nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí poukazuje Ústavní soud na to, že obvykle nezasahuje do procesu dokazování a zejména do hodnocení důkazů, pokud obecné soudy v tomto procesu postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy v hranicích uvedené zásady hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, a přijaté skutkové závěry jsou spolehlivě a nepochybně opřeny o provedené důkazy, pak Ústavní soud nemá důvodu do tohoto procesu zasahovat, byť by i nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů. Pokud však obecné soudy v tomto procesu pochybí a nelze spolehlivě dospět k závěru, že daný skutkový stav v plném rozsahu vyplývá z provedených důkazů, pokud některé důkazy obecný soud náležitě nezhodnotí, popřípadě jestliže lze dovozovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, pak nezbude Ústavnímu soudu než konstatovat, že obecné soudy svým postupem právo na spravedlivý proces porušily.
Taková situace nastala i v tomto konkrétně souzeném případě.
Jádrem sporu bylo posouzení, zda úrazový děj vyvolal poškození zdraví, které bylo u stěžovatele diagnostikováno. Obecné soudy provedly řadu důkazů znaleckými posudky (popřípadě lékařskými posudky) k určení, zda poškození zdraví vzniklo následkem pracovního úrazu; další lékařský posudek předložil i samotný stěžovatel. Při hodnocení uvedených posudků tak, jak je provedly obecné soudy, však nelze usuzovat, že by závěry, které na základě nich vyvodily, byly zcela jednoznačné. Obecné soudy se především nevyrovnaly s posudkem MUDr. S. stěžovatelem předloženým, zejména s ohledem na to, že i revizní znalec MUDr. H. ve svém posudku připustil, že "i v posuzovaném případě je částečný podíl traumatu nepochybný" (č. l. 125) . Obecné soudy se dále nevypořádaly s otázkou poměru mezi určitou predispozicí stěžovatele k obecné nemoci a poškozením zdraví, které bylo vyvoláno pracovním úrazem. V této souvislosti lze poukázat i na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SR Cpj 11/80, v němž se uvádí: "Bolo by v rozpore so zmyslom zákona, ak by z ochrany a odškodnenia boli vylúčené poškodenia zdravia, ktoré vykazujú všetky znaky pracovného úrazu (choroby z povolania), a to len preto, že poškodený mal určitú predispozíciu, ktorá spolupôsobila pri vzniku poškodenia zdravia úrazovým dejom alebo chorobou z povolania. Existencia určitého chorobného stavu, hoci aj latentného, nemôže vylúčiť záver, že medzi úrazovým dejom (chorobou z povolania) a ním vyvolaným následným chorobným stavom je priama príčinná súvislosť, a že vyvolanie tohto stavu bolo spôsobené výkonom práce ako jednou z hlavných príčin" (viz i rozhodnutí č. 11/1976, s. 35, Zbierky súdnych rozhodnutí a stanovísk).
Ústavní soud při posuzování otázky, zda obecné soudy neporušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, dospěl dále k závěru, že při dokazování znaleckými posudky - a zejména rozpornými znaleckými posudky - obecné soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 127 odst. 1 o. s. ř. V něm je stanoveno: "Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.". V průběhu řízení ani před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím nebyl vyslechnut žádný ze znalců; byly podány pouze písemné posudky a doplněna reakce znalce na písemné vyjádření stěžovatele i strany žalované. Ústavní soud dovozuje, že v situaci, kdy závěry znaleckých posudků jsou rozporné, a to opakovaně, nelze bez dalšího vycházet z toho, že se soud spokojí pouze s písemným posudkem znalce a nevyužije základního postupu, kterým je výslech znalců, popřípadě jejich konfrontace. Stejně tak v případě takto rozporně posuzovaného zdravotního stavu měly obecné soudy zvážit i využití nástrojů, které jim poskytuje ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř.; ze spisu však vyplývá, že osobní vyšetření stěžovatele provedl pouze znalec MUDr. S., nikoli kterýkoli ze znalců ostatních.
K návrhu stěžovatele zrušil Ústavní soud i usnesení Nejvyššího soudu. Ten sice uvedl, že dovolání odmítá jako nepřípustné, protože uplatněné dovolací důvody nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zde je však nutno připomenut dřívější závěry Ústavního soudu, že Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu [srov. např. nález
sp. zn. Pl. ÚS 7/2000
ze dne 4. 7. 2000 (N 106/19 SbNU 45; 261/2000 Sb.)]. I dovolací soud je vázán ustanovením čl. 4 Ústavy České republiky, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Proto je i on povinen zabývat se posouzením dopadu v dovolacím řízení přezkoumávaných rozhodnutí do základních práv stěžovatele. V dané souzené věci však dovolací soud svým přílišným formálním přístupem k věci toto svoje poslání důsledně nenaplnil.
Ústavní soud - za tohoto stavu - dospěl k závěru, že obecné soudy nevyčerpaly všechny možnosti k úplnému a nepochybnému zjištění skutkového stavu věci, a proto jejich závěry nejsou dostatečně podloženy. Tím porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu.