Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., právně zastoupeného Mgr. Martinem Vlkem, advokátem, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2025 č. j. 21 Co 66/2025-268, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a J. Š. (nar. r. XXXX), jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), principu legality uplatňování státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny a principů materiálního právního státu a právní jistoty. K těmto porušením mělo dojít zjednodušeně tím, že bylo obecnými soudy rozhodnuto o nesnížení výživného stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi - jeho synovi.
2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 1. 2025 č. j. 21 C 182/2024-221 rozhodl o žalobě stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi o snížení výživného a o vzájemném návrhu na zvýšení výživného tak, že žalobu stěžovatele i vzájemný návrh vedlejšího účastníka zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že skutečnosti tvrzené oběma účastníky neodůvodňovaly změnu ve výši výživného. Naposled bylo o výživném rozhodováno před méně než 2 lety a životní situace jak stěžovatele, tak vedlejšího účastníka nedoznala takových změn, aby bylo nutné výši výživného upravovat. Vycházel zejména z důkladně provedeného dokazování o majetkových i životních poměrech obou účastníků, zejména pak ve vztahu k závazkům stěžovatele a vývoje způsobu obstarávání jeho obživy.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") pak rozhodl napadeným rozsudkem o odvolání stěžovatele tak, že napadené výroky rozhodnutí okresního soudu potvrdil a přiznal vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud ve shodě s okresním soudem konstatoval, že výchozím pravidlem určování výše výživného je kritérium shodnosti životní úrovně dětí a rodičů. Vymezil pak obsáhle další okolnosti, které je nezbytné při rozhodování o výživném zohledňovat, ať už na straně povinných-rodičů, tak na straně oprávněného-dítěte.
Na podkladě těchto závěrů se ztotožnil s rozsudkem okresního soudu ohledně (ne)změnění okolností rozhodných pro výši výživného. Zejména zdůraznil, že byť je pravdou, že v mezidobí stěžovatel přestal vykonávat podnikatelskou činnost, ta byla v přecházejících letech ztrátová, a tedy nelze hovořit o snížení jeho majetkové situace. Jako bezpředmětnou označil krajský soud námitku stěžovatele, že na zajišťování životních potřeb vedlejšího účastníka přispívá na straně jeho matky také její bratr. Z těchto důvodů krajský soud odvolání stěžovatele nevyhověl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy přihlížely pouze k jeho fakticky dosahovaným příjmům, ale nikoli k celkové hodnotě movitého a nemovitého majetku a způsobu života a životní úrovni. Životní poměry stěžovatele a matky jeho syna jsou nesrovnatelné a tuto skutečnost by mělo zohledňovat i rozhodnutí o výživném. Obecné soudy tím podle stěžovatele deformovaly výklad podústavního práva a zatížily tak celé řízení vadou nespravedlnosti, neboť finální rozhodnutí neobsahují řádné odůvodnění. Proto navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu spolu s konstatováním, že jím došlo k porušení jeho základních práv.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
7. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu případného kasačního zásahu.
8. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoliv dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je třeba, aby soudy reagovaly na substantivní argumenty a námitky stěžovatelů a vysvětlily, proč je nepřijaly [nález ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17
, bod 22 (N 63/88 SbNU 865)]. Obecné soudy ve věci stěžovatele těmto povinnostem dostály.
9. Obecné soudy ve věci stěžovatele dostatečným způsobem zjistily skutkový stav a další rozhodné skutečnosti, které byly nezbytné pro rozhodnutí o obou návrzích v rámci řízení, přičemž neprovádění dalších důkazů dostatečným způsobem odůvodnily (viz bod 55 rozsudku okresního soudu a bod 12 napadeného rozsudku). Hodnocení skutkového stavu a na něj navazující právní závěry byly obecnými soudy učiněny řádným a zákonným způsobem, přičemž soudy nevybočily z mantinelů stanovených ústavním pořádkem. Rolí Ústavního soudu není komplexně rekonstruovat řízení před obecnými soudy, ale sledovat pouze tak závažné vady, které se projevují ve sféře základních práv účastníků. K takové vadě v řízení nedošlo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu