Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, zastoupeného JUDr. Danem Zwiebem, advokátem, sídlem Březinova 524/31, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 228/2024-101 ze dne 6. srpna 2024, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Břeclavi ("soud prvního stupně") usnesením č. j. 1 PP 39/2024-83 ze dne 2. července 2024 podmíněně propustil stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a uložil mu zkušební dobu v trvání sedmi let s dohledem. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně ("stížnostní soud") zrušil usnesení soudu prvního stupně a žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
3. Stěžovatel požádal o podmíněné propuštění již dříve, jeho žádosti soud prvního stupně nevyhověl (usnesení č. j. 1 PP 66/2023-99 ze dne 12. října 2023), což potvrdil i stížnostní soud (usnesení č. j. 8 To 341/2023-123 ze dne 21. listopadu 2023). Po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty požádal stěžovatel o podmíněné propuštění znovu a soud prvního stupně mu vyhověl, stížnostní soud však vydal napadené usnesení, které odůvodnil rizikem opakování trestné činnosti, což stěžovatel považuje za nepřípustné dvojí přičítání [viz například nález sp. zn. III.
ÚS 2878/22 ze dne 29. listopadu 2022 (všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel je přesvědčen, že splnil zákonné požadavky podmíněného propuštění - nahradil škodu, zaplatil nemateriální újmu, ve vězení je hodnocen kladně a byly mu i umožněny kontakty s poškozenou. Rovněž má za to, že se polepšil, neboť po zamítnutí první žádosti o podmíněné propuštění získal nad trestnou činností náhled. V řízení byla vyslechnuta jeho manželka, která rovněž žádá o jeho propuštění, soud však nevyslechl poškozenou.
Stěžovatel je přesvědčen, že na rozhodnutí mělo vliv i medializované rozhodnutí týkající se jiného případu, v němž o podobné trestné činnosti rozhodl právě stížnostní soud.
4. Stěžovatel je jako neslyšící v sociální izolaci spojené s nemožností účastnit se řady programů věznice, včetně výchovných. I přes negativní hodnocení Probační a mediační služby je stěžovatel připraven s ní spolupracovat, má za to, že již dosáhl nápravy, což při ponechání ve výkonu trestu nemůže prokázat. Poukazuje rovněž na skutečnost, že byl-li by podmíněně propuštěn, bude ještě sedm let pod dohledem, v případě vykonání celého trestu však bude po propuštění (23. dubna 2026) bez jakéhokoliv dohledu.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli dalším stupněm v soustavě obecných soudů; proto se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, nejde-li současně o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud zasáhne pouze při nejzávažnějších pochybeních, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či svévolné.
6. Ústavní soud se seznámil s napadeným usnesením i se spisy soudu prvního stupně sp. zn. 1 PP 66/2023 a sp. zn. 1 PP 39/2024 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ze spisů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v letech 2011-2014 sexuálně zneužíval svoji dceru, za což by v roce 2017 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let [§ 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) a c) a § 188 trestního zákoníku]. Poté, co neuspěl se svou první žádostí o podmíněné propuštění, navázal kontakt s již zletilou poškozenou a na její podnět trestnou činnost doznal své matce a nynější manželce. Následně znovu požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kterému soud prvního stupně vyhověl, neboť doznání vyhodnotil jako náhled nad trestnou činností a znak polepšení.
Naopak stížnostní soud doznání, dlouhodobě stěžovatelem popírané a učiněné bezmála deset let po ukončení několikaletého zneužívání vlastní nezletilé dcery, považuje za účelové a nesvědčící o skutečném náhledu na trestnou činnost. Stížnostní soud přitom přihlédl k vyjádření Probační a mediační služby a závěru státní zástupkyně, které poukazují na fakt, že s nynější manželkou má stěžovatel nezletilou dceru.
8. Ústavní soud opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (§ 88 odst. 1 trestního zákoníku) je nenárokovým institutem, který má motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu, lze-li předpokládat snazší resocializaci odsouzeného, bylo-li sledovaného účelu dosaženo a další výkon trestu není potřebný (například usnesení sp. zn. III. ÚS 208/12 ze dne 23. února 2012). Rozhodování však není mechanickým algoritmem; pouhé naplnění definované řady požadavků automaticky nevede k podmíněnému propuštění, ale dává soudu možnost (nikoliv povinnost) odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Podmíněné propuštění však není (ani podústavním) právem odsouzeného [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. března 2001 (N 51/21 SbNU 439)].
9. Stížnostní soud srozumitelně vyjádřil své důvodné pochybnosti o tak zásadní proměně osobnosti, která by dala pozitivní prognózu budoucího chování stěžovatele. Nejde o důvody týkající se jednání, kterého se stěžovatel dopustil v minulosti, ale jsou hodnoceny jeho aktuální postoje - proto je nelze považovat za tvrzené dvojí přičítání (čl. 40 odst. 5 Listiny).
10. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, pro jejíž užití musí existovat podmínky. Vyhodnotil-li stížnostní soud okolnosti případu způsobem, který nenaplňuje očekávání stěžovatele, nejde o porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Uvedené právo poskytuje "jen" záruku řízení podle předem zákonem stanovených pravidel, nikoli však výsledek odpovídající očekávání účastníka řízení; nezaručuje ani, že jím předložené požadavky budou bezvýhradně akceptovány a bude jim kladen význam, jaký očekává. Nesouhlas stěžovatele s napadeným usnesením je možná pochopitelný, neznamená ale bez dalšího tvrzený zásah do základních práv.
11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu