Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Keka, zastoupeného JUDr. Tomášem Machem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 28 Co 112/2023-348 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. března 2022 č. j. 3 C 333/2020-119, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a Ing. Jaromíra Šímy, Ing. Ivety Šímové a Ing. Iva Ženatého, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhal v řízení před obecnými soudy zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k vymezeným nemovitým věcem. Okresní soud Praha-východ ("okresní soud") jeho žalobu zamítl a určil, že vlastníky těchto věcí jsou vedlejší účastníci se specifikací jejich jednotlivých podílů. Se závěrem o zamítnutí žaloby souhlasil i Krajský soud v Praze ("krajský soud"), na základě odvolání pouze změnil nákladové výroky a upřesnil specifikaci podílů na nemovitostech jednotlivých vedlejších účastníků.
2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, nicméně Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 14. května 2024 č. j. 22 Cdo 1024/2024-386 posoudil dovolání jako vadné a odmítl je. Podle Nejvyššího soudu dovolání postrádalo vymezení jakékoliv obecné právní otázky, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ve smyslu § 237 občanského soudního řádu), a tato otázka neplyne ani z obsahu dovolání. V části směřující proti nákladovým výrokům dovolání odmítl pro objektivní nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
3. Stěžovatel napadá svou ústavní stížností pouze rozhodnutí okresního a krajského soudu. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu zmiňuje pouze, že jím bylo jeho dovolání odmítnuto, a odvíjí od data jeho doručení, že by měla být zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti. K samotným napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu uvádí, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
4. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva zásadně nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takové řešení plyne ze stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 8 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), a navazuje na ně rozsáhlá rozhodovací praxe (viz např. usnesení ze dne 24. října 2023 sp. zn. II. ÚS 2646/23 , ze dne 11. října 2023 sp. zn. II. ÚS 2218/23 , ze dne 14. března 2023 sp. zn. III. ÚS 3613/22 , ze dne 11. listopadu 2019 sp. zn. IV. ÚS 2785/19 , ze dne 18. září 2018 sp. zn. IV. ÚS 398/18 , či ze dne 9. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 399/17 ).
5. Ústavní soud v těchto situacích zkoumá nanejvýš jen to, zda dovolání vady skutečně mělo. Pokud by Ústavní soud dospěl k tomu, že dovolání nebylo vadné, jednalo by se ze strany Nejvyššího soudu o porušení práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nálezy ze dne 29. srpna 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23 , bod 31; a ze dne 29. srpna 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 29).
6. K přezkoumávání rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je však Ústavní soud povolán jen tehdy, jestliže stěžovatel toto rozhodnutí ústavní stížností vůbec napadne, což stěžovatel neučinil. Svou ústavní stížností stěžovatel nesměřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ani v petitu, ani vůči němu nevznáší žádné námitky. Za dané situace tedy Ústavní soud nemá jak posoudit, zda došlo k porušení stěžovatelových práv při odmítání dovolání (zda dovolání skutečně obsahovalo vady). Zároveň je ale též vyloučen věcný přezkum rozsudků okresního a krajského soudu, jelikož s ohledem na závěry Nejvyššího soudu (které nebyly napadnuty) platí, že stěžovatel efektivně nevyčerpal všechny procení prostředky proti těmto rozhodnutím (obdobně viz usnesení ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1823/15 ).
7. Jelikož stěžovatel účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. V části směřující proti nákladovým výrokům rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ je ostatně ústavní stížnost opožděná, neboť podání vadného dovolání má stejný důsledek, jakoby dovolání nebylo uplatněno vůbec, a proto se neuplatní § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům se tak odvíjela již od doručení rozsudku Krajského soudu v Praze.
8. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyla splněna zákonná podmínka pro to, aby Ústavní soud mohl podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět návrhu na náhradu nákladů zastoupení stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2024
Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj