Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Pavla B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Masarykova 1120/43, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 517/2023-411 ze dne 14. 6. 2023 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 Tmo 30/2022-363 ze dne 22. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, č. j. 65 Tm 14/2021-338 ze dne 18. 8. 2022 byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 54 měsíců a současně byl nad stěžovatelem vysloven dohled. Byly mu také uloženy přiměřené povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil, a absolvoval resocializační program. Soud stěžovateli uložil také povinnost zaplatit náhradu majetkové škody poškozenému a rozhodl také o nároku Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky.
3. Odvolání stěžovatele a mladistvého, který byl rozsudkem okresního soudu také odsouzen, byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, podle § 256 trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud, jako soud pro mládež, napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
7. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně odůvodněna.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
10. Nejvyšší soud konstatoval, že není v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud si krajský soud obsah záznamů přehrál mimo veřejné zasedání a dospěl k závěru, že okresní soud je vyhodnotil správně, a proto není třeba důkaz opakovat a činit z něj odlišné skutkové závěry. Těžištěm dokazování je hlavní líčení, a nikoliv řízení o odvolání. Z tohoto důvodu je soud druhého stupně zásadně vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s výjimkou případů (extrémního) rozporu mezi těmito zjištěními a obsahem provedených důkazů, ke kterému ale nedošlo a krajský soud tak neměl důvod do závěrů okresního soudu zasahovat.
Nejvyšší soud poukázal na to, že krajský soud mimo veřejné zasedání nečinil žádné nové, vlastní závěry, nýbrž pouze převzal skutková zjištění přijatá dříve okresním soudem, což je v trestním řízení běžné. Dle Nejvyššího soudu tak krajský soud opodstatněně zamítl návrh na provedení důkazu, který byl již jednou řádně realizován a správně vyhodnocen a jehož zopakování by nemohlo přinést žádné nové informace a bylo by nadbytečné. Nejvyšší soud se rovněž seznámil s obsahem kamerových záznamů a ve shodě s krajským soudem zjistil, že interpretace učiněná okresním soudem byla objektivní.
Ani Nejvyšší soud tak neměl pochybnosti o tom, že stěžovatel, který je usvědčován též výpověďmi poškozených a svědků, celý konflikt započal útokem na poškozeného, který na něj naopak neměl v úmyslu útočit. Uzavřel proto, že skutková zjištění byla přijata postupem plně odpovídajícím základním principům trestního řízení, vina stěžovatele byla bez důvodných pochybností prokázána a potřeba doplňovat dokazování dle návrhu stěžovatele tak za daného stavu nevyvstala.
11. S těmito závěry se přitom ztotožňuje také Ústavní soud. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že stěžovatel v zásadě jen opakuje námitky uplatněné v předchozích fázích řízení, aniž by současně jakkoliv reflektoval to, že obecné soudy na ně již řádně reagovaly, a formuloval argumenty způsobilé napadená rozhodnutí relevantně zpochybnit.
12. Přesvědčení stěžovatele o pochybení obecných soudů Ústavní soud nesdílí. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy se podstatným okolnostem řádně věnovaly, provedené důkazy hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech, i v kontextu obhajoby stěžovatele, a vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč. Popsaly, jak v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele, právní kvalifikace jeho jednání a uloženého trestu dospěly k učiněným závěrům a dostály také povinnosti svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem zdůvodnit.
13. Návrhem stěžovatele na opětovné provedení důkazu kamerovými záznamy se krajský soud zabýval a srozumitelně vysvětlil, proč k němu nepřistoupil. Na námitku týkající se dokazování těmito záznamy pak obsáhle reagoval Nejvyšší soud. Podrobně vyložil, proč krajský soud postupoval správně, když především upozornil na to, že nečinil žádné nové, vlastní závěry, nýbrž pouze převzal skutková zjištění přijatá již dříve na základě řádně proběhlého dokazování. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti (stejně jako v dovolání, které se s ní do značné míry shoduje) nijak nespecifikuje, v čem konkrétně obecné soudy posoudily kamerové záznamy nesprávně a v čem měly být v rozporu s těmito záznamy výpovědi poškozených a svědkyň.
Přehodnocování napadených rozhodnutí na základě blíže nekonkretizované polemiky stěžovatele Ústavnímu soudu nepřísluší. Za této situace pak nezbývá, než odkázat na přiléhavou argumentaci Nejvyššího soudu, který pečlivě vypořádal jednotlivé námitky stěžovatele a pokud je vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, jde o závěr, který z hlediska ústavněprávního přezkumu obstojí.
14. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, zjištěny nebyly. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu