Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. W., zastoupeného J. W., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 320/2023-818 ze dne 24. listopadu 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (zřejmým přepisem stěžovatelem označeného č. j. 14 Co 320/2023-81 namísto -818) s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že se stěžovatel žádostí ze dne 15. června 2018 adresovanou Policii České republiky domáhal poskytnutí informací o šetření policejního orgánu provedeného na základě trestního oznámení podaného bratrem stěžovatele dne 28. března 2017. Žádost byla rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje dne 27. června 2018 částečně odmítnuta [podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb.")]. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Ministerstvo vnitra (dále také jen "ministerstvo") dne 30. července 2018 rozhodnutí policejního orgánu potvrdilo. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. října 2021 rozhodnutí ministerstva i policejního orgánu zrušil pro nepřezkoumatelnost (nesrozumitelnost) a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení.
3. V řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 55 125 Kč za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. 15 A 151/2018 (dále jen "namítané řízení"). Tvrdil, že je synem S. W., majitelky rekreační chalupy v obci X, kterou spolu s ní užívá k rekreaci, a má tudíž zájem na nerušeném užívání nemovitosti. Tento zájem byl na přelomu let 2009/2010 dotčen pronikavým hlukem z provozu pilařského závodu Pila X. Stěžovatel i jeho matka se obraceli na různé orgány se žádostmi o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., jimiž si chtěli opatřit podklady umožňující jim upozorňovat na porušování veřejnoprávních předpisů provozovatelem pilařského závodu. Jednou z těchto žádostí byla shora uvedená žádost stěžovatele o poskytnutí informace, kterou si stěžovatel chtěl ověřit, jaké konkrétní kroky Policie České republiky provedla při prověřování bratrova trestního oznámení.
4. Vedlejší účastnice nezpochybňovala, že namítané řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, ale za odpovídající formu zadostiučinění považovala konstatování porušení práva, které mu v rámci mimosoudního projednání bylo poskytnuto. Význam namítaného řízení pro stěžovatele byl nepatrný, neboť vedl či vede u krajského soudu celou řadu sporů týkajících se žádostí o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., obdobná řízení jsou vedena i dalšími příslušníky stěžovatelovy rodiny.
5. Obvodní soud rozsudkem č. j. 15 C 58/2022-243 ze dne 13. září 2022 žalobě ohledně částky 33 750 Kč vyhověl (výrok I), v částce 21 375 Kč žalobu zamítl (výrok II). Proti výroku I rozsudku obvodního soudu podal žalovaný stát jednající Ministerstvem spravedlnosti odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 14 Co 399/2022-289 ze dne 6. ledna 2023 rozsudek obvodního soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že příslušnou organizační složkou oprávněnou jednat za stát je Ministerstvo vnitra. Obvodnímu soudu bylo uloženo, aby se zabýval významem namítaného řízení pro stěžovatele.
6. Obvodní soud poté rozsudkem č. j. 15 C 58/2022-797 ze dne 3. srpna 2023 zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli 55 125 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Obvodní soud po doplnění dokazování dovodil, že celková délka namítaného řízení je nepřiměřená. Řízení bylo zahájeno u krajského soudu dne 1. srpna 2018, v průběhu září a října soud ve věci konal, nicméně od září roku 2018 do 26. října 2021, tj. po dobu cca tří let, ve věci neučinil žádný úkon, následně vyhlásil rozsudek. Řízení probíhalo pouze na jednom stupni soudní soustavy. Celková délka řízení byla tři roky a tři měsíce, z toho tři roky a jeden měsíc lze nazvat průtahem soudu spočívajícím v jeho absolutní nečinnosti. Stěžovatel se na délce řízení nijak nepodílel a ve sporu byl úspěšný, neboť krajský soud rozhodnutí ministerstva a policejního orgánu zrušil. Obvodní soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva, jehož se stěžovateli od vedlejší účastnice dostalo, je dostatečnou satisfakcí způsobilou nemajetkovou újmu stěžovatele plně reparovat, neboť význam namítaného řízení pro stěžovatele je nepatrný.
7. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I ohledně částky 21 375 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ohledně částky 33 750 Kč a výroku II jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Městský soud přisvědčil stěžovateli, že obvodní soud pochybil, rozhodl-li výrokem I rozsudku o žalobním požadavku na zaplacení celé původně žalované částky, ohledně částky 21 375 Kč již bylo pravomocně rozhodnuto výrokem II rozsudku obvodního soudu ze dne 13. září 2022. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že s ohledem na bagatelní význam řízení pro stěžovatele je odpovídající formou zadostiučinění jemu vzniklé nemajetkové újmy konstatování porušení práva, jehož se stěžovateli od vedlejší účastnice v zákonné šestiměsíční lhůtě dostalo. Městský soud souhlasil s obvodním soudem v tom, že předmětem řízení, v němž stěžovatel brojil proti tomu, jak byla správními orgány vyřízena jeho žádost o poskytnutí informací, nebylo řešení intenzity hluku v rekreační nemovitosti, tudíž z hlediska posouzení významu namítaného řízení pro stěžovatele je tato otázka zcela bezpředmětná, a že stěžovatelem proklamovaný způsob využití požadovaných informací se míjí s účelem trestního řízení vymezeným v § 1 odst. 1 trestního řádu.
8. Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně odůvodnil závěr o hodnocení významu předmětu řízení pro stěžovatele jako nepatrného tím, že stěžovatel vedl větší množství sporů ohledně žádostí o informace týkajících se pilařského závodu. Městský soud se odklonil od ustálené rozhodovací praxe, podle které je jednání žalobce možno hodnotit jako sudičské jen v případě, kdy počet žalob podávaných jednou osobou je mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a současně musí být většina těchto žalob neúspěšná. V posuzované věci se však městský soud kritériem úspěšnosti stěžovatele v jím iniciovaných sporech vůbec nezabýval, ačkoli stěžovatel na úspěšnost v těchto sporech poukazoval. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem městského soudu, že se proklamovaný způsob využití požadovaných informací míjí s účelem trestního řízení vymezeným v § 1 odst. 1 trestního řádu. Podle stěžovatele městský soud nepřípustně omezuje případy, kdy žadatel může legitimně uplatnit ústavně garantované právo na informace, což lze i za účelem, který není sledován právní normou, podle níž orgány veřejné moci (nebo jiné povinné subjekty) vyžádané informace shromažďují. Za podstatné stěžovatel považuje, že způsobenou újmu (intenzivní rušení hlukem) vnímá osobně, přestože není majitelem nemovitosti, kterou však užívá a má k ní silný emoční vztah.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a ohledně výroku II a III napadeného rozsudku oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatel napadá i výrok I rozsudku městského soudu, ač jím městský soud vyhověl stěžovatelovu odvolání, v tomto rozsahu tedy oprávněným stěžovatelem není. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
11. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přísluší Ústavnímu soudu pouze posoudit, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu a aplikace zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže (shodně též nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. září 2011). V nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. prosince 2010 Ústavní soud zdůraznil, že v systému jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. hraje význam předmětu řízení pro poškozeného klíčovou roli (byť je toto kritérium uvedeno v pořadí jako poslední). Tam, kde je v sázce osobní, rodinný a pracovní život, občanská čest apod., existence samotného řízení už jen tím, že vnáší do života jeho účastníka nejistotu, je značnou psychickou zátěží; dochází-li v něm ještě k průtahům, pocity frustrace, tyto průtahy obvykle doprovázející, mohou dosáhnout až podoby skutečných útrap.
12. V nyní posuzované věci městský soud zamítl žalobu stěžovatele z důvodu, že ačkoli bylo řízení před krajským soudem nepřiměřeně dlouhé, jeho význam pro stěžovatele byl bagatelní a dostatečným přiměřeným zadostiučiněním bylo konstatování porušení práva, kterého se stěžovateli dostalo. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by tento řádně odůvodněný závěr městského soudu bylo možné označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn (včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, v němž jsou pro věc zásadní závěry vyloženy a odůvodněny způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti.
13. Argumenty městského soudu, s nimiž stěžovatel nesouhlasí a které uvádí pod body 1 až 4 v ústavní stížnosti (množství stěžovatelem vedených sporů, způsob využití jím požadovaných informací, obsah zjišťovaných informací s ohledem na účel trestního řízení či otázka vlastnictví dotčeného objektu) přitom nevyústily v závěr, že by stěžovatel nemohl uplatnit od policejního orgánu získané informace za jakýmkoli účelem (třeba i pro účely stavebního řízení). Městský soud pouze dovodil, že význam soudního řízení (ve věci neposkytnutí informací získaných policejním orgánem v rámci trestního řízení) je za těchto okolností pro stěžovatele, kterému (jakožto nikoli vlastníkovi objektu) není poskytována ochrana prostřednictvím skutkové podstaty trestného činu podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku (ohledně něhož bylo podáno trestní oznámení), významně snížený.
14. Na konstatování městského soudu, že předmětem trestního řízení byly zcela jiné skutečnosti než řešení intenzity hluku, pročež je z hlediska posouzení významu namítaného řízení pro stěžovatele tato otázka zcela bezpředmětná, nic nemění tvrzení stěžovatele, že kromě využití informací v rekolaudačním řízení se chtěl u stavebního úřadu domáhat také zabránění nelegálního provozu pily. Hodlal-li si stěžovatel opatřit podklady pro účely takového řízení (před stavebním úřadem) postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., kdy požadoval informace zjištěné policejním orgánem v rámci trestního řízení, nejde o situaci, kdy bezprostředně potřebuje požadované informace k realizaci svých konkrétních subjektivních práv, což má vliv na hodnocení významu předmětu (následného) soudního řízení pro stěžovatele. Takový závěr učinil městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavní soud mu nemá z pohledu ústavnosti čeho vytknout. To platí i pro s uvedeným související závěr městského soudu (podpořený odkazem na judikaturu Ústavního soudu), že v případě jednání porušujícího práva vyplývajících z občanskoprávních, obchodních předpisů, je třeba v prvé řadě brojit proti němu soukromoprávními prostředky, při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní a teprve poté na posledním místě přichází v úvahu uplatnění trestněprávních prostředků (princip subsidiarity trestní represe).
15. Městský soud se v závěrech ani neodklonil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2865/2017 řešícím, zda lze počínání žalobce s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení považovat za obstrukční a sudičské. Městský soud v napadeném rozsudku (bod 51) poukázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá, že okolnost vedení většího množství sporů staví žalobce ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1129/14 ze dne 24. dubna 2014 odmítl ústavní stížnost stěžovatele, jenž sice polemizoval s právním závěrem Nejvyššího soudu, že souběžné vedení většího množství soudních řízení snižuje intenzitu zásahu do jeho základního práva v případě existence průtahů v jednom z těchto řízení, nepředložil však žádná tvrzení, z nichž by (byť alespoň nepřímo) vyplývalo, že právě předmět řízení, ve kterém došlo k nepřípustným průtahům, je pro něj podstatně významnější, než soudní řízení ostatní. Městský soud v nyní posuzované věci v této souvislosti konstatoval, že jen u krajského soudu stěžovatel ke dni 23. června 2023 vedl 49 sporů.
16. Ústavní soud z výše zvedených důvodů uzavírá, že napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu