Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti A. A.(jedná se o pseudonym), zastoupeného advokátem JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 320/2025-970 ze dne 14. května 2025, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 55 To 234/2024-830 ze dne 21. listopadu 2024 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 9 T 21/2023-752 ze dne 22. května 2024 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, Okresního státního zastupitelství v Olomouci, B. B. (jedná se o pseudonym), a C. C. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. K tomu mělo dojít trestním odsouzením stěžovatele bez dostatečných důkazů a uložením příliš přísného trestu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci shledán vinným ze spáchání přečinů ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Stěžovateli byl také uložen trest zákazu činnosti a povinnost nahradit jedné z poškozených škodu. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí částečně (ve vztahu k jednání pod body 3 a 4 skutkové věty, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody) zrušil a stěžovatele znovu uznal vinným stejnými trestnými činy, odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a k trestu zákazu činnosti (vedoucího v organizaci Junák - český skaut, z.
s.) v trvání čtyř let a uložil mu povinnost nahradit i druhé z poškozených škodu. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.
3. Daných trestných činů se stěžovatel podle soudů ve zkratce dopustil tím, že jako skautský vedoucí jednáním popsaným bodem 1) skutkové věty rozsudku okresního soudu naléhal na první poškozenou, aby se svlékla, poté ji objímal a začal ji nahou kreslit, jednáním popsaným pod bodem 2) skutkové věty rozsudku okresního soudu osahával první poškozenou na lavičce u táborového ohně a jednáním pod body 3) a 4) skutkové věty rozsudku krajského soudu líbal a osahával druhou poškozenou.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel odmítá, že by se jednání, která jsou mu kladena za vinu, dopustil. Namítá, že závěry soudů neodpovídají provedeným důkazům, neboť výpovědi poškozených zůstaly osamoceny. Stěžovatel popisuje jednotlivé incidenty a související výpovědi svědků, přičemž vysvětluje, že tvrzení poškozených nikdo nepotvrdil. V této souvislosti stěžovatel poznamenává, že po právní moci odsuzujícího rozsudku získal důkazy, že se první poškozená snažila působit na nevyslechnuté svědky, které instruovala, jak mají vypovídat. Tyto důkazy uplatnil v návrhu na povolení obnovy řízení.
5. Stěžovatel soudům vytýká, že se nezabývaly tvrzením, že vytápění klubovny, v níž se měla první poškozená svléct, nebylo dostatečné k tomu, aby tam mohl někdo vydržet nahý. Bez reflexe zůstala i žádost stěžovatele o provedení posudku z oboru psychologie ve vztahu k první poškozené, ačkoliv u druhé poškozené posudek vypracován byl. Tento posudek navíc vyzněl tak, že druhá poškozená nevykazuje obvyklé znaky, s jakými se lze setkat u obětí sexuálních trestných činů, vzpomínka, kterou poškozená reprodukuje, pravděpodobně nevznikla vnímáním skutečné události a věrohodnost poškozené je snížená.
6. K uloženému trestu stěžovatel uvádí, že je bezúhonný a požíval vysoké důvěry u členů skautu i obyvatel obce, kde působil jako místostarosta; již samotné projednání věci tak stěžovatele velmi zasáhlo do té míry, že se u něj i jeho manželky vyskytly zdravotní potíže. Pro stěžovatele je těžké již to, že skončila jeho činnost ve skautu, které věnoval celý svůj aktivní život, aniž by během desítek let řešil jakýkoliv problém související s výchovou a vedením mládeže. Stěžovateli byl navzdory tomu uložen nepodmíněný trest, který je přehnaně přísný i s ohledem na jeho zdravotní stav a věk.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nenáleží tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v nyní posuzované věci nedošlo
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v trestním řízení a s nimiž se soudy vypořádaly. Soudy se jednotlivými skutky dostatečně zabývaly (krajský soud ostatně provedl určité korekce ve prospěch stěžovatele) a podrobně řešily i věrohodnost poškozených včetně stěžovatelem namítané potřeby doplnit dokazování o další znalecká zkoumání (viz zejména body 31 a 32 usnesení Nejvyššího soudu).
10. To stejné platí i o uloženém trestu, neboť i ten je v napadených rozhodnutích řádně vysvětlen. Není přitom pro účely řízení o ústavní stížnosti bez dalšího podstatné, zda stěžovateli či Ústavnímu soudu přijde vyměřený trest přísný, neboť Ústavní soud tresty neukládá a o výši trestů nerozhoduje.
11. Nic z uvedeného pochopitelně nemůže mít žádný vliv na rozhodování soudů o stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení, zejména z tohoto usnesení nelze jakkoliv dovozovat případnou nedůvodnost takového návrhu.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu