USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2025 o dovolání obviněného L. V., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Karviná, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 55 To 234/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 21/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 9 T 21/2023, byl obviněný L. V. uznán vinným v bodech 1) a 2) dvěma přečiny ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodech 3 a 4) přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že ad 1) v přesně nezjištěné době v dopoledních hodinách v březnu 2020 v XY, ve skautské klubovně jako vedoucí kroužku XY z.
s., slovně naléhal na členku skautu AAAAA (pseudonym) zneužívaje svého vlivu a důvěry jmenované vůči němu, aby se vysvlékla do naha s tím, že namaluje její akt, a když po počátečním odmítání souhlasila a vysvlékla se, přistoupil k ní a vestoje ji nahou po dobu cca jedné minuty objímal, poté ji vyzval, ať si lehne na gauč a začal ji nahou kreslit, při tom se vyptával na její sexuální zkušenosti a preference v oblasti sexu, což bylo AAAAA nepříjemné, také jí položil otázku, zda by s ním chtěla mít sex, a když odmítla, tak se po dokončení kresby oblékla a oba z klubovny odešli, ad 2) ve večerních hodinách v pátek dne 2.
10. 2020 ve skautském tábořišti XY jako vedoucí kroužku XY, z. s., v době, kdy členka skautu AAAAA seděla vedle něho na lavičce u táborového ohně, v přítomnosti dalších účastníků akce, zneužívaje svého vlivu a důvěry jmenované vůči němu, ji hladil na zádech přes oděv, na krku, poté vsunul svoji ruku pod její triko a podprsenku a začal jí mačkat prso a po dobu několika minut svoji dlaň držel na jejím prsu a poté se jí dotýkal opět na zádech a hýždích pod oblečením a přejížděl po nich rukou po dobu v řádu jednotek minut, čemuž se AAAAA pro své překvapení a psychické rozrušení nebránila, ad 3) v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách dne 25.
3. 2022 ve skautském tábořišti u XY v blízkosti obce XY jako vedoucí kroužku XY, z. s., v nepřítomnosti dalších osob, zneužívaje vlivu a důvěry vůči němu, se zeptal členky skautu BBBBB (pseudonym), zda ji smí políbit, a když souhlasila a očekávala přátelský polibek, začal ji tzv. francouzsky líbat a přitom vkládal svůj jazyk do jejích úst, poté po vyrušení jinou osobou ji odtlačil za vzdálenější roh chaty, kde ji opět začal líbat a vsunul svoji ruku pod její tričko a osahával ji v oblasti prsou a také jí vsunul ruku pod spodní kalhotky do oblasti rozkroku a hladil ji na nahém pohlaví, čemuž se pro své překvapení a psychické rozrušení nebránila, a takto jednal až do příchodu dalšího skautského vedoucího na místo, ad 4) v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách v sobotu dne 26.
3. 2022 ve skautském tábořišti u XY v blízkosti obce XY jako vedoucí kroužku XY, z. s., v nepřítomnosti dalších osob zneužívaje vlivu a důvěry vůči němu, tzv. francouzsky líbal, a přitom vkládal svůj jazyk do jejích úst, členku skautu BBBBB, vyhrnul jí tričko a podprsenku nad prsa a ve svém předklonu jí líbal na nahých prsou, hrál si prsty s jejími bradavkami a dal jí ruku pod kalhoty a kalhotky a hladil ji na nahém pohlaví, čemuž se pro své překvapení a psychické rozrušení nebránila.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce vedoucího v organizaci XY, z. s. Bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti nahradit poškozeným nemajetkovou újmu.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 55 To 234/2024, z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve výroku o vině v bodech 3) a 4), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, a při nezměněném výroku o vině v bodech 1) a 2) jej nově uznal vinným v bodech 3) a 4) přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 4) též zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, na skutkovém základě v zásadě stejném jako učinil soud prvního stupně, pouze s tou změnou, že v dílčím útoku pod bodem 3) vypustil část děje „a vsunul svoji ruku pod její tričko a osahával ji v oblasti prsou a také jí vsunul ruku pod spodní kalhotky do oblasti rozkroku a hladil ji na nahém pohlaví“. Dílčí útok pod bodem 4) převzal beze změny.
4. Za uvedené trestné činy obviněného odsoudil podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce vedoucího v organizaci XY, z. s. na čtyři roky. Rovněž rozhodl o povinnosti obviněného nahradit poškozeným nemajetkovou újmu.
II. Dovolání obviněného
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal vadné závěry o vině, které byly učiněny bez opory v provedených důkazech.
6. Činu v bodě 1) obviněný vytýkal, že soudy uvěřily poškozené, aniž by posuzovaly, zda je z fyziologického hlediska možné, aby v měsíci březnu, kdy se klubovna nevytápí, pózovala nahá. Nezabývaly se tím, že o svém zážitku hovořila ex post se svým tehdejším partnerem CCCCC (pseudonym) a kamarádem DDDDD (pseudonym), jehož její sdělení překvapilo a nevěřil, že se obviněný mohl takového činu dopustit. Tento svědek hovořil i o skutku v bodě 2) a stejně jako E. U. nepotvrdil, že by viděl, jak se obviněný poškozené dotýká. Tuto skutečnost neuváděl ani v následné komunikaci, kde říkal, že „měl tušení“, ale o tom, že by šlo o skutečnou událost, nemluvil. Soudy proto měly při hodnocení výpovědi tohoto svědka rozlišit, co viděl a co si pouze myslel. Ani E. U. nepotvrdila verzi poškozené, protože mluvila jen o jejím obtěžování, obviněného však nezmínila. Za zásadní vadu považoval, že soudy při těchto nesrovnalostech neprovedly psychologické znalecké zkoumání poškozené a její osobnostním profilem se nezabývaly, ač je jedinou osobou, která události v obou skutcích popsala. Věrohodnosti poškozené nevěnovaly dostatečnou pozornost, nezabývaly se její důvěryhodností, nezkoumaly její schopnost vnímat a zapamatovat si, a zda nemá sklony uvádět nepravdu. Pokud soudy nevyhověly jeho požadavku na její znalecké zkoumání pro nadbytečnost, postupovaly v rozporu právem na spravedlivý proces, a skutkový stav řádně neobjasnily.
7. Závěry soudů vztahující se k činům pod body 1) a 2) označil za nepřesvědčivé a řádně důkazy nedoložené, protože žádný svědek nepotvrdil, že by v nich popsaným způsobem jednal, a v očích většiny vyslechnutých svědků vystupoval jako důvěryhodná osoba. Rovněž odmítl, že by se dopustil dílčích útoků v bodech 3) a 4) vůči poškozené BBBBB, u které k žádnému fyzickému kontaktu nedošlo. Jestliže DDDDD vypověděl, že viděl obviněného a poškozenou za rohem chaty, jak stojí přibližně metr od sebe a baví se, ničeho závadného si nevšimnul, proto odešel, byl jediný, kdo takovou situaci popsal, protože o tom nikdo jiný informace neposkytl.
8. Podle obviněného se soudy řádně nevypořádaly se znaleckým posudkem znalkyň MUDr. Evy Rozsívalové a Mgr. Moniky Novotné, které se zabývaly osobností poškozené BBBBB i tím, jak popsala incident, že když ji obviněný líbal, „vypnul jí mozek, nepřemýšlela, neměla nic v hlavě“, což podle znalkyň je tzv. zamrznutí, tedy okamžitá podmíněná reakce na nečekaně nadlimitní stresy, které mají traumatický rozměr, avšak podle obsahu posudku, na který obviněný odkázal, znalkyně uvedly skutečnosti, které takový závěr nepotvrzují. Poukázaly na následné chování poškozené, která se vrátila k běžným projevům, s kamarády normálně komunikovala a zapojila se do obvyklých aktivit, což není v souladu s reakcí, která se vnímá jako nadlimitní a traumatická. Z obsahu znaleckého posudku rovněž zmínil konstatování znalkyň, že vzpomínky poškozené pravděpodobně nevznikly smyslovým vnímáním skutečné události, ale uvěřila vlastí verzi tím, že ji opakovaně reprodukovala ostatním osobám, upozornil i na závěr znalkyň, že nejeví znaky, s nimiž se lze setkat u obětí sexuálních trestných činů, a že vykazuje vysokou touhu po uznání. Uvedené závěry soudy dostatečně nerespektovaly, učinily vlastní, které však nemají oporu v psychologických poznatcích.
9. Obviněný dovolání zaměřil i proti uloženému trestu pro jeho nepřiměřenost a přísnost. Poukázal na to, že je osobou dosud bezúhonnou, požívá vysoké důvěry u členů skautu a obyvatel obce, kde působil jako místostarosta. V důsledku trestního stíhání utrpěla jeho dobrá pověst, musel se stáhnout do ústraní a objevily se u něj i u jeho manželky zdravotní problémy, které vyžadují, aby se o ni staral. Těžkým následkem je pro něj i to, že skončila jeho činnost ve skautu, jemuž se věnoval celý svůj aktivní život, a nikdy neměl problém, který by se týkal výchovy a vedení mládeže, což jsou skutečnosti, ke kterým soudy vůbec nepřihlížely. Kdyby všechny uvedené skutečnosti týkající se jeho osoby řádně posoudily, měly mu uložit alternativní druh trestu.
10. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 55 To 234/2024, zrušil, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, a současně požádal o odklad a přerušení trestu i výroků o náhradě nemajetkové újmy.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na to, že jde o opakování obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stádiích trestního řízení, s níž se oba soudy vypořádaly, což svědčí o nedůvodnosti podaného dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). S výhradami proti nevěrohodnosti obou poškozených se neztotožnil, protože jejich výpovědi nejsou osamocené a podporují je další důkazy. Zmínil svědectví osob, kterým se poškozené se svými zážitky svěřily, nebo které alespoň vnímaly jiné nestandardní okolnosti týkající se obviněného.
12. Ohledně svědectví DDDDD, jež si obviněný vyložil ve svůj prospěch, státní zástupce poukázal na jeho jednotlivá vyjádření, která vytrhává z kontextu ostatních částí výpovědi tohoto svědka či jiných důkazů s touto svědeckou výpovědí bezprostředně souvisejících, zejména elektronické komunikace vedené tímto svědkem s jinými osobami. Z provedených důkazů je zřejmé, že svědek DDDDD, obdobně jako další svědci z řad členů příslušného skautského střediska, i svědkyně E. U., se svojí výpovědí spíše snažili obviněnému nepřitížit, a to s ohledem na svoji loajalitu k jeho osobě.
13. Výhradám zaměřeným proti posouzení věrohodnosti poškozených státní zástupce rovněž nepřisvědčil. Zkoumání AAAAA znalcem z oboru psychologie, když u ní byl zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož nebyly shledány zištné nebo mstivé motivy ani jiné, které by tuto poškozenou vedly k podání lživé výpovědi, považoval s ohledem na ostatní důkazy ve shodě se závěrem soudů za nepotřebný. Znalecký posudek zpracovaný MUDr. Mgr. Evou Rozsívalovou a Mgr. Monikou Novotnou nevyvrací výpověď poškozené BBBBB, protože znalkyně ve svém posudku sice poukázaly na její sníženou specifickou věrohodnost, avšak při plném zachování obecné věrohodnosti. Neučinily závěr, že by si poškozená událost vymyslela.
14. Z uvedených důvodů státní zástupce námitky obviněného směřující proti skutkovému stavu věci nepovažoval za důvodné, když přezkoumávaná rozhodnutí neobsahují ani zjevný či extrémní rozpor v učiněných skutkových zjištěních, naopak shledal, že mají v provedených důkazech potřebnou oporu a že z nich logicky vyplývají. Výhrady uplatněné podle důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto označil za nedůvodné.
15. Namítal-li obviněný též důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ve vztahu k němu vytýkal jen nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, jde o námitku, jíž nelze uplatnit v rámci žádného dovolacího důvodu, pokud by nešlo o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 6 Tdo 1211/2018). Takové skutečnosti však u obviněného zjištěny nebyly, neboť mu byl v rámci sazby od dvou do deseti let uložen trest odnětí svobody na tři roky, což odpovídá spodní hranici zákonné trestní sazby. Tuto výměru soud dostatečně odůvodnil skutečnostmi stojícími jak na straně obviněného, tak i z hlediska spáchaných činů, a proto je možné výměru trestu považovat za zcela adekvátní a v souladu s ústavním principem proporcionality trestní represe.
16. Jestliže obviněný v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., státní zástupce v textu dovolání postrádá výhrady, které by se týkaly nedostatků v přítomnosti obviněného v řízení před soudem. Protože z výše uvedených důvodů dovolání posoudil jako celek nedůvodným, navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), tak písm. c) tr. ř.
17. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.
IV. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., obviněný je oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., bylo podáno podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval.
V. K dovolání obecně
19. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
20. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), a proto je Nejvyšší soud pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
21. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
VI. K výhradám uvedeným v dovolání
22. Obviněný v dovolání poukázal na důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jenž slouží k nápravě vad, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Podle vymezení tohoto důvodu je zjevné, že se vztahuje k zajištění práva obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a být slyšen. Posoudí-li se obsah podaného dovolání, je zjevné, že obviněný žádný takový nedostatek, který by se týkal toho, že nebyl přítomen u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, neuvedl. Žádná zmínka v dovolání v tomto kontextu uplatněna není, a tedy obviněný námitku, kterou by bylo možné pod tento dovolací důvod podřadit, neuvedl. Vzhledem k tomu, že k označenému důvodu chybí zcela jakákoli argumentace v obsahu podaného dovolání, a ani z přezkoumávaných rozhodnutí a řízení jim předcházejícího nelze seznat, že by nastala v průběhu řízení situace, která by mohla svědčit o porušení práva obviněného na jeho přítomnost v řízení před soudem, je zřejmé, že obviněný tento důvod uvedl bez existence skutečností na něj dopadajících. K tomu je vhodné jen doplnit, že Nejvyšší soud není oprávněn domýšlet dovolací argumentaci obviněného anebo ji za něj dotvářet, případně propojovat s jím užitými dovolacími důvody, neboť odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 791/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07), a proto, když námitky podřaditelné pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. chybí, Nejvyšší soud neměl podklad pro přezkum řízení z hledisek vymezených v jen formálně uvedeném důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
23. Důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., o něž obviněný dovolání opřel, uplatnil tak, že své argumenty spočívající zejména v nedostatcích ve skutkových zjištěních a ve výtkách proti nepřiměřenému trestu přiřadil k oběma těmto důvodům, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda vznesené námitky zákonná vymezení obou důvodů respektují, případně, zda jsou důvodné.
24. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh.
tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
25. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku jde o trestný čin.
Pro závěr o správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17.
5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25.
4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
26. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že obviněný zásadně vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních, protože poukazoval na to, že soudy vadně posuzovaly věrohodnost poškozených, zdůrazňoval nedostatky při hodnocení znaleckého posudku a vytýkal, že nebyly provedeny důkazy, které navrhoval, a jež považoval pro rozhodnutí o vině za významné. Tím vytýkal, že skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy, tudíž naplnil podmínky důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě, a proto Nejvyšší soud s ohledem na takto vznesené námitky zkoumal, zda řízení uvedenými nedostatky trpí. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není hodnocení důkazů, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.), ale zabývá se správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. při dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Proto posuzuje, zda proces a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.
27. Z obsahu spisového materiálu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že jde o obhajobu, kterou obviněný uplatňoval již v předchozích stádiích trestního řízení a soudy na ni reagovaly. Zejména je možné poukázat na obsah rozsudku odvolacího soudu, který jednotlivé výhrady obdobné těm, jež jsou předmětem dovolání, posuzoval, a své závěry k nim konstatoval v bodech 16. až 23., kde vysvětlil, z jakých důvodů je neshledal důvodnými.
28. Nejvyšší soud posoudil obsah uvedených námitek způsobem, jak na ně odvolací soud reagoval, a hodnotil i postup soudu prvního stupně při provádění dokazování. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně shledal, že se zabýval obhajobou obviněného a jeho námitkami (viz zejména body 62. až 67. jeho rozsudku), výpověďmi poškozených, jejichž obsah důkladně zaznamenal (srov. body 3., 4. rozsudku), jakož i znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, na poškozenou BBBBB (viz bod 36.), a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na poškozenou AAAAA i posudek z oboru imateriální újmy (viz bod 37., 38.) na ni rovněž vypracovaný. Vyslechl další svědky, jejichž výpovědi popsal v bodech 7. až 31. a konstatoval i obsah listinných důkazů v bodech 39. až 49. svého rozsudku. Způsob, jakým se vypořádal s jednotlivými výpověďmi a jak je hodnotil, rozvedl v bodech 59. až.
71. Nejvyšší soud na podkladě tam formulovaných závěrů a úvah shledal, že dokazování nevykazuje nedostatky, na něž obviněný poukazoval, protože jím uváděné vady nemají v přezkoumávaných rozhodnutích podklad, neboť závěry soudů jsou ucelené, logické a navazující na výsledky provedeného dokazování, s nimiž jsou v souladu.
29. Ke konkrétním v dovolání uváděným výhradám lze uvést, že se Nejvyšší soud neztotožnil s tvrzením, že verze poškozené AAAAA nebyla podpořena výpověďmi DDDDD a E. U., protože obviněný uvedené tvrzení podložil pouze určitými skutečnostmi, které vytrhl z celého obsahu jimi popisovaných okolností, bez ohledu na další rozhodné skutečnosti vyplývající z celého kontextu zjištěných souvislostí. Nebral do úvahy celý řetězec všech konstatovaných zjištění, které byly podkladem pro závěry soudů, které na rozdíl od obhajoby obviněného jsou ucelené a koncentrované.
Soud prvního stupně se v bodě 59. při hodnocení věrohodnosti výpovědi této poškozené zabýval všemi skutečnostmi a posuzoval ji na základě všech ve věci provedených důkazů. Vycházel z obsahu výpovědí svědků, které porovnával ve vzájemných souvislostech, a zabýval se rovněž skutečnostmi plynoucími ze vzájemné komunikace na Messengeru s DDDDD, vycházel také z výpovědí předkládaných v různých fázích trestního řízení touto poškozenou i jejími kamarády. Soud se věnoval i výpovědí svědkyně EEEEE (pseudonym), která potvrdila okolnosti, za nichž se jí poškozená svěřila, a to s jednotlivými událostmi, které prožila (srov. bod 23.
rozsudku). Při závěru o věrohodnosti poškozené AAAAA se soud opíral i o psychiatrické zkoumání jejího duševního stavu znalcem MUDr. Tomášem Novákem (bod 38.). O pečlivosti, s níž soud přistupoval k hodnocení výpovědí poškozených, svědčí bod 61., kde rozvedl, jak hodnotil i způsob, jímž se obě svěřovaly zejména svým vrstevníkům, a jak o prožitcích s obviněným s nimi hovořily. Vysvětlil, na podkladě kterých okolností shledal, že verzi poškozené AAAAA potvrzuje rovněž výpověď E. U. (viz č. l. 233 až 236 spisu), a logicky vysvětlil i okolnosti, za kterých se tato svědkyně u hlavního líčení, jemuž byl obviněný přítomen, podstatně odchýlila od své dřívější výpovědi.
Ke konkrétním výhradám obviněného vysvětlil důvody, proč nepřisvědčil jeho tvrzení o nevěrohodnosti této poškozené, důsledně na ně reagoval a své úvahy rozvedl zejména v bodě 59. S ohledem na komplexnost úvah soudu nevzbuzuje pochybnosti závěr, že ohledně skutku pod bodem 1) je výpověď poškozené AAAAA podpořena též výpovědí CCCCC, kterému se bezprostředně svěřila, a jenž popsal dopady jednání obviněného na poškozenou (srov. bod 16. rozsudku). Nebylo možné s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti přisvědčit námitkám obviněného, že nebyly podmínky pro to, aby poškozená v měsíci březnu, kdy se klubovna nevytápí, pózovala nahá, protože ani chlad by nemusel být důvodem pro to, aby se poškozená nevysvlékla.
30. Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému ani v tvrzení o nevěrohodnosti poškozené BBBBB u dílčích útoků pod body 3) a 4), protože soud prvního stupně se i jejími podáními zabýval s ohledem na výsledky provedeného dokazování a posuzoval je i se zřetelem na námitky obviněného. Důsledně vysvětlil, podle jakých skutečností dospěl k závěru, že je její výpověď podpořena dalšími důkazy, zejména výpovědí její sestry a svědkyně FFFFF (pseudonym), jíž se následující den svěřila, že ji obviněný líbal. Soud za významné považoval, že sestra zaznamenala i popsala v následujícím období změnu v chování poškozené (srov. body 31., 32. a 60. rozsudku okresního soudu), a že obdobně vypovídaly i svědkyně GGGGG (pseudonym) a EEEEE (viz body 29., 30. a 60. rozsudku soudu prvního stupně), jimž se poškozená též svěřila, a své prožitky sdělila i školní psycholožce L. B. (srov. body 13. a 60. rozsudku okresního soudu). Navíc soud vycházel i z komunikace mezi ní a DDDDD (srov. body 40. a 60. rozsudku soudu prvního stupně a čl. l. 41 až 97 spisu).
31. Vzhledem k námitkám obviněného proti věrohodnosti poškozené BBBBB se soud zaměřil i na znalecký posudek MUDr. Evy Rozsívalové a Mgr. Moniky Novotné. V odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se závěry tohoto posudku a uvedl, že znalecké posudky jsou toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, jenž důkazy hodnotí (viz bod 68. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené závěry nesvědčí o tom, že by soud převzal závěry, jež znalci ohledně specifické věrohodnosti nepřísluší, ale sám posoudil věrohodnost této svědkyně. Uvedeným postupem soud nevybočil z pravidla, že musí dbát na to, že znalci nepřísluší hodnotit výpovědi posuzovaných z hlediska jejich věrohodnosti ani v tom směru, zda skutečnost, o níž podává zprávu, je prokázána (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 8. 7. 1980, sp. zn. Tzv 17/80, uveřejněné pod č. 33/1981 Sb. rozh. tr.), a proto když se znalkyně nesprávně vyjadřovaly k věrohodnosti konkrétní výpovědi poškozené (srov. str. 30 znaleckého posudku), k jejich závěru nepřihlížel, a bral do úvahy jen závěr k obecné věrohodnosti poškozené, resp. k tomu, zda disponuje sklonem k patologické lhavosti. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně plyne, že se uvedeným zásadám nezpronevěřil a znalecký posudek hodnotil samostatně i v souvislosti s dalšími důkazy, a učinil vlastní závěry o věrohodnosti poškozené s tím, že ostatní závěry a zjištění znalkyň korespondují se skutečnostmi podávajícími se z ostatních provedených důkazů (srov. bod 68. rozsudku). Z uvedeného plyne, že soud hodnotil předmětný znalecký posudek jako každý jiný důkaz na základě pravidel stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř., aniž by mu přisuzoval a priori vyšší důkazní hodnotu (srov. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.).
32. Nedůvodnou shledal Nejvyšší soud i námitku obviněného, že nebyl proveden znalecký posudek z odvětví klinické psychologie na poškozenou AAAAA. Soud prvního stupně vyložil důvody, proč jej považoval za nadbytečný, a vysvětlil, že podstatné skutečnosti, které by z něj mohly vyplynout, byly již dokazováním objasněny (srov. bod 51. rozsudku soudu prvního stupně). Tento správný závěr soudu je podložen i tím, že na osobu poškozené AAAAA byl vypracován znalecký posudek MUDr. Michalem Hronem, znalcem pro obor zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, jenž se zabýval zejména zdravotním stavem poškozené a následky, které u ní po činu nastaly, především však znalcem MUDr.
Tomášem Novákem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. body 37. a 38. rozsudku soudu prvního stupně), jenž se jejím duševním stavem pečlivě zabýval. Nebylo proto třeba provádět další znalecké zkoumání této poškozené, které by podle požadavků obviněného mělo být zaměřeno na prověření její věrohodnosti, což, jak již bylo uvedeno výše, není otázkou znaleckého zkoumání, ale povinností soudů při hodnocení provedených důkazů z hledisek § 2 odst. 6 tr. ř. Mimo to Nejvyšší soud dodává, že opakovaným znaleckým zkoumáním by mohlo dojít k tzv. sekundární viktimizaci, tedy způsobení druhotné újmy, což je újma, která nebyla oběti způsobena pachatelem, ale vznikla v důsledku přístupu jiných subjektů k oběti, například orgánů činných v trestním řízení či znalců (srov. GŘIVNA, Tomáš, ŠÁMAL, Pavel, VÁLKOVÁ, Helena a kol.
Oběti trestných činů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 31).
33. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nedospěl k závěru o existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť ty spočívají v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). O takový případ v posuzované věci nejde, protože soudy vysvětlily, z jakých důvodů nepovažovaly za potřebné vyhovět důkazním návrhům obviněného. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 51. svého rozsudku a odvolací soud v bodě 20. přezkoumávaného rozsudku, kde mimo jiné vysvětil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné vyhovět ani návrhu obviněného na rekonstrukci celé události, jíž se obviněný domáhal. Z podaných vysvětlení obou soudů je zjevné, že důvodem odmítnutí obviněným vyžadovaných důkazů byla jejich nadbytečnost (viz bod 51. rozsudku soudu prvního stupně a bod 21. rozsudku soudu druhého stupně), tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).
34. Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula, protože soud objasnil pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.) a vypořádal se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Po shrnutí všech výše učiněných zjištění k nedůvodnosti skutkových námitek obviněného lze uvést, že Nejvyšší soud nezjistil vady ve shromažďování provedených důkazů ani v procesu jejich hodnocení, který odpovídal zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
35. Z přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces.
36. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že skutková zjištění, jak jsou učiněna v rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k činům pod bodem 1) a 2), a v rozsudku odvolacího soudu k bodům 3) a 4), jsou založena na výsledcích provedeného dokazování, v němž mají potřebnou a dostatečnou oporu. Rovněž je třeba zmínit, že takto učiněné skutkové závěry jsou dostatečným podkladem pro použitou právní kvalifikaci, protože v potřebné míře vyjadřují skutkové okolnosti, v nichž se odrážejí jednotlivé znaky skutkových podstat přečinů podle § 201 odst. 1 písm. a) a zločinu podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
37. Uvedené svědčí o závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí nejsou zatížena nedostatky odpovídajícími dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
38. Podle obsahu dovolání je zjevné, že obviněný v něm poukázal i na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak podle obsahu podaného dovolání není zřejmé, že by jej po obsahové stránce naplnil i námitkami, které by se k němu vztahovaly, protože argumenty proti použité právní kvalifikaci nevznesl a právní otázky a vady v právním posouzení činů či ohledně jiné hmotněprávní skutečnosti ani nenaznačil. Z obsahu dovolání nevyplývá, že by vytýkal nenaplnění znaků skutkových podstat přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným v bodech 1), 2), 3), 4) nebo zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku podle bodu 4). Nejvyšší soud i v této souvislosti připomíná, že nemůže domýšlet za obviněného dovolací argumentaci, jak již bylo výše zmíněno, avšak je oprávněn pouze s ohledem na nutnost vyloučit existenci extrémních rozporů zmínit, že neučinil při posuzování všech výše rozvedených skutečností poznatek, že by použitá právní kvalifikace byla v extrémním rozporu s popsanými a skutkovými zjištěními. Naopak vše svědčí pro to, že jednotlivé znaky skutkových podstat posuzovaných trestných činů mají dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, které byly objasněny jak po stránce formální, tak i materiální a soudy je ve svých rozhodnutí řádně vyložily a není proto pochyb o tom, že byly naplněny znaky přečinů ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v bodech 1) a 2) a pokračující přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku v bodech 3), a 4).
39. Brojil-li obviněný v dovolání proti nepřiměřenosti uloženého trestu, nepodřadil tuto výhradu k žádnému důvodu dovolání, pro úplnost je však třeba uvést, že tato skutečnost nebrání závěru, že ani na žádný důvod dovolání nedopadá, protože z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (za mnohé srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2024, sp. zn. 8 Tdo 898/2024 a další) jednoznačně vyplývá, že pouhá nepřiměřenost nebo přísnost trestu nemůže být dovolacím důvodem ve smyslu tohoto ustanovení.
40. Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně vytýkat toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten však není určen k nápravě nepřiměřeného nebo přísného trestu, ale slouží k tomu, aby byly vyloučeny případy, kdyby byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 330/2024). Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
41. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že uvedené zásady by bylo možné prolomit, avšak jen pokud by nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná.
42. Posoudí-li se trest, který byl v posuzované věci obviněnému uložen, jakož i výhrady, které proti jeho nepřiměřenosti, zejména co do jeho nepodmíněnosti, vznesl, nejde o drakonický, nepřiměřený ani nespravedlivý trest. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy při jeho ukládání vycházely z poznatků vyplývajících z provedeného dokazování a vyložily úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily. Zejména se zabývaly se zřetelem na hlediska zákonem vymezená v § 39 až 42 tr. zákoníku, proč bylo nezbytné na obviněného působit nepodmíněným trestem (srov. bod 73. rozsudku soudu prvního stupně a bod 25. rozsudku odvolacího soudu).
43. Jestliže obviněný soudům vytýkal, že jeho dosavadní bezúhonnost, jakož i jeho osobní a majetkové poměry, při ukládání trestu dostatečně nezohlednily, nemá tato námitka podklad v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, naopak z nich vyplývá, že dosavadní vedení řádného života hodnotily soudy jako významnou polehčující okolnost (srov. bod 25. rozsudku soudu druhého stupně), a s přihlédnutím k věku obviněného a jeho zdravotnímu stavu mu ukládaly trest v první třetině zákonné sazby (srov. bod 74. rozsudku soudu prvního stupně). Z okolností, které soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí popsaly, je zjevné, že zvážily všechny rozhodné skutečnosti a vysvětlily nutnost uložení trestu spojeného s odnětím svobody. Takový postup o excesivní povaze trestu nesvědčí (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Vše nasvědčuje tomu, že dostatečně uvážily povahu a závažnost trestného jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, především posuzovaly, že ohrozil výchovu a sexuální vývoj dvou dívek, když u každé z nich ve svém sexuálně motivovaném jednání pokračoval. Přitěžuje mu, že naplnil znaky skutkových podstat dvou trestných činů, u § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve čtyřech případech, u pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku dvěma dílčími útoky. Soudy se zabývaly i osobou obviněného, braly u něj v úvahu jeho věk i rodinné poměry, které byly v době ukládání trestu zjištěny. Jestliže se domáhal své předchozí bezúhonnosti a dobré pověsti, hodnotily ji v dostatečném rozsahu a v jeho prospěch k ní přihlédly.
44. Uložený úhrnný trest za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku v rámci trestní sazby od dvou do deseti let ve výměře tří roků, tedy mírně nad spodní hranicí, je co do výše i druhu trestem zcela přiměřeným, a to s ohledem na rozsah i povahu spáchané trestné činnosti, tak i na osobu obviněného. Soudy respektovaly zásady pro jeho uložení ve smyslu § 39 až 42 tr. zákoníku, a proto ho není možné považovat za trest nepřiměřený, či výrazně přísný. Nepodmíněnost trestu je důvodně dána závažností a rozsahem trestného jednání. I s ohledem na to, že jde o trest spojený s odnětím svobody, jej nelze považovat ani za nepředvídatelný (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.). Vše svědčí pro to, že soudy dostály zákonným požadavkům a při ukládání trestu ze svých povinností nikterak nevybočily (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další).
VII. Závěr
45. Nejvyšší soud dovolání obviněného neshledal důvodným, protože soudy dostály všem povinnostem jak při provádění důkazů, tak i při jejich hodnocení, a činy obviněného správně právně posoudily. Vyměřený trest koresponduje s podmínkami zákonem stanovenými v § 39 až 42 tr. zákoníku, což je z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu patrné. Bylo proto možné na jejich základě konstatovat, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k vytýkaným pochybením. Nebyly zjištěny ani vady svědčící o porušení práva na spravedlivý proces. Uvedené skutečnosti jsou zcela zřejmé z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
46. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., jak požadoval obviněný, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 5. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu