8 Tdo 330/2024-666
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o
dovolání obviněného P. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici
Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2023,
sp. zn. 4 To 276/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 33/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.
1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 1 T
33/2023, uznal obviněného P. B. vinným v bodě 1. přečinem krádeže podle § 205
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a v bodech 9. až 14. přečinem krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, za což byl
odsouzen tak že,
za trestnou činnost pod bodem 1. a sbíhající se přečin krádeže podle § 205
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228
odst. 1 tr. zákoníku, pro něž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v
Ostravě ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 72 T 45/2022, jenž nabyl právní moci dne 1.
12. 2022, a pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. zákoníku, pro nějž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v
Ostravě ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 72 T 156/2022, jenž nabyl právní moci dne
21. 4. 2023, byl odsouzen podle § 205 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v
Ostravě ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 72 T 45/2022, a Okresního soudu v Ostravě ze
dne 21. 4. 2023, sp. zn. 72 T 156/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na
tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu;
za trestnou činnost v bodech 9. až 14. byl odsouzen podle § 205 odst. 3, § 43
odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří roků a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, zavírací pilky s černou
zelenou rukojetí. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Soud prvního stupně ve výroku o trestu dále popsal skutková zjištění,
která však s ohledem na obsah podaného dovolání a to, že obviněný ve smyslu §
206c tr. ř. prohlásil vinu a soud jeho prohlášení akceptoval, nejsou významná.
Rozhodl též o vině a trestu spoluobviněného M. F., nar. XY, a o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 11.
2023, sp. zn. 4 Tdo 276/2023, odvolání dovolatele podané proti výroku o trestu
uvedeného rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. dovolání, v němž
uvedl, že nesprávné právní posouzení jím spáchaných skutků spočívá v
nespravedlivě uložených trestech, přičemž odvolací soud se řádně nevypořádal s
jím v odvolání uvedenými námitkami směřujícími proti výši uložených trestů,
protože nerespektoval, že se k činům doznal a projevil účinnou lítost.
5. Nepřiměřenou přísnost trestů obviněný spařoval v tom, že nejsou
adekvátní v porovnání s tresty, které byly uloženy spoluobviněnému M. F., u
něhož poukázal na větší rozsah spáchané trestné činnosti (byl odsouzen za čtyři
útoky), a přesto mu byl uložen trest v kratší výměře, navýšený jen o 6 měsíců,
kdežto dovolateli o 8 měsíců. Při zrušení předchozích odsouzení v rámci
ukládaného souhrnného trestu mu tedy byly uloženy oproti spoluobviněnému tresty
přísnější, ač se domnívá, že by oběma měly být tresty vyměřeny ve shodné výši.
S ohledem na tuto rozdílnost obviněný dovodil vadné právní posouzení.
6. Obviněný vytýkal odvolacímu soudu, že i když uvedené nedostatky
namítal již ve svém odvolání, nevypořádal se s nimi. Jde o nedostatky, na
jejichž základě měla být napadená rozhodnutí zrušena ve shodě s tím, jak učinil
Nejvyšší soud v rozhodnutí dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Poukázal
též na to, že vyměřený trest musí splňovat určité minimální požadavky, zejména
co se týče náležitého odůvodnění a celkové přiměřenosti, což se v této věci
nestalo.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §
265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2023, sp.
zn. 4 To 276/2023, a podle § 265m tr. ř. sám za použití zásad pro ukládání
trestů ve věci rozhodl rozsudkem, případně věc tomuto soudu přikázal k novému
projednání a rozhodnutí, kdy by obviněnému byl uložen trest korespondující s
trestem uloženým spoluobviněnému M. F.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na to, že obviněný dovoláním opřeným
o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., brojí proti výroku o
trestu s tvrzením, že jde o nesprávné hmotněprávní posouzení, což s uvedeným
důvodem nekoresponduje (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn.
11 Tdo 530/2002). Předmětnou výtku týkající se trestu a jeho nepřiměřenosti
uplatnil obviněný mimo rámec zákonných dovolacích důvodů (srov. dále např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 817/2014 či sp. zn. 5 Tdo
149/2003). Zásah dovolacího soudu je v daném kontextu možný, jen pokud je
napadeným rozhodnutím uložený trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a
nepřiměřený. To však v přezkoumávaném případě rozhodně splněno není především s
ohledem na osobu obviněného a jeho trestní minulost, páchání trestné činnosti
krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a tedy zjevnou
neefektivitu dosavadních sankcí.
9. Z těchto důvodů státní zástupce konstatoval, že výtky uvedené v
dovolání nesměřují vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu
posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a přiřadit je nelze ani pod
jiný zákonný dovolací důvod [např. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.]. Nejsou
důvodné ani v obecné rovině, protože trest není extrémně přísným či zjevně
nespravedlivým. Obviněný tudíž podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b tr. ř., a proto navrhl, aby toto dovolání Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
10. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému, Nejvyšší soud však do konání
neveřejného zasedání případné vyjádření k němu neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst.
1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože brojí proti výroku o trestu, jenž byl
uložen rozsudkem soudu prvního stupně a odvolání obviněného proti němu podané,
směřující též proti výroku o trestu, bylo jako nedůvodné zamítnuto, podal ho
obviněný jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. S ohledem na to, že soud prvního stupně ve smyslu § 206c odst. 4 tr.
ř. přijal prohlášení viny obviněného, mohl obviněný podle § 265a odst. 1 tr. ř.
dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl
ve druhém stupni a zákon to připouští. Dovolatel může napadnout dovoláním
rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle § 254 odst.
1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov.
rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Obdobně tomu je tehdy,
jestliže obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto
prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), protože podle § 206c odst. 7 věta
druhá tr. ř. skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným
prostředkem [§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.], což v důsledku znamená, že
odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny
obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože ho
podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší
soud nemůže rozhodnutí přezkoumávat ve vztahu k výroku o vině.
V. Obecně k důvodům dovolání
13. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich
odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8.
2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
14. Obviněný dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m)
tr. ř. Pro posouzení důvodnosti dovolání je Nejvyšší soud povinen nejprve
zjistit, zda takto označené důvody korespondují s jejich zákonným vymezením,
protože věcné přezkoumání dovolání je možné pouze na podkladě relevantně
učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v § 265b
odst. 1, 2 tr. ř.
15. K důvodům, jež obviněný v dovolání označil, je v obecné rovině třeba
uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až l) tr. ř. Podle obsahu přezkoumávaného rozhodnutí odvolací soud odvolání
obviněného zamítl podle § 256 tr. ř., a tudíž rozsudek soudu prvního stupně
věcně přezkoumal, proto obviněný mohl dovolání podat pouze v alternativě, že
existuje důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o který obviněný dovolání
též opřel.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl
obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní
povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. U
námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady
tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a
výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či
neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu. Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.,
tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání
neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho
naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až §
42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak
mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní
požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38
Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout
mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva
musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích
(k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS
125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I.
ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K dovolání obviněného
18. Posoudí-li se výhrady obviněného uvedené v dovolání, je zjevné, že
nedodržel stanovené podmínky pro použití jím zvolených dovolacích důvodů,
protože těžištěm tohoto opravného prostředku učinil námitky proti nepřiměřené
přísnosti uložených trestů odnětí svobody, a to v porovnání s výší trestů, jež
byly uloženy spoluobviněnému. Na jiné nedostatky obviněný ve svých výhradách
neupozorňoval. Pokud byla jediným argumentem obviněného uváděná určitá
nerovnost při ukládání trestů srovnáním jejich výměry u spolupachatele, je
zjevné, že tyto výhrady se s uvedeným důvodem zcela míjejí, protože požadavek,
aby byl všem odsouzeným ukládán stejný nebo vyrovnaný trest, na žádný důvod
nedopadá a je navíc zcela v rozporu se zásadou individuálního přístupu při
ukládání trestu. Podané dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů,
protože když obviněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplnil,
nemohl uplatnit v ním uvedené alternativě ani důvod podle § 265b odst. 1 písm.
m) tr. ř.
19. Nejvyšší soud jen pro úplnost upozorňuje, že nelze přisvědčit
obviněnému, že by se odvolací soud s jím uváděnými výhradami, které jsou shodné
s těmi, na které poukazuje i v dovolání, nevypořádal. Soud prvního stupně se
podmínkami pro ukládání trestu odnětí svobody, vůči němuž obviněný dovolání
zaměřil, zabýval v bodech 19. až 20., kde vyložil, k jakým skutečnostem
přihlédl, zdůraznil osobu obviněného a vyložil důvody, pro které mu uložil
tresty ve výměře odpovídající zásadám pro ukládání souhrnného trestu (srov. §
43 odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku). Jen pro úplnost lze uvést, že obdobně
se věnoval důvodům pro uložení trestu obviněnému M. F. (viz bod 21. napadeného
rozsudku). U každého z těchto obviněných posuzoval konkrétní skutečnosti, které
zjistil u každého z nich. Posoudí-li Nejvyšší soud skutečnosti, které soudy
braly při ukládání trestu obviněného do úvahy, je zjevné, že nezanedbaly své
povinnosti, zvážily všechny rozhodné skutečnosti a vypořádaly se s nimi i z
hledisek § 37, § 38, § 39 tr. zákoníku. Neopomenuly posoudit ani polehčující a
přitěžující okolnosti podle § 41 a § 42 tr. zákoníku. Z argumentů, které oba
soudy v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřily, nelze dovodit nedodržení
pravidel pro ukládání trestu.
20. Srovnával-li obviněný tresty, jenž mu byly uloženy s tím, který byl
vyměřen obviněnému M. F., je vhodné zmínit, že takové srovnání je nemístné a
odporuje zásadě individualizace trestu, jenž v obecné rovině znamená zvažovat
všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednit osobu
pachatele tak, aby trest odpovídal těmto všem konkrétním zjištěním vztahujícím
se jak k osobě obviněného, tak i okolnostem, za kterých byl čin spáchán (srov.
§ 38 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i dalších kritérií
pro stanovení druhu a výměry trestu). Další neméně důležitou součástí je
vyřešení otázky zásad, podle jakých bude trest vyměřen (srov. SOLNAŘ, Vladimír.
FENYK, Jaroslav. CÍSAŘOVÁ, Dagmar. VANDUCHOVÁ, Marie. Systém českého trestního
práva. 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, s. 168).
21. Pouhá nespokojenost a domněnky obviněného týkající se
nerovnoměrnosti uložených trestů v daných souvislostech jsou zcela v rozporu s
uvedenými zásadami. Podotknout je možné, že nejde o exemplární tresty anebo
jiné nepřiměřené zostření represe a nelze ho ani považovat za narušení principu
rovnosti lidí před zákonem či práva na spravedlivý proces. Nejde ani o trest
nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba
působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě
odůvodnily, a tudíž vyhověly předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem
náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů
je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního
rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. KMEC, J.,
KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757 až 758).
22. Nejvyšší soud shledal, že soudy v posuzované věci důvodně uložily
tresty odnětí svobody ve výměře, která je opodstatněná, když zvažovaly
okolnosti rozhodné ve smyslu § 39 až 42 tr. zákoníku a nevybočily z pravidel
pro ukládání trestu.
VII. Závěr
23. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal
podaným z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu, a proto ho odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu