8 Tdo 898/2024-682
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 o dovolání obviněného R. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 8 To 38/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 97 T 3/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 97 T 3/2024, byl obviněný R. B. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem stručně spočívajícím v tom, že dne 25. 8. 2023, v době od 18:40 do 18:50 hodin, na adrese XY, po předchozích opakovaných výhrůžkách mimo jiné i prostřednictvím SMS zpráv zaslaných z mobilního telefonu značky Honor 8S, a po předchozím požití alkoholu, ve stavu prosté alkoholové opilosti lehkého stupně, poté co opakovaně vyzýval svého bratra, poškozeného R. B., nar. XY, aby opustil svůj byt a šel za ním ven, držel v ruce rozevírací nůž zelené barvy, zn. Albainox, o délce ostří 8 cm, který si ten den opatřil v úmyslu poškozeného usmrtit, čekal na něj před vchodovými dveřmi do domu, a když poškozený, s teleskopickým obuškem v ruce, vpustil obviněného do domu, obviněný vběhl do vestibulu, přesně nezjištěnou sypkou látku, kterou držel v ruce, mrštil směrem k obličeji poškozeného, který se bránil opakovaným švihnutím obušku, obviněný ho se slovy „Pojď, zabiju tě” bodl první ranou do levého podpaží, a následně opakovaně celkem 8 ranami do hlavy, zad pod levou lopatku, těsně nad oblast ledvin a sleziny a plíce, do pravého a levého předloktí a levého kotníku, poškozený skončil na zemi, bránil se pomocí obušku a kopy nohou, podařilo se mu vstát, obviněný však pokračoval v útoku nožem, podařilo se mu poškozenému vytrhnout obušek z ruky. Z důvodu pohybu dalších osob venku u vchodových dveří do domu, obviněný z místa bez dalšího odešel. Poškozený tak utrpěl popsané bodné rány, které si vyžádaly lékařské ošetření a léčbu nepřesahující 6 týdnů, bezprostředně ohrožen na životě nebyl, ale při útoku uvedeným nožem a vzhledem k lokalizaci ran reálně hrozilo poranění velkých cév levého podpaží s průvodním významným krvácením, poraněním nitrohrudních a nitrobřišních orgánů (levé plíce, sleziny) s vnitřním krvácením či zavzdušněním levé pohrudniční dutiny, což by vyžadovalo operační ošetření poraněných orgánů, kdy s ohledem na způsob vedení útoku a měnící se polohu těla poškozeného R. B. jen dílem náhody nedošlo k vážnější poruše zdraví a ohrožení na životě.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem jej za tento zločin odsoudil podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu a nože specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody.
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 8 To 38/2024, odvolání obviněného podané pouze proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání proti výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Neztotožnil se s tvrzením odvolacího soudu v bodě 16. napadeného usnesení, že závažnost pokusu zločinu vraždy zvyšuje skutečnost, že fatální následky nenastaly nikoliv v důsledku chování obviněného, ale s ohledem na aktivní obranu poškozeného teleskopickým obuškem. Podle obviněného, pokud mu byla k tíži tato okolnost přičtena, nebyla posuzována v souvislostmi s jinými okolnostmi. Soudy nezohlednily, že poškozený se obuškem vybavil dopředu, aby s ním zaútočil na obviněného, a proto jeho obrana nebyla spontánní nebo překvapivá, jelikož se poškozený sám rozhodl obviněného konfrontovat pomocí teleskopického obušku, s nímž na obviněného zaútočil, a až poté ho užíval na svoji obranu, a tedy útok obviněného zavinil. Z těchto důvodů závěr soudů o vyšší závažnosti činu není zcela správný.
5. Obviněný rovněž poukázal na nesprávnost úvah odvolacího soudu, jestliže v bodě 19. korigoval závěr soudu prvního stupně, jenž odkázal na přitěžující okolnost podle § 42 písm. h) tr. zákoníku spočívající ve zvlášť zavrženíhodné pohnutce, ač podle odvolacího soudu šlo o okolnost podle § 42 písm. b) tr. zákoníku spočívající v tom, že se obviněný mstil. Pokud odvolací soud uváděl, že se obviněný mstil, a přihlížel k tomu jako přitěžující okolnosti, taková skutečnost nebyla vyjádřena ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a proto nemohla ovlivňovat výši uloženého trestu, což vyplývá z principu legality a zásady právní jistoty. Pokud tato okolnost byla obviněnému přičtena, aniž by byla obsažena ve výroku rozsudku, došlo podle něj k tomu, že byla toliko dovozována soudem, o čemž se mohl obviněný dozvědět až z odsuzujícího rozsudku, což činí rozhodnutí soudu překvapivým, zasahujícím do práva obviněného na spravedlivý proces a na obhajobu.
6. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 8 To 38/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že námitky dovolatele nekorespondují s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nedopadají ani na žádný jiný důvod dovolání, protože z obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný vytýkal výlučně nepřiměřenou přísnost uloženého trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení závažnosti činu a nesprávného přičítání přitěžující okolnosti podle § 42 písm. b) tr. zákoníku. Pouze pro úplnost dodal, že tvrzení obviněného o primárním útoku poškozeného je pouhou fabulací ze strany dovolatele a v rozporu se závěry soudu prvního stupně popsanými v bodech 34. a 35. jeho rozsudku. Naopak je patrné, že poškozený obušek používal na svoji obranu před agresí obviněného. Neztotožnil se ani s námitkou obviněného, že by okolnost, že motivem činu obviněného byla msta, mohla být použita jako přitěžující jen tehdy, kdyby byla vyjádřena ve skutkových zjištěních výroku o vině, protože takovou povinnost by měl soud jen tehdy, pokud by taková skutečnost byla důvodem pro právní kvalifikaci podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, která však u obviněného uplatněna není. Pokud bylo k tomuto motivu přihlédnuto pouze v rámci ukládání trestu, postačuje, že byla tato okolnost vyjádřena v důvodech rozhodnutí. Není proto ani důvod pro tvrzení o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, a to mimo jiné i proto, že na pomstu jako zavrženíhodnou pohnutku poukázal již soud prvního stupně (srov. body 54. a 55. rozsudku soudu prvního stupně).
8. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
9. Obviněný ani jeho obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které jim bylo doručeno, do dne konání neveřejného zasedání nereagovali. IV. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože směřuje proti výroku o trestu, jenž byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně a odvolání obviněného proti němu podané, směřující též proti výroku o trestu, bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podal ho obviněný prostřednictvím obhájce jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
11. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že jím obviněný brojil toliko proti výroku o trestu, a to na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což koresponduje s tím, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rovněž zaměřil pouze proti výroku o trestu, a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku a v návaznosti na něj i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Obviněný tak dodržel podmínku § 265a odst. 1 tr. ř., neboť odvolací soud rozhodl ve druhém stupni jen o výroku o trestu, a proto mohl také jen proti tomuto výroku dovolání účinně podat, tzn. že vytýkané nedostatky ve vztahu k výroku o vině by nemohly být podkladem přezkumu Nejvyššího soudu (k tomu srov. postup podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V tomto smyslu je třeba vyložit i výhrady obviněného, jimiž v rámci argumentace proti příliš přísnému trestu poukazoval na jiné skutečnosti, za kterých se poškozený bránil, než jak byly soudy zjištěny v rámci procesu dokazování. Z obsahu dovolání obviněného a kontextu jím vznesených námitek je nicméně patrné, že tím obviněný nenapadal výrok o vině, nýbrž zdůrazňoval ve svůj prospěch okolnosti rozhodné pro výrok o trestu, a tedy jde o dovolání v celém kontextu přípustné, a Nejvyšší soud posuzoval, zda bylo podáno v souladu s označeným dovolacím důvodem. V. K obsahu dovolání
12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud může napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.
13. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Proto nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro posouzení důvodnosti námitek vznesených v dovolání Nejvyšší soud nejprve zjišťoval, zda obviněným označený důvod koresponduje s jeho zákonným vymezením.
14. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze použít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
15. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy základní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
16. Výhrady, které obviněný ve vztahu k výroku o trestu vznesl, spočívaly ve výtkách proti použití přitěžujících okolností, případně s ohledem na ně v tvrzení o překvapivosti rozhodnutí, nebo se týkaly poukazu obviněného na to, že poškozený byl osobou, která ho napadla, a on se jejímu útoku bránil, čímž zpochybňoval závažnost jemu za vinu kladeného činu. Dovolatel primárně vyjádřil nespokojenost s výměrou uloženého trestu odnětí svobody. Z takto koncipovaného obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněný nedostál kritériím, jež byly výše uvedeny a plynou z vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o něž své dovolání opřel.
17. Lze též zdůraznit, že obviněný se podaným odvoláním nedomáhal nápravy extrémních vad či porušení principu proporcionality trestní represe, příp. jiného ústavního principu, což by v zásadně mohlo založit povinnost Nejvyššího soudu k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/2004). Jím podané dovolání jako celek neodpovídá obviněným zvolenému ani žádnému jinému z dovolacích důvodů, a proto Nejvyšší soud nemohl na podkladě § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výrok o trestu přezkoumávat.
18. Nejvyšší soud i přes tento závěr upozorňuje na to, že soud prvního stupně se podmínkami pro ukládání trestu odnětí svobody, vůči němuž obviněný dovolání zaměřil, zabýval v bodech 52. až 58. rozsudku, kde vyložil, k jakým skutečnostem přihlédl. Odvolací soud se posléze uloženým trestem rovněž zabýval (srov. body 14. až 22. usnesení odvolacího soudu) a vysvětlil, že s ohledem na všechny rozhodné skutečnosti je soudem prvního stupně uložený trest odnětí svobody plně namístě. Posoudí-li Nejvyšší soud skutečnosti, které soudy braly při ukládání trestu do úvahy, je zjevné, že nezanedbaly své povinnosti, zvážily všechny rozhodné skutečnosti a vypořádaly se s nimi i z hledisek § 37, § 38, § 39 tr.
zákoníku. Neopomenuly posoudit ani polehčující a přitěžující okolnosti podle § 41 a § 42 tr. zákoníku. Odvolací soud v rámci svých úvah pouze drobně korigoval naplnění přitěžující okolnosti podle § 42 písm. b) tr. zákoníku, neboť tato byla v odsuzujícím rozsudku chybně označena jako okolnost podle § 42 písm. h) tr. zákoníku. Jen pro upřesnění je vhodné k námitce obviněného mířící k této okolnosti zmínit, že uvedenou přitěžující okolnost v jejím materiálním smyslu shledal za naplněnou již soud prvního stupně, který se zabýval tím, že ze strany obviněného šlo o mstu a k tomu uváděl i důvody, které vyplynuly z provedeného dokazování.
V tomto kontextu je tedy odvolacím soudem plně opodstatněné, pokud korigoval nevhodný odkaz soudu prvního stupně na § 42 písm. h) tr. zákoníku obsahující přitěžující okolnost spočívající v zavrženíhodné pohnutce, o níž v této věci nešlo, resp. soud prvního stupně ji výsledky provedeného dokazování objektivně nezjistil (srov. body 31. a 55. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud upozorňuje, že šlo jen o formální nepřesnosti, které se nemohly správnosti výroku o trestu dotknout. Podstatné pro závěr o trestu bylo, že obviněný na svého bratra (poškozeného) zaútočil proto, aby se mu pomstil za to, že nevyhověl jeho požadavkům na zaručení se za živnost.
Šlo o pohnutku spočívající ve mstě, kvůli které byl poškozený bezdůvodně ohrožen na životě. Pro úplnost lze dodat, že pro závěry o přitěžujících okolnostech pro ukládání trestu není podstatné, zda jsou vyjádřeny ve skutkových zjištěních, neboť ta mají význam pro naplnění znaků skutkové podstaty, nikoliv přitěžujících nebo polehčujících okolností. Je však důležité, aby byly tyto okolnosti zjištěny výsledky provedeného dokazování a aby je soudy v odůvodnění svých rozhodnutí odůvodnily a ve smyslu § 39 až 42 tr.
zákoníku v souladu s učiněnými zjištěními vyhodnotily (srov. § 120 odst. 3 tr. ř.). Z těchto důvodů postačovalo, že soud prvního stupně naplnění uvedené přitěžující okolnosti dovodil z provedených a řádně vyhodnocených důkazů v rámci úvah o ukládaném trestu v odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud proto shledal, že při posuzování této přitěžující okolnosti nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu ani práva na obhajobu obviněného.
19. Nejvyšší soud navíc dodává, že soudy obou stupňů v projednávané věci dostatečně uvážily povahu a závažnost obviněným spáchaného trestného činu, zohlednily mechanismus způsobených zranění, i okolnosti provedení činu. Soudy nepřehlédly záludnost jednání obviněného, který když poškozeného vyhrůžkami a nevhodným chováním vylákal z jeho domu, mu nejprve vhodil nezjištěnou látku do očí a pak jej napadl předem přineseným nožem. Do těla poškozeného bodal, i když ležel na zemi. Bodné rány byly vedeny střední až velkou silou, avšak vážnější zranění nezanechaly, protože se jim poškozený účinně bránil a rány odrážel. Útok trval několik minut a soudy důvodně poukázaly na to, že obviněný v něm ustal pouze proto, že se na místě objevily jiné osoby. Plně v rozporu s výsledky provedeného dokazování byla vznesena námitka obviněného, že poškozený byl útočníkem, protože takové tvrzení odporuje skutkovým závěrům vyjádřeným jak ve výroku o vině, tak i rozvedeným v odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů. Závažnost pokusu tohoto trestného činu pak odvolací soud správně posoudil tak, že k fatálnímu následku nedošlo díky aktivní obraně poškozeného prostřednictvím teleskopického obušku. Soudy řádně zohlednily i osobní, rodinné a majetkové poměry obviněného a jeho trestní minulost. Své závěry řádně odůvodnily, a Nejvyšší soud v nich neshledal žádné vady.
20. Z argumentů, které soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřily, nelze dovodit nedodržení pravidel pro ukládání trestu. Naopak je z jejich rozhodnutí patrné, že zvažovaly všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednily osobu pachatele tak, aby trest odpovídal všem konkrétním zjištěním vztahujícím se jak k osobě obviněného, tak i okolnostem, za kterých byl čin spáchán (srov. § 38 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i dalších kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu (srov. SOLNAŘ, Vladimír. FENYK, Jaroslav. CÍSAŘOVÁ, Dagmar. VANDUCHOVÁ, Marie. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, s. 168). Pouhá nespokojenost a domněnky obviněného týkající se výměry trestu v daných souvislostech jsou zcela v rozporu s uvedenými zásadami. Je možné podotknout, že nejde o exemplární trest anebo o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily.
21. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let byl obviněnému uložen s ohledem na vyhodnocení všech relevantních skutečností plynoucích z provedeného dokazování. Lze zdůraznit, že odvolací soud i soud prvního stupně se při vyměřování trestu obviněnému řídily pravidly stanovenými v § 38 až § 42 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody byl obviněnému uložen s ohledem na čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012), a proto se jedná o zákonnou sankci uloženou v odpovídající výměře. Obviněný byl ohrožen trestní sazbou podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku v rozmezí od dvanácti do dvaceti let a trest mu byl vyměřen ve čtvrtině této zákonné trestní sazby v trvání čtrnácti let, což plně odpovídá všem zjištěným skutečnostem. VI. Závěr
22. Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů přisvědčil závěrům soudů nižších stupňů, protože ve výši uloženého trestu odnětí svobody neshledal obviněným vytýkaná pochybení, neboť soudy plně respektovaly podmínky, za kterých se trest odnětí svobody ukládá a všechny své úvahy řádně vysvětlily (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06).
23. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal podaným z jiného nežli zákonem vymezeného dovolacího důvodu, a proto ho odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu