8 Tdo 32/2022-622
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném
dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněného V. V., nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve
výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 1. 9.
2021, sp. zn. 14 Tmo 5/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 8/2019,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, ze dne
14. 6. 2021, sp. zn. 1 Tm 8/2019, byl obviněný V. V. uznán vinným jednak
pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146
odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
dne 1. 1. 2019 kolem 0:30 hodin ve XY, v průběhu konání silvestrovských oslav
za přítomnosti dalších nejméně 11 osob s již odsouzeným AAAAA (pseudonym), nar.
XY, bezdůvodně nejprve obviněný V. V. nejméně dvěma údery pěstí do obličeje
napadl poškozeného J. P., nar. XY, strhl jej k zemi a opakovaně ho znovu udeřil
do hlavy a těla, následně ho již odsouzený mladistvý AAAAA kopal do oblasti
hlavy a těla, poškozený se snažil kopy vykrývat, a tímto jednáním mu způsobili
oděrky a modřiny bez nutnosti lékařského ošetření, a obviněný V. V. se tohoto
jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, ze
dne 29. 6. 2015, sp. zn. 3 T 60/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 14 To
281/2015, odsouzen i pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, soud pro
mládež, jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 14 Tmo 5/2021,
odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně pro jeho
nedůvodnost zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím
obhájce s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v
němž vytýkal vadně provedené dokazování. Proti postupu soudu prvního stupně
namítal, že i když doplnil odůvodnění ve smyslu pokynů uložených Nejvyšším
soudem v usnesení ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 47/2021, jenž zrušil
předchozí rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu vydaná v
této věci, a rozvedl úvahy při hodnocení jednotlivých důkazů či skupin důkazů a
jejich vzájemných rozporů. Učinil tak odlišně od odvolacího soudu, který v
usnesení ze dne 1. 9. 2019 vyjádřil, že vina obviněného nebyla v obžalobě
popsaným způsobem prokázána a odůvodněna. Za podstatnou vadu považoval, že
soudy obou stupňů v nyní dovoláním napadených rozhodnutích důkazy hodnotily
jednostranně v neprospěch obviněného a dospěly ke zjištěním, která nemají
jednoznačnou oporu v provedeném dokazování. Důvodné pochybnosti o skutkovém
stavu věci, na něž upozorňoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 2. 2021, sp.
zn. 8 Tdo 47/2021, soudy neodstranily, jen rozšířily původní argumentaci při
pomíjení důkazů svědčících ve prospěch obviněného, a tak setrvaly na
jednostranném hodnocení důkazů, aniž by řádně vypořádaly námitky obhajoby o
existenci podstatných rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, čímž
nerespektovaly princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
5. Obviněný považoval za nedostatek, že soudy pro závěr o jeho vině
vycházely z výpovědí svědků K. F., T. J., M. T., K. H., J. K. a T. J., a
dospěly k závěru, že to byl on, kdo od počátku konfliktu vystupoval aktivně a
jako první napadl poškozeného. Poukázal na to, že ho při hlavním líčení
poškozený nedokázal přesně identifikovat, neboť na přímý dotaz soudu odpověděl,
že si není stoprocentně jistý, zda byl hlavním útočníkem právě obviněný, a poté
uvedl, že to spíše nebyl on. Svědek L. M. vypověděl, že neviděl, od koho byla
první rána, soudu sdělil, že ji dostal od staršího muže, nejspíš se nejednalo o
obviněného. Žádný ze soudy jmenovaných svědků obviněného spolehlivě
neidentifikoval jako hlavního útočníka, neboť K. F. při hlavním líčení uvedla,
že útočník původně vypadal mírně jinak, i když obviněný svou vizáž nijak
neměnil. Svědek T. J. sám připustil, že incident neviděl celý, za útočníka
označil pouze „staršího muže“ a při hlavním líčení jej také spolehlivě
nepoznal. Shodně vypovídala i svědkyně M. T.
6. Soudy vadně posoudily, že útočníkem nebyl svědek P. D., který je ve
stejné věkové kategorii jako obviněný a lze jej za „staršího pána“ považovat,
přičemž mladistvý AAAAA právě svědka P. D. označil za útočníka. Tento svědek,
poté, co vstoupil do soudní síně, si sundal bundu a odhalil výraznou
muskulaturu a mohutný zjev, čímž psychicky ovlivňoval mladistvého AAAAA při
hlavním líčení, a snažil se působit výhružně, jak poznamenal i soud, což vedlo
k tomu, že mladistvý uvedl, že přesně neví, zda byl tento svědek tím, kdo
poškozeného napadl. Obviněný nesouhlasil se závěrem soudů nižších stupňů, že
při jeho poznávání sehrálo roli, že k incidentu došlo o silvestrovské noci, kdy
na náměstí byla tma, a zúčastněné osoby byly pod vlivem alkoholu, což jsou
zjištění, která neplynou z provedeného dokazování, a jedná se pouze o
nepodloženou domněnku soudu, neboť na náměstí je veřejné osvětlení, jehož
umístění nebylo zjišťováno, stejně jako stupeň opilosti přítomných osob.
7. Závěry odvolacího soudu, které nemají oporu ve výsledku provedeného
dokazování, z uvedených důvodů nelze označit za správné, jelikož svědčí o
svévoli soudu v neprospěch obviněného a nerespektování ustanovení § 2 odst. 6
tr. ř., což se promítlo zejména do hodnocení svědectví T. J., který neviděl
celý incident a svědčil v neprospěch obviněného, a výpovědí S. K. a D. K., jež
uváděly okolnosti ve prospěch obviněného, které soud nezohlednil. Obviněný
nepřisvědčil tomu, že se soud prvního stupně zcela vypořádal s rozpory ve
výpovědích svědků a jeho vina byla provedeným dokazováním jednoznačně
potvrzena, ani že byl zjištěný skutkový stav posouzen v souladu se zákonem,
neboť závěry soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, z něhož
vyplynulo, že obviněný nebyl svědky bez pochybností označen za hlavního
iniciátora, jak tvrdil odvolací soud.
8. Výroku o trestu obviněný vytkl, že vychází z chybně zjištěného
skutkového stavu, jenž je založen na jednostranném hodnocení důkazů
nereflektujícím námitky obhajoby, a dokonce v některých případech dovozujícím
okolnosti, které z výsledů provedeného dokazování vůbec nevyplynuly. Tím byla
soudy opakovaně porušena pravidla spravedlivého procesu.
9. Z uvedených důvodů obviněný žádal Nejvyšší soud, aby zrušil rozsudek
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 1 Tm 8/2019, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 1. 9. 2021, sp. zn. 14 Tmo 5/2021, a podle § 265m tr. ř. sám rozhodl a
zprostil obviněného obžaloby. Pro případ zrušení napadených rozhodnutí navrhl,
aby věc přidělil jinému soudu téhož druhu a stupně, potažmo jinému senátu.
10. Dovolání obviněného bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství
(§ 265h odst. 2 tr. ř.), jehož písemné vyjádření Nejvyšší soud do dne konání
neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací („dále Nejvyšší
soud“) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c),
odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.).
IV. Obecně k důvodům dovolání
12. Nejvyšší soud, aby mohl zkoumat, zda jsou učiněné námitky důvodné,
je povinen nejprve posoudit, zda výhrady uplatněné na podkladě některého z
dovolacích důvodů odpovídají jeho zákonnému vymezení, protože dovolání lze
podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
13. Obviněný dovolání učinil podle důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dne 16. 12. 2021, tedy ve znění trestního řádu účinného do 31. 12. 2021, tj.
před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která nově pod
písmeno g) vložila další dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat,
„jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
14. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle původní právní
úpravy je po novele zákonem č. 220/2021 Sb. uveden pod písmenem h). Vzhledem k
tomu, že Nejvyšší soud rozhoduje za účinnosti citované novely, aplikuje v rámci
přezkumu podaného dovolání i stávající nové znění důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., což vychází ze zásady, že na procesní postup je třeba
aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době kdy je úkon
prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely účinné od 1. 1. 2022
provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.).
15. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění do 31. 12.
2021, nyní přenesený pod písmeno h)] spočívá na vadách přezkoumávaných
rozhodnutích založených na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán.
Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle
tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti
právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě
skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž
Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.
7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp.
zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12.
2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze
dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Tyto zásady lze prolomit,
jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek
6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném
prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a
tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení
o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne
25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze
dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za
jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a
to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých
v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. V době rozhodování Nejvyššího soudu po 1. 1. 2022 ve znění novely
zákonem č. 220/2021 Sb., nově vymezený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková
zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou
obstát, a to proto, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů,
nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo, když ve vztahu k
nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy.
Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy však je
třeba, aby v jejich důsledku byla napadána skutková zjištění, která mají
určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s
níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění
některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
18. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním
napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
19. Poukazoval-li obviněný na nedostatky v procesním postupu orgánů
činných v trestním řízení spočívající ve vadně provedeném a neúplnému
dokazování, při němž byla porušena pravidla spravedlivého procesu v důsledku
libovůle soudů, jde o výhradu dopadající na ústavněprávní rozměr (srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14)
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho původní podobě před
novelizací zákonem č. 220/2021 Sb. [tzn. po novelizaci podle písmene h)].
20. Výhrady uplatněné proti tomu, že nebylo objasněno, zda obviněný byl
útočníkem, směřují proti rozhodné skutkové okolnosti odrážející se v právním
závěru, zda je pachatelem přečinů ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. zákoníku. Bez jejího objasnění by vznikala pochybnost o tom, zda
je obviněný pachatelem, a proto Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedenou
námitku uplatnil ve smyslu první alternativy stanovené u důvodu podle § 256b
odst. 1 písm. g) tr. ř. v novém znění, protože vytýkal, že uvedená skutečnost
nevyplývá z provedených důkazů.
21. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného na
označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v obou jeho znění dopadají,
a proto posuzoval, zda je dovolání důvodné.
V. K důvodnosti námitek obviněného
22. Nejvyšší soud v této trestní věci rozhoduje již podruhé, neboť o
prvním dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo
1/2020, rozhodl usnesením ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 47/2021 tak, že
uvedené usnesení i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro
mládež, ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 Tm 8/2019, zrušil a tomuto soudu věc
vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem bylo, že se soud prvního
stupně náležitě nevypořádal s obhajobou obviněného V. V., při posuzování a
hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6
tr. ř. a odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídalo zásadám § 125 odst. 1 tr. ř.
Odvolací soud uvedené nedostatky k odvolání obviněného nenapravil, a ani na ně
vhodným způsobem nereagoval. Nejvyšším soudem bylo nalézacímu soudu z uvedených
důvodů uloženo obezřetně na základě zhodnocení všech ve věci provedených důkazů
zkoumat opodstatněnost obhajoby obviněného, zabývat se rolí svědka P. D., a
zhodnotit postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. všechny ve věci provedené důkazy.
23. S ohledem na uvedené pokyny Nejvyšším soudem dané v předchozím
rozhodnutí, a rovněž se zřetelem na námitky obviněného, který vytýkal, že se
soudy opět dopustily jednostranného hodnocení provedených důkazů, je třeba
konstatovat, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy splnily
požadavky Nejvyššího soudu a svá předchozí pochybení ve smyslu vyjádřených
pokynů napravily. Především soud prvního stupně věnoval hodnocení důkazů a
zejména popsání vlastních úvah, při současném zvažování věrohodnosti výpovědí
všech svědků, dostatečnou pozornost a při hodnocení postupoval svědomitě podle
§ 2 odst. 6 tr. ř. Dostatečně obsažným je i odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, který nejenže popsal provedené důkazy a rozvedl je po obsahové stránce
(srov. body 4. až 15. rozsudku soudu prvního stupně), ale i vysvětlil, jak je
hodnotil, a jaká skutková zjištění na základě nich učinil (srov. body 16. a 17.
rozsudku soudu prvního stupně). Z obsahu odsuzujícího rozsudku plyne, že soud
reagoval i na obhajobu obviněného, kterou vyvracely zejména věrohodné výpovědi
svědků K. F., T. J., K. H., J. K. a T. J., a rozvedl své úvahy vedoucí k závěru
o tom, že obviněný jednal způsobem, jak je popsán v jím zjištěných skutkových
okolnostech ve výroku rozsudku. Uvedená zjištění se promítla do právního
posouzení činu a uloženého trestu (srov. body 18. až 20. rozsudku soudu prvního
stupně).
24. Odvolací soud na námitky obviněným uplatněné v odvolání vůči
skutkovým zjištěním přiměřeným způsobem reagoval a vznesenou obhajobou se
zabýval. Po posouzení všech rozhodných skutečností opodstatněně shledal, že
soud prvního stupně hodnotil důkazy v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst.
6 tr. ř., a respektoval a dodržel pokyny Nejvyššího soudu uložených v usnesení
ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 47/2021. Lze se proto ztotožnit se závěrem
odvolacího soudu, že soud prvního stupně v novém řízení postupoval podle pokynů
Nejvyššího soudu, protože se vypořádal s obhajobou obviněného, zaměřil se na
průběh konfliktu, a to, jak chování obviněného popisovali jednotliví svědci v
rozhodné části děje. Rovněž věnoval pozornost tomu, zda je důvodná obhajoba
obviněného, že pachatelem mohl být svědek P. D. Zabýval se i jednotlivými
rozpory mezi svědectvími, a to mimo jiné s ohledem na to, za jakých časových a
dalších okolností mohli svědci průběh incidentu sledovat, zejména u proti sobě
stojících svědeckých výpovědí, jež popisovaly dvě odlišné verze průběhu celé
události.
25. Pro přezkoumání dovoláním napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů
Nejvyšší soud nemůže akceptovat výhradu obviněného, že z provedeného dokazování
nevyplývá jemu přisouzené pachatelství, tedy to, že byl skutečně hlavním
aktérem a útočníkem. Rovněž z dokazování na rozdíl od obhajoby obviněného
vyplynulo, že soudy řádně zhodnotily odporující si svědecké výpovědi. Z obsahu
napadených rozhodnutí a způsobu, jakým se soudy se všemi rozhodnými
skutečnostmi, jakož i s výhradami obviněného vypořádaly, je patrné, že soud
prvního stupně věnoval posouzení věrohodnosti jednotlivých skupin svědků
výpovědí potřebnou pečlivost a podrobně rozvedl, z jakých svědectví vycházel, a
jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. Je vhodné zdůraznit, že v bodě
16. a 17. rozsudku vysvětlil, podle čeho dospěl k závěru, že výpovědi
poškozeného a svědků K. F., T. J., M. T., K. H., J. K., a T. J. obviněného
usvědčují. Porovnáním věku zúčastněných osob bylo objasněno, že obviněný V. V.
byl důvodně označen za dospělého chlapa ve věku 45 let, a soud se zabýval i
tím, proč útočníkem nemohl být svědek P. D. Soud prvního stupně nevycházel
pouze ze svědeckých výpovědí, neboť své přesvědčení o nevěrohodnosti obhajoby
obviněného dovozoval i podle úředního záznamu Policie ČR ze dne 1. 1. 2019 (č.
l. 201 a 202 spisu), z něhož je patrné, že skupina osob pohybujících se okolo
obviněného (V. a T. V., T. P., Š. H. a další) lživě tvrdila, že se před
kontrolou policejní hlídky všichni pohybovali v parčíku za nemocnicí a na místě
činu na XY vůbec nebyli, což bylo výsledky provedeného dokazování vyvráceno.
Výpověď samotného obviněného byla označena za nevěrohodnou, protože tvrdil, že
neviděl, že by mladistvý AAAAA někoho napadl, ačkoli ten výměnu úderů s jinými
osobami sám potvrdil.
26. Pozornost soud věnoval i výpovědím svědkyň D. K. a S. K. Důvodně
nebylo přisvědčeno námitkám proti nevěrohodnosti výpovědi svědka T. J. (bod 12.
rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 422, 423 spisu), že neviděl celý incident,
a výpovědím svědkyň D. K. a S. K. (bod 15. rozsudku soudu prvního stupně, č. l.
425 spisu a tam uvedené odkazy), protože svědek T. J., i když připustil, že
konflikt neviděl celý, na rozdíl od obou jmenovaných svědkyň, v rámci své
výpovědi uvedl, že přímo sledoval, jak poškozený dostává rány od obviněného a
mladistvého AAAAA. Zmiňované svědkyně nebyly naproti tomu schopny potvrdit ani
skutečnosti o průběhu incidentu uváděné mladistvým AAAAA, k nimž se doznal, a
proto byla jejich tvrzení hodnocena jako tendenční a neposkytující komplexní
přehled o skutkovém ději, v čemž nelze shledávat žádná pochybení.
27. Pochybnosti nevznikají ani o závěru soudů o tom, že pachatelem nebyl
svědek P. D., jak se obviněný snažil s ohledem na to, že byl také „starším
mužem“, prosadit. Soud prvního stupně tuto obhajobu obviněného vyvrátil se
zřetelem na výsledky provedeného dokazování, neboť z výpovědi mladistvého AAAAA
učiněné v hlavním líčení (č. l. 414, 415 spisu) vyplynulo, že neviděl P. D.
útočit na poškozeného. P. D. (č. l. 424 spisu) popsal, že se do konfliktu vůbec
nezapojoval. Nikdo ze slyšených svědků rovněž neuváděl, že by viděl tohoto muže
aktivně zasahovat do konfliktu tím, že by někoho napadal. Obviněným uváděná
skutečnost zůstala jen jím tvrzenou verzí skutku, jež nebyla prokázána, přičemž
ani sám obviněný nepopisoval, jak by se měl P. D. do konfliktu zapojit. Tvrzení
dovolatele, že by mohl být hlavním útočníkem svědek P. D., bylo uvedeným
postupem soudu prvního stupně vyvráceno, i když správně uzavřel, že přímá účast
tohoto svědka na fyzických útocích proti poškozenému nebyla prokázána.
Obviněným popsané chování P. D. v jednací síni, v němž obviněný spatřoval akt
zastrašování Š. H., je ničím nepodloženou představou obviněného nevyplývající z
žádných objektivních skutečností. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud
nepovažoval za nutné, aby vyhověl návrhu obviněného na provedení důkazu
kamerovým záznamem z hlavního líčení, a to s připomenutím zásady podle § 265r
odst. 7 tr. ř., že dovolací soud důkazy zpravidla neprovádí a jen výjimečně
může řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. O
takovou situaci se však v přezkoumávané věci z uvedených důvodů nejednalo.
Jestliže verze uváděná obviněným a ta, kterou prezentoval poškozený, stály
proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost všech aktérů a
konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich
základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném vyhodnocení všech tvrzení
nepochyboval o věrohodnosti poškozeného a okruhu svědků, kteří obviněného
usvědčovali, a vysvětlil, proč nepřijal verzi obhajoby, a proto mu nelze
vytýkat, že by nepostupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
28. Nejvyšší soud po zvážení všech rozvedených skutečností nepovažoval
námitky obviněného za opodstatněné, nýbrž shledal, že soudy splnily své
povinnosti plynoucí z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v nichž není zakotvena
zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je
soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení
takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze
skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a
úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí. V
přezkoumávané věci je třeba konstatovat, že zejména nalézací soud všechny
důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž
proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je
posuzoval [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I.
ÚS 520/16]. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu
důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový
stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů
nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z
přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další
nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV.
ÚS 2228/12). Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, dodržení pravidel
stanovených v § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Soudy měly na paměti, že z rámce dokazování
vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy,
je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež
nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž
lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Lze připomenout, že existují
případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných
důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst.
5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo
426/2014). Nejde o případ, že by učiněná skutková zjištění soudů vůbec neměla
obsahovou spojitost s důkazy, nebo by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, nejedná se ani o opak toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Naopak
hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř.,
ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu
obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy
nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne
20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/2020).
29. Učinil-li Nejvyšší soud závěr, že rozsah provedeného dokazování i
způsob, jak se soudy s jednotlivými důkazy (skupinami důkazů) vypořádaly,
nevzbuzuje obviněným namítané pochybnosti, svědčí to o tom, že je vyvrácena i
námitka obviněného, že odvolací soud si nepřípustným způsobem dotvářel skutkový
stav tím, že v odůvodnění svého rozhodnutí akcentoval skutečnost, že svědci
incidentu mohli být při pozorování pachatele ovlivnění alkoholem a jejich
rozhledové podmínky mohly být ztíženy vlivem Silvestrovské noci. Uvedená
výhrada nemá opodstatnění, protože svědci popisovali chování ostatních
zúčastněných osob, jimi uváděné okolnosti mají racionální i objektivní podklad
v ostatních výsledcích provedeného dokazování, a nalézací soud na případné
rozpory, které měly podklad i v tom, že svědci konkrétní momenty nezaznamenaly
z různých příčin, v potřebné míře reagoval a své úvahy i ohledně těchto
skutečností vysvětlil. Úvaha soudu druhého stupně tedy není vadou, jež by
spočívala v nepřiměřeném dotváření skutkového stavu a znamenala porušení
pravidel spravedlivého procesu.
30. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že obhajoba obviněného
byla zcela vyvrácena jak svědeckými výpověďmi poškozeného a přítomných svědků,
tak dalšími ve věci provedenými důkazy. Nebyl proto naplněn důvod podle § 265
odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění před novelou zákonem č. 220/2021 Sb., neboť
Nejvyšší soud neshledal žádné nato extrémní rozpory ve výsledcích provedeného
dokazování. Nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých
povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel,
že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování
skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze
dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Nešlo tudíž o žádný exces. Pravidla
spravedlivého procesu proto v této věci nebyla porušena (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10.
2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13,
aj.).
31. Nejvyšší soud nezjistil ani podmínky pro závěr o naplnění důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho novém znění podle novely trestního
řádu zákonem č. 220/2021 Sb., protože skutková zjištění soudy učiněná, jsou
dostatečná a odpovídají všem požadavkům pro naplnění znaků trestných činů podle
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 358 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů. Naopak, jak bylo popsáno výše, bylo zjištěno, že uvedená skutková
zjištění soudy na základě provedeného dokazování správně zjistily a
vyhodnotily. Postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř.
32. S odkazem na tyto závěry je třeba k námitce obviněného směřující
proti výroku o trestu z důvodů vadně zjištěného skutkového stavu, a tedy i
nesprávné právní kvalifikace, pro úplnost uvést, že Nejvyšší soud v těchto
skutečnostech neshledal vady. Nesprávné nejsou ani úvahy o naplnění znaků
pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst.
1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku. Ukládal-li soud prvního stupně obviněnému trest podle § 146 odst. 1
tr. zákoníku jako trest úhrnný za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku a zvážil
všechny rozhodné skutečnosti, jde o trest odrážející povahu a závažnost
spáchaného činu i osobnost obviněného a je přiměřenou odezvou za spáchaný čin.
Jeho druh i výše korespondují s pravidly podle § 37 až 39 tr. zákoníku,
vyhovuje i testu proporcionality plynoucímu z imperativu právního státu (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Tento způsob
posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody, co do
jeho výše i nepodmíněnosti, včetně důvodnosti zařazení obviněného do
příslušného typu věznice, lze považovat za zcela přiléhavý (srov. přiměřeně
nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6.
2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další, dostupné v databázi NALUS na
http://nalus.usoud.cz).
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud z důvodů všech uvedených úvah a zjištění dospěl k
závěru, že dovolání obviněného je nedůvodné, protože soudy nezatížily svá
rozhodnutí vadou spočívající v tom, že by rozhodná skutková zjištění, která
byla určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných
důkazech či by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných
rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny
rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že
napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu