8 Tdo 47/2021-523
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10.
2. 2021 dovolání, které podal obviněný V. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY,
nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, soudu pro mládež, ze
dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo 1/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm
8/2019, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn.
14 Tmo 1/2020, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež,
ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 Tm 8/2019.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí,
soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, ze dne 31.
10. 2019, sp. zn. 1 Tm 8/2019, byl obviněný V. V. (dále „obviněný“ nebo
„dovolatel“) pod bodem 2) uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví
podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
jichž se dopustil společně se spoluobviněným mladistvým AAAAA (pseudonym) tím,
že
dne 1. 1. 2019 kolem 0.30 hod. ve XY, okres Ústí nad Orlicí, na XY v průběhu
konání silvestrovských oslav za přítomnosti dalších nejméně 11 osob bezdůvodně
nejprve obžalovaný V. nejméně 2 údery pěstí do obličeje napadl poškozeného J.
P., nar. XY, strhl jej k zemi a opakovaně ho znovu udeřil do hlavy a těla a
následně ho obžalovaný mladistvý AAAAA kopal do oblasti hlavy a těla, kdy
poškozený se snažil kopy vykrývat, přičemž tímto jednáním mu způsobili oděrky a
modřiny bez nutnosti lékařského ošetření a následně obžalovaný mladistvý AAAAA
chytil pod krkem L. M., nar. XY, a opakovaně ho udeřil pěstí do obličeje, čímž
mu způsobil zlomeninu nosních kůstek bez dislokace, tržnou ránu nosního křídla
vpravo a pohmoždění dolní čelisti vpravo, kdy tato zranění si vyžádala lékařské
ošetření a následné léčení v pracovní neschopnosti v době od 2. 1. 2019 do 11.
1. 2019 a pro přetrvávající obtíže dále v době od 17. 1. 2019 do 17. 2. 2019, a
poškozený byl po dobu léčení omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí,
nutností dodržovat klidový režim a zhoršeným viděním, a obviněný V. se tohoto
jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze
dne 29. 6. 2015, č. j. 3 T 60/2015-107, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky Pardubice ze dne 16. 9. 2015, č. j. 14 To
281/2015-146, odsouzen i pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního
zákoníku.
2. Za tyto trestné činy mu byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného
mladistvého AAAAA a o nárocích poškozených na náhradu škody (§ 228 odst. 1, §
229 odst. 2 tr. ř.).
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené na výroky o vině a
trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo 1/2020, podle
§ 256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný V. V. podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím
obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkl, že se krajský soud ztotožnil s úvahami,
kterými okresní soud překlenul rozpory, jež vyvstaly mezi jednotlivými důkazy,
a to zejména obhajobou obviněného a v jeho prospěch vypovídajících svědků
oproti ostatním provedeným důkazům. Dostatečně však nevyvrátil jeho obhajobu,
tudíž na své argumentaci předestřené před soudy nižších stupňů setrval. Uvedl,
že nepopíral, že se na místě činu nacházel, do konfliktu se zapojil pouze
proto, aby jej ukončil, protože nikoho nenapadl, poškozeným zranění nezpůsobil.
5. Poukázal na rozporný obsah výpovědi poškozeného J. P., že ho obviněný měl
napadnout opakovanými údery pěstí do obličeje, strhnout jej k zemi, kleknout si
na něj a kopnout kolenem do břicha, avšak v přípravném řízení tento poškozený
vypověděl, že obviněný řekl, „ať seženou M., jinak je zmlátí“, poté uvedl, „ať
vypadnou z náměstí, že je jinak zmlátí“. Následně poškozeného J. P. chytil za
triko, za bundu a pravačkou mu začal dávat rány pěstí do hlavy, na levé oko,
dostal asi dvě rány, pak se strkali, obviněný ho shodil na zem a spoluobviněný
AAAAA do něj kopal, obviněný ho měl na zemi přidržovat, už ho ale nebil ani
nekopal. U hlavního líčení však poškozený J. P. uvedl, že neví, kdo říkal, ať
odejdou z náměstí, byl větší, snědší a starší. Pak mu přistála rána z jedné
strany a po incidentu všichni, co byli na náměstí, říkali, že to byl obviněný.
Obviněný však zdůraznil, že ho tento poškozený při hlavním líčení nepoznal a
sdělil, že to on spíše nebyl, že se ve své předchozí výpovědi spletl, že mu až
později došlo, že člověk, který ho napadl, nebyl ten, který je vykazoval z
náměstí. I přes tyto rozpory soudy naznačené nesrovnalosti ve výpovědích
poškozeného nevysvětlily, a namísto aplikace pravidla in dubio pro reo jej
překlenuly svými spekulativními úvahami, v nichž se nezabývaly tím, že
poškozený, pokud šlo o jméno obviněného, věřil sdělení ostatních, že to byl V.,
kterého neznal, ale jakmile jej u hlavního líčení spatřil, měl zcela jasno.
Obviněný svou vizáž nezměnil, a poukázal na to, že osoba, která dala
poškozenému rány, byla ve věku asi 40 let, což mohl být i P. D., kterému bylo v
době incidentu 38 let, je mohutný a má snědou pokožku.
6. V dovolání obviněný poukázal na obsah výpovědí i dalších svědků, s nimiž se
soudy řádně nevypořádaly nebo je pominuly zcela, a to přesto, že výpověď
poškozeného J. P. u hlavního líčení plně koresponduje s výpovědí svědkyně K.
F., podle níž po rozhovoru s poškozeným J. P. začala mít o osobě útočníka -
osoby, která ho shodila na zem, také pochybnosti. Poškozeného bili tři lidé, z
druhé strany jej měl atakovat D. Š. Svědek T. J. byl v době incidentu evidentně
pod vlivem alkoholu a událost neviděl, zmiňoval kopání, jež sám poškozený
vyloučil. Svědkyně M. T. hovořila o třech lidech, viděla, jak poškozený spadl
na zem, čímž popřela původní tvrzení svědkyně K. F., že obviněný měl
poškozeného na zem strhnout, avšak nebyla si jistá (obdobně i svědek J. K.),
zda byl obviněný útočníkem, neboť na místě byl ještě jiný starší muž, který
poškozeného fyzicky napadl. Tímto mohl být svědek P. D. Na základě těchto
výpovědí obviněný dovodil, že to byl on, kdo byl shozen na zem, nikoho nebil
ani nekopal, chtěl incidentu zabránit a spoluobviněného Š. H. a další osobu od
sebe odtrhnout.
7. Podle dovolatele nelze bez pochybností přijmout závěr, že je usvědčován
výpověďmi svědků, protože takový závěr neodpovídá objektivním zjištěním, neboť
ve věci vypovídali svědci, kteří obhajobu obviněného podpořili, jejich výpovědi
však soudy nehodnotily. Nejednalo se přitom pouze o osoby obviněnému blízké
(jeho dcery), nýbrž i o svědky D. Š., P. D., D. K. a S. K., jež k němu nemají
žádný zvláštní vztah a jež ani nebyli přítomni setkání obviněných s policií.
Soudy nedůvodně usuzují na nevěrohodnost obviněného, že neviděl spoluobviněného
někoho napadnout, přestože sám spoluobviněný výměnu úderů s další osobou, tj.
poškozeným L. M., potvrdil. Obviněný však tyto údery skutečně nemusel vidět.
8. Obviněný se neztotožnil ani s tím, jak odvolací soud posuzoval výpovědi
svědkyň D. K. a S. K. uvádějících skutečnosti ve prospěch obviněného tím, že
tvrdily, že to byl obviněný, který byl zmlácen, na skutečnosti uváděné
spoluobviněným však nebyly dotazovány, proto je nemohly potvrdit ani vyvrátit.
Svědkyně D. K. výslovně uvedla, že obviněný se snažil lidi od sebe odtrhnout,
pak byl najednou na zemi a někdo byl na něm, viděla ho se bránit nebo
roztrhávat lidi. I svědkyně S. K. potvrdila, že obviněný od sebe někoho
odtrhával a pak spadl nebo ho někdo strčil na zem.
9. Jestliže soudy všechny zjištěné skutečnosti řádně a objektivně neposuzovaly,
vadně podle obviněného hodnotily situaci, kdy přihlížely jen k jedné skupině
důkazů v případě „tvrzení proti tvrzení“, porušily pravidla spravedlivého
procesu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto způsobem,
jak soud ve věci postupoval, zůstávají pochybnosti o tom, jak se čin odehrál.
Soudy nebraly do úvahy všechny verze vyplývající z výpovědí všech svědků a
nedbaly na svou povinnost v takovém případě vysvětlit, z jakých důvodů se
přiklonit k té které verzi (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp.
zn. III. ÚS 888/2014). S poukazem na další rozhodnutí Ústavního soudu a z nich
plynoucí zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, jakož nutnosti řádně se
vypořádat se všemi rozhodnými skutečnostmi, poznamenal, že zejména u
rozhodnutí, jež mají zásadní dopad na základní práva člověka (osobní svoboda),
se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy
odvolací soud v rozhodnutí konstatuje rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že
uvede prakticky pouhý výrok rozsudku, stručně zopakuje odvolací námitky uvedené
v podání obžalovaného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě
prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá
jejich irelevantnost. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání a z něho
vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají
i další důsledky pro jeho osobní život a životní osud, musí být pro takový
zásah dostatečně silné ospravedlnění. Porušení práva na spravedlivý proces pak
negativně ovlivnilo hmotněprávní kvalifikaci. Soudy v napadených rozhodnutích a
v řízeních, která jim předcházela, porušily právo obviněného na nestranné
posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy, dopustily
se tzv. extrémního rozporu, deformace důkazů a svévole při interpretaci
výsledků důkazního řízení. Je-li vadný výrok o vině, nemůže obstát ani výrok o
trestu.
10. Na základě těchto výhrad obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích,
soudu pro mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo 1/2020, a jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, ze
dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 Tm 8/2019, a zprostil jej obžaloby.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněné námitky
hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, přičemž
obviněný se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů a nahrazení skutkových
zjištění jinou verzí skutkového stavu. Ten však soudy řádně zjistily a důkazy
pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Uplatněná
dovolací námitka by byla namístě toliko v případě tzv. extrémního nesouladu
mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Ve věci sice
existovalo více svědeckých výpovědí, které se v líčení aktivit obviněného
odlišovaly, nicméně o vině obviněného nelze pochybovat na základě výpovědí J.
P., K. F. a T. J. Dostatečným shledal státní zástupce závěr nalézacího soudu,
že výpovědi ostatních svědků za věrohodné nepovažoval. Soudy si byly vědomy
obhajoby obviněného, že není osobou, která útočila na J. P., takové obhajobě
věnovaly dostatečnou pozornost a své závěry přiměřeně odůvodnily. Jelikož podle
státního zástupce dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích
důvodů podle § 265b tr. ř., navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost a další náležitosti dovolání
12. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo 1/2020, je
přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou
oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání,
které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal
prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve
lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr.
ř., posuzoval Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), zda
obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Obecně pak platí, že obsah konkrétních
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
14. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný
prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Z obsahu podaného
dovolání i způsobu, jak rozhodl odvolací soud, je zřejmé, že obviněný uplatnil
tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, a to s ohledem i na současně
uplatněný další dovolací důvod.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že i v rámci řízení o dovolání
lze zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry
soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž
nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace
důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu
dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném
opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv
jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna)
též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04). Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud
článek 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv.
Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních
práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší
soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích
řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý
proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení
napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání (viz stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., bod
26.).
18. Se zřetelem na tyto zásady Nejvyšší soud v přezkoumávané věci konstatuje,
že podstatou výhrad byly závažné vady v procesním postupu soudů založeném na
porušení zásad spravedlivého procesu vycházejícího ze článků 36 a 38 Listiny a
článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, a proto bylo nutné zjistit, zda jde o
pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování
skutkového stavu, neboť podstatou námitek obviněného byla námitka o rozporech
mezi jednotlivými důkazy a jednostranného posouzení zjištěných okolností (srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS
359/2005). Proto Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro
které by jej mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s § 265i
odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí,
proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že výhrady
obviněného jsou důvodné. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny,
přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo
podáno dovolání.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů v posuzované věci z podnětu podaného
dovolání posuzoval, zda má nesprávná realizace důkazního řízení za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého
procesu, a zda nedošlo ke svévolnému hodnocení důkazů provedeného bez
jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, způsobující, že
skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov.
například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze
dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Současně posuzoval,
zda v přezkoumávané věci pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu
jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho
rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS
248/04 aj.).
20. Z uvedeného je zřejmé, že podstatná část výhrad obviněného směřovala proti
postupu soudu prvního stupně při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků, a
podle obsahu odůvodnění jeho rozsudku je třeba v tomto ohledu dovolateli
přisvědčit, neboť podle odůvodnění se soud opíral o výpovědi obou obviněných a
poškozených, konstatoval též obsah výpovědi svědkyně K. F., M. T. a K. H. a
svědka J. K. (viz body 3. až 10.), obsahy dalších svědků neposuzoval, pouze v
bodě 5. je shrnul tak, že toliko učinil pouhý jejich výčet, a to V. V., T. V.,
D. Š. a P. D., jako svědků „podporujících verzi obviněného“, avšak s tím, že
byla vyvrácena výpověďmi svědků J. P. a L. M. Obsah výpovědí svědků
vypovídajících ve prospěch obviněného však, nejenže neuvedl, ale ani ho
nezkoumal ani neposuzoval. Zcela pak absentují jakékoli úvahy nalézacího soudu,
z jakých důvodů vyhodnotil jednu skupinu svědeckých výpovědí jako věrohodnou,
pravdivou a tvořící základ skutkových zjištění, zatímco jiné svědecké výpovědi
nikoli. Zcela mimo argumentační pozornost soudu pak zůstaly v hlavním líčení k
důkazu provedené výpovědi svědků P. D. (který se vyjádřil k jeho angažmá na
incidentu včetně údajného napadení poškozeného P., v důsledku čehož změnil
částečně svoji výpověď i spoluobviněný AAAAA), D. Š., S. K. a D. K., jejichž
obsah soud ponechal zcela bez jakéhokoliv zhodnocení ve syslu § 2 odst. 6 tr.
ř. V uvedeném směru je třeba přisvědčit důvodným argumentům obviněného v
podaném dovolání, v němž poukázal na jednotlivé rozpory, které se v
jednotlivých jím zmiňovaných výpovědích objevily, na což soud prvního stupně v
rámci vlastního hodnocení důkazů vůbec nereagoval. Nerespektoval, že musí být
věnována mimořádná pozornost všem důkazům (nejen usvědčujícím, ale i
vyviňujícím), které musejí být zvlášť pečlivě hodnoceny podle vnitřního
přesvědčení soudu založeného na důkladném uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud takový hodnotící postup není bezezbytku
zachován, resp. minimálně není adekvátně popsán v odůvodnění odsuzujícího
rozhodnutí, a nalézací soud přesvědčivě nevyvodí z provedených důkazů skutkový
stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., nelze
považovat proces hodnocení důkazů za správný a zákonný.
21. V důsledku takto vadného postupu soudu prvního stupně, který nedostál svým
povinnostem došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, vyslovené v
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., podle níž jsou soudy (stejně jako všechny orgány
činné v trestním řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu. Soud prvního stupně ve smyslu této zásady nepostupoval, neboť
důkazy vyčerpávajícím způsobem nepopsal a logicky věcně přesvědčivým způsobem
neodůvodnil. Nedbal, že nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených
důkazů se zvyšují v tomto případě právě proto, že si provedené důkazy vzájemně
odporují. Uvedený postup tento soud nezachoval a z provedených důkazů nevyvodil
přesvědčivě zjištěný skutkový stav. Proto nelze považovat proces dokazování za
spravedlivý (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn.
III. ÚS 464/1999). Je přitom zjevné, že jde v této trestní věci o dvě skupiny
svědeckých výpovědí s diametrálně odlišným popisem působení obviněného na místě
činu.
22. Při aplikaci těchto právních a teoretických východisek na přezkoumávaný
případ Nejvyšší soud nemohl ponechat bez povšimnutí, jakým způsobem se zejména
soud prvního stupně v přezkoumávané věci vypořádal s obhajobou obviněného a
jakým způsobem dostál požadavkům kladeným na dokazování, na reprodukci a
následné hodnocení provedených důkazů, ale i na samotné formální náležitosti
odůvodnění jeho rozhodnutí. Je zjevné, že se náležitě nevypořádal se všemi
provedenými důkazy způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
Odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr.
ř. a skutkové závěry, které z provedených důkazů ve svém rozhodnutí učinil, je
třeba považovat za předčasné právě s ohledem na způsob prezentace a hodnocení
důkazů v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Příčinou tohoto nehodnocení části
důkazů nejen z hlediska popisu jejich obsahu, ale zejména z hlediska jejich
zakomponování do hodnotících úvah nalézacího soudu, je jednostrannost jejich
posuzování, neboť ze způsobu, jak se soud prvního stupně s provedenými důkazy
vypořádal, nevyplývá, že by je odpovídajícím způsobem reprodukoval a ve
vlastním hodnocení interpretoval. Proto informace z hodnoceného důkazu
nezůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována, ale naopak
byla zásadně zkreslena (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn.
III. ÚS 398/97.). Tím se naznačuje, že z rozsudku soudu prvního stupně plyne
nepřípustná svévole, která zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle
článku 36 odst. 1 Listiny.
23. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, soud pro mládež,
jako soud odvolací, jenž rozhodoval z podnětu odvolání obviněného, který
uvedené nedostatky v procesu dokazování soudu prvního stupně vytýkal, uvedený
jednostranný a vadný postup soudu prvního stupně nenapravil tím, že by uvedené
nedostatky vytkl a zjednal nápravu, ale zcela v rozporu se zásadou, že když sám
důkazy neprovedl, nemůže je ani hodnotit, přistoupil k tomu, že takové
hodnocení v rozporu s pravidly vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. provedl. Za
daného stavu, kdy odvolací soud sám důkazy neprovedl a soud prvního stupně se s
nimi řádně nevypořádal, když postupoval v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. při
jejich hodnocení, je odvolací soud nemohl sám přehodnotit. Hodnocení všech
provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. je doménou soudu prvního stupně. Ten totiž v
hlavním líčení v souladu s principem bezprostřednosti, přímosti a ústnosti
jednotlivé důkazy provádí, a proto má vytvořeny ty nejlepší předpoklady pro
jejich hodnocení. Hodnocení všech provedených důkazů způsobem odpovídajícím
citovanému ustanovení je o to složitější, pokud důkazní situace není z
poznávacího hlediska jednoznačná. Odvolací soud tuto zásadu porušil, protože se
sám věnoval komparaci svědeckých výpovědí svědčících o vině obviněného s
okruhem svědeckých výpovědí podporujících jeho obhajovací skutkovou verzi (viz
zejména str. 2 až 5 usnesení odvolacího soudu). Takový postup však nelze
aprobovat za situace, kdy soud prvního stupně nedostál povinnostem, jak je
Nejvyšší soud shora rozvedl. Současně však ani odvolací soud neměl v tomto
rozsudku dostatečný podklad proto, aby se jednotlivými důkazy zabýval. Z těchto
důvodů pochybil, jestliže v usnesení o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř.
vyjádřil souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu s poukazem na
důkazy, které nalézací soud (ovšem ani soud odvolací) vůbec neprovedl, či
nehodnotil. Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami
odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i článek 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele
vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné
skutkové závěry. V důsledku tím odvolací soud odvolateli upírá právo na soudní
ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS
1104/08).
24. Za daných okolností bylo pochybením odvolacího soudu, pokud neshledal v
rámci přezkumné činnosti (§ 254 odst. 1 tr. ř.) vadu rozsudku soudu prvního
stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívající v nejasnosti skutkových
zjištění a v nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. V
daném případě je pak deficit odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu natolik
zásadní, že nemůže být dodatečně zhojen ani mnohem důslednějším a koncepčnějším
odůvodněním soudu odvolacího, neboť obviněný by tak byl zbaven práva na
dvojinstanční projednání jeho trestní věci a možnosti polemizovat v rámci své
obhajoby s hodnotícím procesem nalézacího soudu, který není v požadované
kvalitě zakomponován do odůvodnění jeho rozhodnutí. Proto bylo napadené
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno vadným ve smyslu námitky dovolatele o
překlenutí deficitů hodnocení důkazů a odůvodnění rozsudku nalézacího soudu
vlastními úvahami soudu odvolacího. Toto by za určitých okolností bylo
přípustné (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I.
ÚS 264/03), nikoli však za situace, kdy hodnotící činnost soudu prvního stupně
zcela absentuje.
V. Závěr Nejvyššího soudu
25. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná
rozhodnutí nemohou pro extrémní procesní nedostatky při zjišťování skutkového
stavu věci obstát, a proto rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
napadené usnesení odvolacího soudu i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně,
v němž především tkví důvody porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí
obsahově navazující na rozhodnutí zrušená. Podle § 265l tr. ř. bylo přikázáno
Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na
němž bude, aby všechny výše vytknuté nedostatky v dalším řízení odstranil,
zejména tím, že již provedené důkazy řádným postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř.,
a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, zhodnotí s maximální
objektivitou, přičemž nelze vyloučit, že z důvodů, které v tomto stadiu řízení
nejsou známy, nalézací soud bude považovat za nezbytné dokazování doplnit.
27. Na soudu prvního stupně bude, aby z hlediska obsahu podaného dovolání, jeho
rozsahu a důvodů (srov. § 265f odst. 1, 2 tr. ř.) obezřetně na základě
zhodnocení všech ve věci provedených důkazů zkoumal, opodstatněnost obhajoby
obviněného, zda je skutečně pachatelem trestného jednání, je mu kladeno za
vinu, tedy, pokud byl poškozený P. napaden způsobem popsaným ve výrokové části
– skutkové větě rozsudku, zda se tak stalo jednáním obviněného či osoby
odlišné. V tomto ohledu nelze pomíjet, že obviněný v rámci své obhajoby
poukázal na osobu P. D. a nabídl skutkovou variantu, že právě tento svědek mohl
být oním prvotním agresorem, zatímco obviněný se sice na místě činu nacházel,
ale snažil se výlučně o urovnání konfliktu, dokonce byl sám napaden a
inzultován na zemi. Zabývat se bude rovněž třeba výpovědí spoluobviněného AAAAA
a výpověďmi svědků, kteří jejich skutkovou verzi měli podporovat (P. D., D. Š.,
D. K., S. K., V. V., T. V.).
28. Lze jen připomenout, že veškeré úvahy a názory, jež soud prvního stupně
zaujme na základě vlastního posouzení všech ve věci provedených důkazů, bude
povinen v odůvodnění rozhodnutí náležitě rozvést v souladu s požadavky
kladenými v ustanovení § 125 tr. ř. Procesněprávní rámec představují především
principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z článku 36 a násl.
Listiny, jakož i z článku 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím
součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (článek 36 odst. 1
Listiny, článek 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i
povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním
nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jakožto
i s článkem 1 Ústavy (viz nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoliv zkreslena. Obecné
soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti
použitého důkazního pramene. Spolehlivé zjištění skutkového stavu, právní
závěry z něj odpovědně a přiléhavě vyvozené, jakož i vyjádření těchto
skutečností v příslušných rozhodnutích a jejich odůvodnění, jsou z hledisek
spravedlivého posouzení věci nezbytnou nutností (srov. nálezy Ústavního soudu
ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS
1104/08 aj.).
29. Nároky kladené na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně budou moci být
uspokojeny pouze tehdy, pokud soud jasně vymezí rozsah relevantních důkazů pro
rozhodnutí ve věci, tyto důkazy bude nejen obsahově prezentovat, nýbrž je bude
i důsledně hodnotit ve vzájemných souvislostech a v návaznosti na obviněným
uplatněnou obhajobu (racionálním se jeví přihlédnout i k námitkám obsaženým v
jeho dovolání), přičemž nemůže být pominuto, že ve věci vypověděly dvě skupiny
osob s rozporným popisem role obviněného na incidentu. Proto nalézací soud
zejména zaměří svou hodnotící činnost na argumentaci, které skupině osob z
jakých důvodů (resp. v návaznosti na jaké jiné důkazy) uvěřil, zda vůbec a jaké
jsou rozpory ve výpovědích osob usvědčujících obviněného (včetně problematiky
jejich identifikace obviněného jako pachatele) a zda tato skupina důkazů v
eventuální kombinaci či konfrontaci s důkazy jinými (zejména v konfrontaci se
svědeckými výpověďmi, jichž se obviněný dovolává na svoji obhajobu) obstojí pro
závěr o vině obviněného. Jedině takto odůvodněné rozhodnutí (za předpokladu, že
se nalézací soud nedopustí excesu v hodnocení důkazů v podobě tzv. extrémního
rozporu) bude souladné s výše popsanými kritérii plynoucími z trestního řádu a
četné judikatury Ústavního soudu.
30. Nejvyšší soud – v podstatě již jen pro úplnost – připomíná, že při novém
projednávání věci bude soud prvního stupně vázán právním názorem, který v tomto
usnesení Nejvyšší soud vyslovil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu,
že rozhodnutí obou nižších soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání
obviněného, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch
(srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).
31. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud
učinil toto své rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného
rozhodnutí, vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem, nebylo
možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 8 Tdo 47/2021
Datum rozhodnutí: 10.02.2021
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vazba
Dotčené předpisy: § 265l odst. 4 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
8 Tdo 47/2021-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10.
2. 2021 v řízení o dovolání, které podal obviněný V. V., nar. XY v XY, trvale
bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, soudu pro
mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo 1/2020, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro
mládež, pod sp. zn. 1 Tm 8/2019, o vazbě obviněného t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný V. V. nebere do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
1. Obviněný V. V. v současné době vykonává ve věznici s ostrahou trest odnětí
svobody v trvání deseti měsíců, který mu byl za pokus přečinu ublížení na
zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin
výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen rozsudkem
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, ze dne 31. 10. 2019, sp.
zn. 1 Tm 8/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích, soudu pro mládež, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 Tmo
1/2020. Proti těmto rozhodnutím obviněný podal dovolání, které Nejvyšší soud,
soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), projednal v neveřejném zasedání, a
rozhodl usnesením ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 47/2021, tak, že podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil uvedené usnesení odvolacího soudu i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu
soudu v Ústí nad Orlicí, soudu pro mládež, věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
2. Vzhledem k tomu, že obviněný V. V. v době tohoto rozhodování Nejvyššího
soudu v předmětné věci vykonává ve Věznici Valdice trest uložený uvedenými
rozhodnutími, bylo nutné, aby podle § 265l odst. 4 tr. ř. zároveň rozhodl o
vazbě.
3. Rozhodnout o vzetí obviněného do vazby by byl Nejvyšší soud v předmětné
věci povinen, pokud by shledal, že je u něj dán některý z důvodů vazby podle §
67 písm. a) až c) tr. ř., a proto posuzoval, jak okolnosti, za nichž byl čin, o
který se v této věci jedná, spáchán, tak i poměry obviněného a další
souvislosti, které mají pro posouzení nutnosti omezení jeho osoby význam.
4. Z obsahu spisu Nejvyšší soud v této věci shledal, že obviněný v době konání
přípravného řízení až do meritorního rozhodnutí věci nebyl ve vazbě, neboť pro
takový postup splněny podmínky nebyly, a to i přes to, že byl v minulosti
mnohokrát soudně trestán, avšak pro trestnou činnost jiného charakteru, než pro
kterou se ve výkonu trestu nachází v této trestní věci. Nehrozí proto obava, že
by nyní po propuštění z výkonu trestu v trestné činnosti pokračoval [§ 67 písm.
c) tr. ř. ]. Nejvyšší soud neshledal ani obavu ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř.,
tedy z uprchnutí či skrývání obviněného, aby se vyhnul trestnímu stíháním či
trestu. Z okolností, za kterých bylo dosavadní trestní řízení konáno, nehrozí
ani to, že by obviněný v průběhu dalšího dokazování na svědky působil ve smyslu
§ 67 písm. b) tr. ř. Vzhledem k těmto skutečnostem a tomu, že trestní stíhání
obviněného doposud nebylo vedeno vazebně, jakož i vzhledem k povaze a menší
závažnosti projednávané trestné činnosti, a i nepříliš vysoké hrozící trestní
sankci, která je ponížena i dosud vykonanou částí trestu, nejsou dány důvody
pro omezení osobní svobody obviněného vazbou. Proto Nejvyšší soud podle § 265l
odst. 4 tr. ř. rozhodl, že obviněný se do vazby nebere.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth